Aktuality

"Ty, Martine, vždyť já jsem v životě nejel souvisle víc jak 3 hodiny, a to ještě od hospody k hospodě. .To nevadí, budeme to brát jako výlet s kontrolami". A bylo to - odmítněte něco synovi, když jste mu dost dobrý za partnera. Navíc centrum závodu bylo na Ski hotelu u Nového Města, žádné vícedenní v tom termínu stejně nebyly a možnost projet křížem krážem milovanou Vysočinu lákala. Většina z 900 účastníků přijíždí do centra už večer před závodem, zakresluje si do map kontroly (zatím bez bodových hodnot) a studuje nejlepší postupy a plánuje taktiku, kterou pak po ostrém startu pouze koriguje podle bodových hodnot kontrol. My jsme ale bez výsledkových ambicí, a tak jsme přijeli až ráno. Je to ale chyba, všechny přípravy trvají hrozně dlouho - mapník na kola, zákresy, laminování map a to ještě : "do ., já jsem asi nechal doma cyklistické kalhoty, nemáš dvoje?" nikdo samozřejmě nemá, tak skočím do auta a řítím se do Města do sportu na náměstí, naštěstí je otevřené a mají slušný výběr, pak honem zpátky a konečně jsme připraveni - ale na studování možných tras nám zbývá doslova pár minut. Ale to nic, jsme přece znalci Vysočiny a vyrážíme. Kilometr za ostrým startem se vydávají bodové hodnoty pro kontroly - je to komický pohled, jak všichni startující v naší vlně skáčou z kola, klečí nad mapami, dopisují do map body a hlasitě diskutují nad postupy. Říká se, že je to klíčová fáze závodu a má se jí věnovat aspoň 10 minut, ale málokdo na to má nervy, a tak i my se rychle rozhodujeme a vyrážíme po pár minutách. Ale ne daleko, jedeme hloupě vedle sebe a já se u toho snažím číst mapu - a najednou brnk do Martinových řidítek a už letíme oba na zem, šlupka do kolena, otočená vidlice a krve jako z prasete - a to jsme 200 metrů za startem. Těžce se zvedáme, ohýbám opatrně koleno, asi to půjde, nasedáme a doufáme, že jsme si snad už všechnu smůlu vybrali. První postup k Radešínské Svratce jedeme raději dokola po silnici, abychom se uklidnili a zvykli si na měřítko běžné turistické mapy. A pak to teprve začíná, chytáme svižný rytmus, na postupech se občas někdo připojí, pak zase odpojí, občas jede někdo dokonce v prostisměru. Pouze na kontrolách se dělají hloučky, což zase dává báječnou příležitost ke špičkování se soupeři. Začíná se nám to líbit a při nahánění na postupech s Radanem a Honzou Kamenickými, kteří jedou stejnou kategorii nad 80 let součtu, nám ani nepřijde, že už jedeme 3 hodiny. Ale to už jsme kdesi za Pilskou nádrží za Žďárem, projíždíme kolem kouzelného leknínového jezírka uprostřed osady s malým hotýlkem (" tady by byla pěkná dovolená," napadá mě, když přehazuji na 3/8) a míříme k 80 bodové kontrole u Ždírce. Jsou tu neskutečně nádherné lesy a krásné lesní asfaltky a my to hrneme zpátky přes Dářko a hup nahoru ke Škrdlovicím. Ale to už máme za sebou víc jak 4 hodiny a Martin se nenápadně sune za mě, v kopci za Škrdlovicemi už musím čekat (večer pak zjišťujeme, že za celých 6 hodin vypil jenom 1,5 litru tekutin, prostě začátečnická chyba). Limit se blíží a my musíme chytit nejkratší stopu zpět. Jedeme přes Cikháj a pak lesními cestami na Sklené. Vynecháme pár kontrol ve svahu nad námi, rve mi to srdce, ale hlavní je dojet v limitu. Na Třech studních jsme už časově v pohodě, ale pro poslední 30 bodovou kontrolu na Harusáku si stejně netroufáme. V cíli máme 13 minut rezervu - škoda, ale lepší než Honza s Radanem, kteří přijíždějí 24 minut po limitu a 50 bodů navíc stejně odepíšou za penalizaci. Dívám se na computer - natočili jsme 106 kilometrů. Kroutím hlavou a děsím se zítřka. Ráno mám strach, že nevstanu, ale je to lepší, než jsem čekal. Na výsledcích jsme ze 30 dvojic v naší kategorii 6., ale snažím se nepodlehnout závodnickým ambicím. Martin je sice plný odhodlání napravit včerejší žaket , ale já prosazuji opatrnost, a tak plánujeme trasu pod heslem "za krásami Vysočiny". Těžká chyba - ale to pochopíme až po závodě. Za ostrým startem zakreslujeme trasu a vyrážím směr Tři studně a Fryšavská hora. Hned za startem je nám divné, že většina dvojic otáčí kola a míří opačným směrem, ale jsme přece nějací orienťáci, ne? Ve svižném tempu projíždíme masiv Křivého javoru a sjíždíme táhlý sjezd na Světnov a přes státní silnici k Pilské nádrži, kde se otáčíme ostře podle jezera na sever. A tady hned chápeme svůj omyl - vůbec jsme nevěnovali pozornost odkud fouká vítr a teď nás čeká dobrých 20 kilometrů proti ostrému severáku polotevřenou krajinou až skoro k Hlinsku. Snažíme se jet v háku a střídat se co nejčastěji, ale je to hrozná dřina a hlavně to vůbec neutíká. Na táhlé rovince v polích před Vojnovým Městcem nás v protisměru potkávají naši chytřejší soupeři. Honza s Radanem to hrnou s větrem v zádech, sedí vzpřímeně v sedlech, aby nabrali co nejvíc větru do plachet a culí se na nás jako měsíčci . Do prdele!!! Nezbývá než vrazit hlavu mezi ramena a makat a makat . Před Hlinskem odbočujeme do lesa a konečně si trochu orazíme. Dojíždíme k 50 bodové kontrole u nádherného rybníčka, ale nálada opět klesá k bodu mrazu při pohledu na hodinky. Do limitu je necelá hodina, ale taky cca 25 km přes hlavní masiv Vysočiny! Vyrážíme hned dál a za Herálcem chceme sebrat dvě 20 bodové kontroly kousek od silnice, ale už v dědině je nám jasné, že to byl nereálný plán, navíc jsme kvůli němu minuli vrstevnicou cestu pod Žákovou horou a teď nám nezbývá než vydusit diretissimu přes Křivý Javor. Limit je dávno v háji a body z plánovaných kontrol taky - jak nám teď chybí čas a síly ztracené v protivětru. Tak teď jen ztratit co nejmíň. Mám už toho docela dost a ve stoupání za Herálcem se mi Martin pomalu ale jistě metr po metru vzdaluje. Tlačím do sebe z tuby carbosnack a z flašky ionťák - přece teď nerupnu! Po pár kilometrech odbočujeme ze silnice do lesa a otáčíme se kolmo na vrstevnice. Řadím postupně až na 1/1 a snažím se nepustit zadní Martinovo kolo, ale v půlce stoupání se mi zase pomaloučku vzdaluje. Makám jak barevný, srdce buší jak vzteklé, svaly na stehnech praskají ve švech a pot se ze mě tlačí takovým tempem, že přes brýle už skoro nevidím, ale na kopci přesto ztrácím skoro 100 m. Za hranou se silou vůle postavím do sedla a jaká je to najednou úleva se rozjet! Martin valí oči, kde se to ve mně vzalo, a tak to zase spolu v plné rychlosti otáčíme směrem na Tři studně. Čeká nás už jen krátký kopec přes Vlachovice, a tak jedeme úplně na doraz, za Sykovcem na nás mává starý známý strom nad dědinou, v kopci jdeme naposledy ze sedla a pak už jen na plné pecky sjezd ke SKI. V cíli se dívám na hodinky -nakonec jsme jen 13 minut přes limit, ujeli jsme výborných 85 km (průměr 21 km/hod.!) ale horší ty body, klesáme až na 10. místo. Dneska jsme to opravdu prokoučovali. Hlava se mi po dojezdu trochu motá, ale pocit je to super. Vzpomínám na nějaký srovnatelný zážitek - třeba z padesátky na lyžích nebo některé zvlášť vydařené dlouhé tratě, ale srovnat se to nedá. Asi proto, že tady jedete ve dvojici a zážitky se tak zdvojují, navíc ve dvou dnech a v krásné krajině. A už teď je mi jasné, co bude příští rok vrcholem sezóny! Jarda Dokoupil P.S. vítězové se vykašlali na krásy Vysočiny a jeli druhý den stejně jako první zpaměti a bez mapování. To jediné mi na bajk edvenčru s odstupem času trochu vadí - co tomu říkáš, Kejmile?