Aktuality

Na nádraží už na mě čekal parťák, který mi hned trochu zkazil náladu. Měl již peripetie prezentace za sebou - naše jména nemohli ve startovní listině najít, no nakonec se to povedlo. Ubytování také jaksi prý nebylo objednáno, i když jsem již týden předem obdržel potvrzující e-mail. Na místě jsme si tedy místo chatky zaplatili bungalov – alespoň se spalo v teple. Loni bylo v chatě dost chladno. V DT v Čekyni to zrovna moc nevřelo, jen postupně se sjížděli cyklisti natěšení na zítřejší maraton. Silničářů moc nebylo, dle zpráv od prezentace okolo 230. Večeře oproti loňsku vypadala o mnoho lépe, ale já si dojedl zásoby z domova. To byla asi jedna z mála věcí, která se zlepšila, bohužel. Startovní taška obsahovala jen 0,5l nápoje a stejnou cyklistickou láhev jako loni.  Kolem půl desáté již skoro všichni spali a bylo jak se říká „mrtvo“. Asi v deset jsme zalehli. Podle očekávání jsem se moc nevyspal, často jsem se budil a když už se mi chtělo spát, tak byl čas vstávat … V osm se odstartovalo z náměstí TGM. Bylo nádherně, asi 13 stupňů, mírný vítr, slunečno. Ohlášené výletní tempo pod Čekyňský kopec jsem si tedy představoval jinak, dost lidí hned odpadlo. Ve sjezdu se peloton zase sjel, což mi pomohlo. Úvod se nesl v rychlém tempu zvlněným terénem s několika příkřejšími, ale krátkými kopci. Asi od 20. km jsem čelo neviděl a zapojil se do poměrně početné skupiny, se kterou jsem dojel až pod Slavkov. První významné stoupání dokonale prověřilo formu jednotlivých borců. Já zjistil, že jsem si tak hezky posunul řadící páčky DEORE, že mi nešlo odřadit na meší tác, poněvadž mi malá páčka narážela do páky brzdy. Ach jo, ještě že mám 44z „pilu“, to vyjedu i tak. Byl jsem totiž líný vyndat nářadí z podsedlové brašny. No alespoň jsem vyfotil 1 záběr. Bufet na vrcholu stoupání většina cyklistů projížděla. Já jen rychle vzal 2 šátečky a svištěl dál. Nevzal jsem si totiž kromě 1 tyčky nic s sebou. Klesání do Potštátu bylo pro mě utrpením, poněvadž mi ujela skupinka, se kterou jsem jel. Slyšel jsem jen Hanku Ebertovou jak říká, ať točíme a jedem – no a na to již můj cross nestačil. Za pár kilometrů mě dojeli 3 jiní cyklisti a tak jsem jel s nimi. Klesání už víceméně končilo, a proto jsem je uvisel. V dalším úseku okolo Lipníka nad Bečvou to solidně fičelo, bohužel často proti. I nadále jsme ale měli průměr 30km/h. Další bufet byl asi na 92. km. Doplnil jsem si ionťák – sám, pořadatel totiž zrovna něco vyřizoval mobilem … Do dresu jsem dal rohlíky se salámem a sýrem a pokračoval spolu s několika borci dál. Stoupání lesem nebylo zrovna zábavné, následné klesání však bylo o mnoho horší díky příšernému povrchu. Pláště 40mm šíře byly ve svém živlu, to silničáři si to museli pěkně vytrpět. Vítr nabírá na síle a citelně nás zpomaluje. Jen pomalu se blížíme ke Kelči. Několik nepříjemných kopců dává pořádně zabrat. Silničáři nemilosrdně vymílají největší pastorky na kazetách, na řadu přichází i malé převodníky u expertů s trojtácy. Rychlost občas skomírá tak u desítky a to je bída. V Kelči jsem viděl na kostkách nějakou šipku, která vypadala jako zahnutá doprava, a tak jsem zabočil. Spolu se mnou i další cyklista, ale po chvíli stojíme, hledáme v mapě a nadáváme. Ta šipka byla snad z prvního ročníku, kudy teď? Ptáme se na cestu do Rajnochovic, ale místí žena nám nedokáže odpovědět, zda jedeme po trase či nikoliv. Vracíme se a vidíme, jak ostatní jedou rovně. Jedeme tedy za nimi a snažíme se udržet nervy na uzdě, jsme v polovině trasy! To chce klid, čert vem ty 2 minuty nebo kolik. Přichází jedno z opravdu hnusných stoupání navíc v příšerném protivětru. Posunuji se o pár míst dopředu a dostávám se tam, kde jsem byl před zablouděním v Kelči. Konečně přichází les a jsme kryti před větrem. Stoupání na Tesák je dost dlouhé a těžké, ale mně se jede poměrně dobře. Jedu vedle Dáši Likuskové. V poklidu stoupáme nahoru, v tom se mezi nás vecpal nějaký biker a doplnil tak skladbu kol od bika přes mého crossa až po titanovou silničku. Biker švihá lehký převod a ptá se mě kolik mám najeto, co jedu za trasu a tak. No on je odpočatý, tomu se to jede. Deptá mě jeho poloprázdné zadní kolo, které vydává nepříjemný hukot. Beztak ale biker nevydržel mé tempo a asi 2 km pod vrcholem jsem mu ujel. Přichází horská prémie a dělení tras. Na metě 128 km je další bufet. Je mi vedro, slunce praží a já doplňuji energii i tekutiny. Na bufetu čekám kdo přijede. I sami pořadatelé přiznávají, že letos toho jídla moc není. Dávám si tedy co je a jakmile se spouští Dáša Likusková dolů, tak za ní vyrážím. Nechci jet úplně sám, ale stejně to tak nakonec od Tesáku dopadlo … V poklidu padám dolů až pod Podkopnou Lhotu. Silnice připomíná místy tankodrom, stoupák na Podkopnou Lhotu je dost zajídající, ale znám ho z Beskyd Touru. Přichází další děravý sjezd a trápení v protivětru. Ležím za řidítky, ale stejně se jede hrozně. Pod Hrobicí dojíždím jednoho člena Vinohradských šlapek. Chvilku jedeme pospolu, ale ve stoupání ihned odpadá a já na něj nehodlám čekat. Pokračuji tedy sólo a přes Fryšták dojíždím až pod poslední velký kopec – Hadovnu. Vítr je teď naštěstí příznivý, většinou do zad. Sjezd z Hadovny je mizerný, turisté si v poklidu využívají celou šíři asfaltky, k tomu nečistoty od strojů na těžení dřeva. Ach jo! Kilometry moc neubíhají, teď přichází několik nepěkných vlnek až za Bystřici pod Hostýnem. Krátká prudká stoupání dost brzdí, ale mohu se těšit alespoň z větru do zad. Poslední bufet přichází až někde na 192. km, což je dost pozdě. 64 km „díra“ je dost. Nezaškodilo by trochu poupravit skladbu občerstvovacích stanic... Zbylých 30 km už je takřka bez kopců, ovšem zase vítr před Přerovem brzdí. Dojíždím opravdu na morálku, na rovině 26km/h. Vítr nesnáším, takže jakmile foukne proti, tak se „sesypu“, zvláště po 100km sólo jízdy. Konečně čtu na silnici nápis 1,68km, takže ještě míle a je hotovo. Přijíždím do cíle. Tam je skoro mrtvo. Ptám se, zda je to fakt cíl. Prý ano … Vítr zfoukl bránu, a tak se dojíždí jen přes koberec. Beru si 0,5l lahev vody a hovořím s dalším členem Vinohradských šlapek. Byl v té grupě, co mi ujela před Potštátem. No prý točili pořád v šesti a nadělili nám 3/4hodiny … A to jsem si myslel, jak mi to frčelo … Čas je něco přes 8h a 12minut, najeto 223,5km včetně toho krátkého bloudění v Kelči. Nastoupáno 3001m dle budíku... Po chvíli přijíždí můj parťák, prý zabloudil. Na 2. bufetu ho poslali do cíle po krátké, i když chtěl jet alespoň střední. Je naštvaný, prý nějak bloudil a snažil se najít šipky, ale nakonec to vzdal a čekal na mě. Za pár minut dojíždí chlápek, kterého jsem předjel ve stoupání Hrobice. Má toho také dost, Hadovnu prý jel desítkou... Z Čekyňského kopce sjíždíme do kempu, dáváme si buřtguláš s chlebem a vracíme čipy. Po šesté začíná losování tomboly – ceny jsou od sponzara Kelly’s. Já už mám bágl na zádech a brzy musím vyrazit na nádraží, abych stihl vlak. Ve výsledcích jsou prý zmatky a tak ani není proč čekat. Snad budou časy alespoň na internetu. To se naštěstí opravdu stalo, a tak se lze podívat na www.miko-cycles.cz. Dokonce mi pořadatelé napsali o 6 minut lepší čas, než mi změřil budík. Celkově jsou dojmy rozporuplné – poměrně zajímavá trať, dobře zvolená lokalita, solidní zázemí v DT, na druhou stranu zmatky při prezentaci, špatné značení, nepříliš dobré bufety, … Hold ne všechno mají v Přerově vymakané – tak snad příště – „try it baby one more time“. Jan Herda