Aktuality

Myslím, že podobný osud „velkých očí“ poznamenal spoustu z vás, kdo jste jeli bajkedvenčr poprvé , že jo? Jinými slovy jsme si začali celkem věřit, letos jsme vyhráli v Maximovi mixy a zajeli tam slušný body. Ale hlavně: věděli jsme, že jsme dospěli (tedy hlavně já) do věku, kdy můžeme jet veteránský mixy, kde by nemusela bejt taková konkurence. No pravda, při pohledu do startovky mě to celkem rychle přešlo, protože pár lidí jsem znal, no ale co, když už tady jsme??? Tak takhle velkou mapu jsem snad ještě neviděl, prostě rozloha jak svině, kopce ještě větší a k tomu od pátečního odpoledne celkem neúnavnej déšť a nám teče do stanu. To bude pocuc!! No a když se vyjelo z ostrého startu a vjelo se po 300 m poprvé do potoka, snesly se na Kejmilovu hlavu slovní výrazy, za které by se nemusel stydět ani osobní kočí Marie Terezie.Pak následovalo několik asfaltových kilometrů, to bylo celkem dobrý, vystřízlivění přišlo při do nájezdu do lesa a již první kontrola letošní Poděbradky se nezdála být zadarmo. Tam se poprvé – a vpravo – míjíme s další dvojící mladších mixů, s kterými volíme společný postup a vzhledem k tomu, že se jedná o podstatně lepší cyklisty, tatáž dvojice nás pak během první etapy předjede ještě asi třináctkrát !!! Docela jsme si popovídali… V době kdy jsme odjížděli z nějaký tý povedený třicítky, na kterou se sjíždělo a následně vyjíždělo totálním bahnem (a to jsem netušil, co zažijem zítra) a já sebou jebnul a skončil přímo na mém Mangu, na mém kole nefungovalo už skoro nic, nebrzdilo, neřadilo, nejelo…. Vzpomněl jsem si na promítání a vyprávění skutečného bajkera Jéni Kopky a posílám partnerku dopředu, že se potřebuji vyčůrat: "Počkej, podržím ti kolo …""Ale já si potřebuju počůrat právě to kolo!!!""???????" No, slovy zmiňovaného dobrodruha už to není ta správná wapka jako za mlada, ale úkol splněn a dobrých deset kilometrů vzhledem k terénu kolo zase přehazuje. Bidon jsem zasáhl jen trochu... Závod mě další tři hodiny celkem baví, nikde se moc nezdržujeme, nedojde ani na to tradiční pivko, neb není kde, poslední hodina už trochu křeč, ale dojíždíme minutu před limitem a s 430 body jsme hodně spokojeni. Večer se trochu picnu, ale zase ne moc, dresy vedoucí dvojice dokáží chovat se zodpovědněji DOKONCE I MĚ !! Partnerka už spí jak dudek, shlídnu postupy favorizovaných dvojic, co jeli s těma elektronickejma hejblátkama, dám pár kousků a jdu taky spát. Jen aby to zítra nebyla moc ostuda. Maida se ráno motivuje tím, že když vůbec dokážeme opustit po závodě ty bahenní lázně, že máme doma zralý třešně, že bude v Boru určitě hezky, že si poseká zahradu, vymění převodovku v autě, jen nemyslet na to, že má jet do lesa a ještě k tomu jako poslední dvojice. Na startu mi vypadne jedno sklo z mých slušivých dioptrických brýlí, zůstaneme tam zoufale poslední, Kamenáč si nás natáčí na video, na moje žádosti o zapůjčení brýlí celkem sere, no to to pěkně začíná. Za první kontrolou se mi námi zvolená trase nějak přestává líbit a improvizuji uprostřěd vojenského prostoru tak, že je to na pár facek. Teda myslím sebe. Po tlačící 10-timinutové vložce, kdy po stopě od kola ani památka začínám tušit, že to dnes nebude dobré. Když opět nasedáme a jedeme prudce do údolí ozve se za mnou, „ty vole, kudy mě to táhneš?“S nechápavým výrazem lídra týmu se obracím a chystám fyzický trest tentokrát pro spolujezdce, aby se mi dostalo kostrbatého vysvětlení, že první část věty bylo jen citoslovce při podklouznutí předního kola přes kořen a druhá část by teprve otázka. No bůhví jak to bylo. Následuje dojezd na osmdesátku, která je těsně za pár brody, tam to známe, to je v pohodě. Nebylo, uprostřed totálně rozbahněné louky mám chuť se na celý závody vykašlat, slézt z kola, zavolat sanitku, taxíka nebo cokoliv, jen už dál nejet na tom pitomým kole. Tady se fakt rozhodovalo a nebýt to závod dvojic, tak končím. Teď mě drží nad vodou jen Maida, když vidím, že šlape. Pak ještě tlačíme nějakou šílenou zkratkou, to už pro změnu zase dochází Maidě, jedeme si pro posledních 50 bodů a kašlat na to, ať to dopadne jakkoliv, jen nepřijet po limitu. Já ještě pod obloukem házím tlamu, Miry se ke mně vrhá jak správnej paparazzi, pak už jen poklus do cíle. Nevěřím ani v bednu, když nás při mytí kola hlásí na prvním místě, je jasné, že to byl těžký závod pro všechny a že nemělo cenu to vzdávat předem. Tak jsme si oblíkli kostičkovaný košile, já si ani nemoh dát pivo neb se mi postavila i partnerka a já musel řídit. Ona se v pondělí přecpala třešněma, posekala zahradu a dala tu novou převodovku do Fabie. Za sixnumbers sepsal zážitky Bážawww.sixnumbers.cz