Aktuality

Pro letošek  jsem se rozhodl pro velmi zásadní změnu trasy a vynechávám několik nehorázných stojek, páč tuším, že to dnes bude se sněhem dost kruté. No nemýlil jsem se a i tak jsem musel 2x jít pár metrů pěšky. To je ovšem dovoleno. Startuji s drobným zpožděním těsně před devátou, hned na vrcholu úvodního stoupání za Radimkem se sype sníh, jedu po neudržované silnici dvacítkou a ve sjezdu hážu první tlamu. Jaksi jsem neodhadl rychlost do zatáčky o 90 stupňů … Rychle jsem se otřepal a frčel dál. Sníh střídá vysolený asfalt. Razím z Plaňan přes Žabonosy do Svojšic a dále okolo statku Hoštice až do Zásmuk. Sněžení ustalo, teplota je stále těsně okolo nuly. To jde, loni bylo i 6 pod nulou. Do zatáček se bojím, s plášti šíře 32mm s drobným vzorkem to nejde prát jako na biku.   Mokré kostky, to je fakt super … Naštěstí po 1km mám klid a stoupám ze Zásmuk. Poprvé hážu na malý tác, ale teď to bude dost často … Na vrcholu kopce odbočuji vpravo a po dost zasněžené silnici se spouštím lesní asfaltkou k mlýnu Davídkov. Zase sněží, skoro nevidím, hrůza. Hlavou se mi honí myšlenky to otočit, ale uvědomuji si, že jiný termín nepřichází v úvahu. Jede se dál.   Další skvělý kopeček v Hryzelích bere dost sil, sjezd do Barchovic je kvůli sněhu velmi obtížný. Na přehazce je nabalený sníh, stejně tak na brzdách, zadní stavbě, no skoro všude … Raději na to nemyslím. Znovu se drápu, tentokrát na Horní Kruty. Jsem v 410m n. m. Esíčkovitý padák do Přestavlk projíždím velmi pomalu. Účinnost brzd je skoro nulová, a tak nemohu nechat kolo rozjet, páč pak bych už jel jenom rovně a to je v serpentínách celkem nedobré.   Uf, zase do kopce. No aspoň nemusím brzdit. Újezdec, pak dolů přes Benátky a vzhůru na Mělník! Nádherná, děravá, úzká, zcela zasněžená asfaltka s průměrným sklonem asi 7% mi bude nyní dělat společnost. Blatníky se plní sněhem, ten vypadává do brzd, pastorků a také mi přistává na lýtkách. Super pocit, kor v kopci a navíc to ještě přibrzďuje. Hm, to bude záhul. Mám za sebou jen 40km a cítím, že plán - průměr přes 20km/h je v těchto podmínkách nedosažitelný. No nic, času je pořád dost, navíc se ukazuje i sluníčko! Fotím pár záběrů v kopci a poté sjíždím serpentíny z Nechyby a odbočuji na Talmberk. Prosolený asfalt hlavní silnice v úseku z Nechyby dolů nahrazuje regulérní sněhová road s ledovými plotnami. Na city pláště úplně skvělé, že ano.   Bojím se, abych nehodil další tlamu, ale ustávám to a stavím u autobusové zastávky pod odbočkou na Čekanov. Jím sušenku, otírám hadrem kolo a klackem doluji z blatníků, brzd a přehazky směs sněhu a posypu. Taková hezká černá hmota ničí úplně vše. Brzdové špalíky jsou znatelně tenčí, ale s tím jsem počítal. Po delší pauze, kdy se kola alespoň trošku točí a brzdy přibrzďuji vyjíždím vstříc dalšímu krpálu. Místy tak 10% je opravdu good, naštěstí tu není led. Z Čekanova jedu do Úžice opět jen po sněhu a všechna má práce přichází vniveč. Už mám zase všechno obalené sněhem. Co se dá dělat. Při vjezdu do obce hážu další tlamu. Pády na pravý bok bych tedy už měl natrénované … Na sněhu to aspoň tolik nebolí. Takže vzhůru do sedla! Sjíždím do Talmberka a po komplet zasněžené silnici se drápu nad Ledečko. V lese je krásně, svítí sluníčko, jen ten sníh znemožňuje řazení a kola se pod nánosy skoro ani netočí. To je ve stoupání opravdu povzbuzující … No nic, stavím, vyndáván foťák a dělám několik památečních záběrů. Klackem čistím blatníky, ale to má cenu tak pro 200m jízdy.   Konečně jsem nahoře. Serpentíny do Ledečka sjíždím rychlostí tak 15-30km/h. Víc to fakt nejde. Navíc víc pádů by ani nebylo zapotřebí. Na mostě v Ledečku jsem o 125m níž než před chvílí, nyní mě čeká zase 165m nahoru. Jak nádherné. Na vrcholu stoupání už budu mít nastoupáno 1000m. To by ovšem silnice nesměla připomínat kluziště … Rychlost klesá, četnost protáčení zadního kola se zvyšuje. Za chvíli stojím. Dál to nejde. Slézám, sjíždím o pár metrů níž, páč sklon je takový, že se člověk sotva udrží na místě. Boty kloužou jako brusle. Tak to je velká paráda, pravý zimní král! Jak já tuhle akci miluji.   S pomocí odstrkávání překonávám nejhorší úsek a dál pokračuji jen s protáčejícím se zadním kolem nejvýš deset. I to je značný pokrok! Potkávám auto. Dolů to musí být snad ještě horší. I malé klesání před vrcholem mi stačí. Kolo jede jako sáňky, přesněji řečeno samořídící sáňky bez možnosti zabrzdit … Vjíždím do obce Bělokozly a po dlouhé době jedu po vysolené silnici. Sjezd do Sázavy je nádherný, jen by kolo muselo brzdit. Za mostem přes Sázavu odbočuji vlevo po hlavní. Stavím, klackem doluji černou směs z blatníků a brzd. Pak pokračuji a dojíždím na rozcestí Na Marjáně.   Dávám se vlevo na Samechov. Asi nejhorší stojka přichází právě teď. Silnička je úzká, děravá, ale kupodivu alespoň posypané a dá se jet – upozorňuji že tak 7-10km/h. V nejhorším úseku řadím 39/24 a modlím se, abych to vyjel. Povedlo se! Škoda, že jsem ten úsek nevyfotil. No vracet se fakt nebudu. Jen pro dokreslení, max sklon je tu asi 20%, ale jen chvilku. I to však stačí. Zase čistím brzdy, páč potřebuji sjet k řece. Okolo Sázavy jedu po silnici s rozježděným sněhem a kochám se krajinou. Čas nějak neřeším, ale průměr je okolo 18km/h, což je katastrofální. Hold pauzy berou strašně moc času. Alespoň nefouká vítr, ten by mě zdeptal.   Z Chocerad se drápu na Ondřejov. Po hlavní se jede dobře, jen nebýt té soli. Nechci vidět večer řetěz … Značně vysílen vjíždím na kostky do Ondřejova a pokračuji směrem na Mnichovice. Pak odbočuji ostře vpravo a po zasněžených kostkách s 15% sklonem se drápu k hvězdárně. Tady je tak krásně, ten výhled je super. Jsem těsně nad 500m n. m. Nejvýše z dnešní trasy, kopce však ještě zdaleka nekončí. Ve sjezdu vymetám v rychlosti asi 45km/h díru, až mi to málem urvalo ruce. Ráfky přežily, to je hlavní.   Stoupání z Hradec je 1,5km dlouhé, plné zatáček o 150-180stupňů, komplet pokryté sněhem s ledovými plotnami. Mám co dělat, abych to vyjel, ale i přes časté prokluzování zadního kola se mi to zdařilo. Nešlo však jet o moc víc než deset. Loni jsem to jel dolů a to byl také skvělý zážitek. Tady je sníh skoro pořád, páč tenhle úsek se v zimě neudržuje, takže je to taková tutovka … Nádherná musím dodat. Zase po mokrém asfaltu frčím do Konojed a pak se drápu po úzké silničce nad obec. Z 410m n. m. padám rychle do 340m n.m. Měl jsem štěstí, že jsem ten sjezd zvládl. Už jsem se viděl ve sněhu.   Najíždím na vysolenou silnici, ale brzy stavím a musím vydolovat nánosy sněhu z blatníků, brzd a přehazky, protože skoro nejde jet. Jím sušenku, přitom hadrem otírám kolo, pak klackem čistím blatníky. Už mě to začíná deptat, strašně to zpomaluje. Čas letí. Mám před sebou ještě přes 40km, to sice stihnu, ale budu toho mít dost. Nohy mi v keckách trochu mrznou, i když mám dvoje ponožky, protože do bot skoro pořád padá sníh z blaťáků. Nic hezkého, ale člověk to musí překousnout.   Několik vlnek před Kostelcem nad Černými lesy mi bere zbytky sil. V padáku z města jsem vytrhl jezdec z bundy, a tak mi vlaje. Nic příjemného. Na vrcholu stoupání na Svatbín stavím a provizorně zapínám bundu zavíracími špendlíky, protože jinak bych asi zmrznul. Snad už mě nic nepříjemného nepotká. Za Dobrým Polem cvakám zase 2 záběry, ale rychle pokračuji, čas tlačí. Následují 3 krátká, ovšem prudká stoupání a to v obci Syneč a pak z Kšel nad Vitice a z Vitic nad Hřiby. Všechny jsem vylámal na velkou placku, ale to nebylo vzhledem k ujetým km moc taktické …   Do Lipan přijíždím nepříliš fit, ale je krásně, svítí slunce a tak se na poslední velký krpál celkem těším. 10% sklon by nebyl nejhorší, to spíš ten sníh. Je ho tu haba kuk, navíc jsou tu všlapané stopy od pěších a v tom se fakt nedá jet. V nejprudším místě jsem se zasekl. Musím slézt, odrazit se nohou, pak se ještě jednou odstrčit. Povedlo se, jsem nahoře. Tady jsou i lehké převody k ničemu, ani 39/24 nepomohlo a to jsem to v létě vyjížděl i na 52/20. Co se dá dělat, dolů to bude o držku …   U mohyly v 367m n. m. piju kapučíno z termosky. Kupodivu je ještě vlažné. To pití v běžné lahvi je už dávno zmrzlé. Kochám se rozhledem, fotím a pak se vydávám na ďábelskou cestu dolů. Několikrát si pomáhám nohou držet rovnováhu. Jedu krokem, pak se ale silnice láme dolů a brzdy neúčinkují! Letím sněhem stále rychleji, brzdové páky tisknu k obloukům co to dá, ale ono to nic nedělá … Vidím se ve sněhu, už chci spadnout sám, ale pak se silnice srovná a já přibrzďuji. Spadl mi kámen ze srdce. Dole se musím ještě vyhýbat skupince pěších. Mám co dělat abych změnil směr jízdy, ale daří se. Znovu musím zastavit a vyčistit brzdy. Ze špalíků skoro nic nezbylo, ale domů se dojede, to je v poho.   Padám do Třebovle, kde si užívám zase asi 600m po zasněžené vozovce. Teď hurá do Klášterní Skalice. Odtud jen 1 menší stoupání a jsem ve Vrbčanech. Zatáhlo se, sněží, ale už jsem skoro doma, tak mi to tolik nevadí. Drápu se od železničního přejezdu cca o 25m výš a hledím na vesnici Dobřichov, ze které jsem před 7hodinami vyjel. V Radimi si užívám sjezdu po mokré asfaltce, pak jen 2km rovina a hurá ke hřbitovu na poslední horskou prémii. Ta je dost o morálce, páč po více 2000 nastoupaných metrech se promrzlým nohám moc nechce. Zadní kolo se opět protáčí, ale to mě už nepřekvapuje, to v následném sjezdu po uzounké silničce je adrenalin mnohem vyšší. Jedu krokem, pak zase kolo sviští jako sáně, ale naštěstí je místy odhrnutý sníh, tak se kolo zbrzdí. Od hospody to je už pohádka. Jsem doma, tachák hlásí 134,12km, ale pár set m neměřil, takže asi 134,5km. Po proštudování map jsem dospěl k celkovému převýšení asi 2060m. Opravdu „hukot“. Průměrná rychlost včetně zastávek činila jen necelých 18,5km/h. Je trochu zázrak, že jsem za 7h a 15minut nezmrzl.   Letošní Král Sázavy se opravdu povedl. Tak zase za rok. Bylo to lepší než loni, to jsem dal „jen“ 118,4km a 1765m … Sice o pár stojek víc, ale i tahle trať byla super a byl jsem nadšen. Jen to kolo … Ze špalíků nezbylo skoro nic, řetěz je skoro K. O. stejně jako plno dalších součástí. Do náb se raději dívat nebudu. Ale to hold k této akci patří. Za vše se musí platit, toto je dost drahých 134km, ale ty zážitky a blažený pocit z absolvování vše vynahradí. Je to trošku šílené, to ano, ale právě v tom tkví ten důvod, proč se do některých končin člověk rád vrací. Vždyť který ze silničářů by chtěl tlačit kolo po zledovatělé silnici nebo riskovat ve sjezdech. Jsou však akce, kdy jde víc o zážitky než o zdravý rozum a sem Král Sázavy – „zima“ bezpochyby patří.   Jan Herda