Aktuality

Hned po startu přichází první stoupání do Nejdku, kde začínají Krušné Hory. Po odbočení doleva na Pernink se přede mnou ukazuje „plazivec“, což je, jak název napovídá, dlouhé táhlé stoupání s převýšením cca 700 m. Tady se opravdu ukáže, kdo má natrénováno. Stoupání končí po zhruba 10 km a následuje krátký sjezd do Perninku. Trať již mírněji, ale přece jenom pořád, stoupá do Horní Blatné, kde na závodníky čeká „Peklo severu“. Výjezd na Blatenský vrch by dal pořádně zabrat i Armstrongovi a to je co říct. Ne moc dlouhý, ale o to prudší, kopec s převýšením cca 300 na necelém kilometru vezme síly snad každému. Tento kopec je čím dál tím prudší a síly ubývají. Po absolvování se cesta příjemně vlní až do Abertam, odkud vede cesta tipu nahoru dolu až na abertamskou zatáčku. Tady by kdekdo dal cokoli zato, aby mohl jet stále rovně do velice prudkého sjezdu a dal tak tělu trochu odpočinku. Ale nic takového. Závodníci musí (tedy i já musím) zase do kopce a to hezky dlouho stoupání totiž končí až na Klínovci (1244 m.n.m.) nejvyšší hoře Krušných hor. Tady je první občerstvovačka teprve na 40. kilometru. Do cíle zbývá  pouhých 110 km. Po pauze se opět vydáváme na cestu. Z Klínovce trať prudce ztrácí výšku. Jede se zpátky na abertamskou zatáčku, odkud se dostáváme na Mariánskou, kterou jen rychlostí takřka 70km/h prosvištíme. Dojedeme až do Hroznětína, kde se jede po rovince až do nedaleké Bystřice. Tam cesta opět mírně stoupá, ale po chvíli už jsme zase ve sjezdu do Ostrova. Projíždíme Ostrov a odbočujeme na Velichov, což znamená nahoru dolu. Z Velichova se jede podél Ohře po rovince cca 5 km a když foukne příznivě vítr tak to jede skoro samo. Po cca 5 km přichází poslední náročné stoupání na známou Andělskou horu. Převýšení 12% na necelých 6 km mluví samo za sebe. Kdo se dostal až sem, tak má skoro vyhráno. Myšleno z pozice průměrného závodníka. Z Andělky se jede kousek po frekventované silnici, ale pak už cesta vede po téměř nepoužívaných silnicích a stejně tak kvalitních. Po nekonečné jízdě obcemi, jejichž jména jsem v životě ani neslyšel, se opět dostáváme na hlavní silnici vedoucí do Karlových Varů. Po asfaltové silnici už je to jen 20 km do cíle a navíc po rovince, kde vždycky fouká vítr do zad, což se cení. Zhruba po půl hodině se konečně dojíždí do Karlových Varů, kde se stačí jen promotat ulicemi až na stadion Závodu míru. Po čtyřech a půl hodinách  v sedle se snad každému uleví, když sleze z kola. Závod to byl špičkovej. Teď už se těším na tombolu, co kdyby náhodou, na večerní program a na příští ročník závodu se jménem: ARTAMONOVŮV MEMORIÁL!