Aktuality

Tradičně výborná organizace neselhala ani letos a organizátoři vše zvládli. Na každého maratonce čekala taška s propagačními materiály doplněná o pár sušenek a „karbošneka“ a samozřejmě nechyběla ani mapa trati s propozicemi.  Před stadionem byly stánky několika firem sportovní výživy či doplňků. Jako tradičně rušno bylo ve stánku hlavního sponzora závodu, firmy Author. I já si zde nechal dofouknout kola a seřídit šaltr. Měl jsem totiž mírně ohlou patku. Bohužel jsem ji o cca 17hodin později zase přiohl, ale to bych předbíhal. Prezentace fungovala až do pozdních večerních hodin. I já dorazil do kempu již za tmy.  Počasí na závod nevěstilo nic dobrého, ale nakonec bylo až na drobné výjimky skutečně pěkně, po ránu "neskutečných" 15 stupňů, to k Šumavě fakt nepatří. Dav 1200 cyklistů se dal do pohybu úderem půl sedmé. Ti vzadu čelo již nikdy nespatřili, ale některým o to jistě ani nešlo.  První vlna čítala přibližně 300 borců, kteří si vydobili toto privilegium loni za umístění do 100. místa na krátké, střední či dlouhé trati. Já sice měl nárok na první vlnu, ale díky překlepu v mém jménu jsem figuroval jako cyklista s číslem 1038, které mě neopravňovalo vstoupit mezi "elitu". Mně to bylo šuma fuk a nakonec bylo možná lépe, že jsem se neutavil hned po startu s balíkem řítícím se dost rychle vstříc šumavským kopcům. Na letošního Krále jsem vyrazil s "vytuněným" ocelovým Fortem. Dvakrát jsem ovinul řidítka gelovou omotávkou, dal pláště šíře 26mm, použil nízké ráfky s 36dráty a kazetu z crossa. I tak jsem si Krále vychutnal nejen na vlastní nohy, ale i zadek a ruce ... Na úvodních cca 15km jsem potkal řadu známých z pečeckého oddílu. Už v Chlístově tuším, že kopce nebudou zadarmo. Rampa k Velharticím je vskutku nehezká. 8-12% takto po ránu bolí. Další úsek však průměr zase zvedá, navíc Hory Matky Boží i Dobršínské serpentíny nejsou tak kruté kopce, a tak to solidně odsejpá. Následuje krásný pohled na hrad Rábí a hurá na 1. bufet.  Tady staví jen málokdo. Já však ano, páč jsem si s sebou vzal jen 1 tyčku a Carbosnack z tašky od pořadatelů. Dávám si tedy pořádný gábl a do kapes u dresu cpu ještě 2 perníky na později. Následuje výjezd na Bukovník a pak sjezd do Rozsedel, kde na nás čeká strašák v podobě Šimanova. Na rozdýchání asi 13% a pak ke konci nádherná stojka, kde se na 500m nastoupá cca 65m. 39/28 to jistí, nemusím ani ze sedla, natož šněrovat silnici jako řada jiných. Jo na Šumavu se nevyplácí nechávat převody z Polabí … Sjezd a je tu další chuťovka v podobě Javorníku. Ten letos borci z krátké trasy vynechávají, a tak tu je celkem prázdno. V poklidu stoupám nahoru a snažím se trochu kontrolovat tep. Docela se to daří, což se mi líbí. Před vrcholem dojíždím známého z Vysočiny. Zdraví mě a jedeme zase pospolu. Před Kašperkami dojíždím borce z Vinohradských šlapek. Patří do balíku, který jede na 9 hodin. Tak nějak bych si představoval také dojet, ale nevím, jak na tom budu se silami. Nyní je ještě moc brzy.   Klesání do Rejštejna je letos pozměněno, a tak na bufet najíždíme trochu jinak. Stavím, cpu se, nutno říci až moc a jako třešničku na dortu si dávám panáka rumu, což nebylo před stoupáním na Kvildu zrovna moc taktické. No ale když ta láhev tam tak stála ... Pro příště si musím dát pozor, taková taktika by se mi nemusela vyplatit. Zapíjet rohlík se salámem a sekanou rumem a pak si dát ionťák a vydat se na nejhorší kopec trasy!¨ Budík hlásí 96,7km a začíná 35minut dřiny v podobě 550 výškových metrů na cca 8,5km. Tak tomu se říká Zhůří nebo Kvilda, jak kdo chce, ale je to fakt humus. Opět vymíláme největší pastorky vzadu a držíme zuby nehty rychlost okolo 13-14km/h. Naštěstí je sklon skoro konstantní, což mně osobně vyhovuje. Ve stoupání jedu ve trojici s chlápkem z Lacmana a Slovákem s Meridou. Naše spolupráce pokračuje hodně dlouho. Skupinka se postupně rozrůstá, až je nás solidní balík. Na Kvildě je příjemných 15 stupňů, chviličku sprchlo, ale to mě nepřekvapilo. Z Tetřevské slati to již nádherně sviští. Na Srní se k nám přidává krátká trasa. Prášilské kostky jsou vskutku báječné, cyklistům padají bidony, podsedlové brašny, pumpičky, kola rezonují, ... - opravdu chuťovka. Tento úsek však ke Králi neodmyslitelně patří.  Následuje několik vlnek a už je tu 3. bufet Skelná. Znovu doplňuji energii a tekutiny, tentokrát však méně, páč s přecpaným žaludkem se nejede nejlépe. Ten rum jsem už nějak strávil, i když ho z úst pořád cítím. Následuje další dělení tratí. Krátká a střední míří na Keply. Maratonci z 250ky razí po hlavní, čímž si uspoří pár kilometrů a i několik výškových metrů. Ještě předloni se jelo přes Keply a Starý Brunst, což mi připadlo rozhodně těžší. No pořadatelé to letos vymysleli jinak a nemá cenu debatovat co kdyby. Silnice je znovu mokrá a mraky zasahují až do stromů někde na Pancíři. V krátkém dresu mi je docela zima, ale v kopci na Špičák se zase zahřívám. Sjezd do Železné Rudy je pěkný, průjezd městem už tolik ne. 200 výškových metrů, to je další výzva - sedlo Špičák. Rychlost klesá zase někam ke 13km/h. Stoupáme do mlhy, poprchává, nic hezkého. Konečně jsme na vrcholu. Těsně před vrcholem kopce beru foťák a za jízdy fotím, což je vskutku komické (tedy alespoň pro ostatní maratonce).     Nyní nás čeká skoro "placka" do Hojsovy Stráže a pak neskutečně krásný sjezd do Nýrska. Letos jsem si ho ale neužil, protože jsem svého Forta položil v jedné z úvodních prudších zatáček. Mokrý asfalt mi byl osudný. Pádu však předcházela má jezdecká chyba, kdy jsem šel pozdě na brzdy a navíc si řádně nenajel, abych měl více místa pro zatočení. No za chyby se platí - tentokrát odřeným loktem, kolenem, ramenem a zápěstím. Kolo přežilo, až na vykousnutou část omotávky, pár škrábanců na šaltru a dualech se mu nic nestalo. Zaplať pán Bůh za to. Mohu pokračovat dál. Už se ale dost bojím, a tak přes 65km/h ani nejedu. Zápěstí mám omotané kapesníkem, protože mi teče krev. Na bufetu v Nýrsku se nechávám ošetřit a razím dál. Skupinka mi ujela, což mě mrzí. Dojíždím jiné borce, ale brzy zase odpadávám a pak se s vypětím všech sil vracím do minibalíku zpět. Pohromadě se jede přeci jen lépe. Navíc do cíle je ještě dost daleko. Odebráním Svaté Kateřiny se trať zase o něco zkrátila a zrychlila. Stoupák na Liščí se mi zajídá a měřič tepové frekvence jasně hlásí "zatavení". No o tom vím, tepovka už nedosahuje ani 160tepů. Hold do cíle se musím dojet nějak rozumně a nemohu počítat s tím, že pojedu jako drak. Další vlnky a je tu 5. občerstvovací stanice v Kdyni. Těsně před ní dojíždím Slováka s Meridou, se kterým jsem jel tak dlouho. No vida, alespoň je s kým kecat. Doplňuji ionťák a razím vstříc serpentinám na Koráb. 39/21 a konstantních 16km/h zaručuje posun asi o 2 místa. Znovu fotím za jízdy. Jsem zvědav, co z toho vyjde. Zápěstí mě pořád trochu hendikepuje. Nemohu se pořádně zapřít do řidítek. Dvojitá gelová omotávka naštěstí bravůrně tlumí a úchop je o poznání měkčí než s jednou korkovou. Ještě Poleň a je to za námi! Plazíme se nahoru asi 12-15km/h a máme toho dost. Já skutečně. Ve sjezdu dřu 53/11, ale do zatáček se bojím. Navíc zadní kolo nějak plave. Do cíle se dojíždí též trochu jinak kvůli rozkopané silnici. No hurá, bez 7 minut 9 hodin a jsem v cíli. Ztráta na vítěze cca 1hodina a 40minut, což je vzhledem k problémů ucházející. Tachometr hlásí 240,8km, tedy o dost méně než bylo v propozicích. Stejně tak převýšení bylo menší než deklarovaných 4628m (cca o 750m), ale i tak byl Král Šumavy skutečně královským maratonem. Na letošní ročník však nebudu vzpomínat zrovna v dobrém. Škoda toho pádu. Večerní program je takřka shodný jako několik posledních let. Mažoretky skupiny Bon Bon, Spaceman šou, rozhazování tomboly a nakonec kapela. Dobrá tečka za náročným dnem. Tak tedy zase za rok! Jan Herda