Aktuality

Na startuStart závodu se konal v jezdeckém areálu stájí Belcredi v pěkné rekreační oblasti Mariánské údolí na konci Brna za starou Líšní. Sluníčko příjemně svítilo, po cestě se trousily rodinky na výletě a u nafukovacích poutačů se hromadilo několik stovek bajkerů, aby se vydali na trať pátého ročníku Hošek Motor Bike Tour. Ještě několik nezávazných komentářů spíkra, starosty městské části i samotného Miloslava Hoška a už se těsně po jedenácté hodině vydáváme na trať. Závodníci na 50 i 75 km vyrážejí najednou a jelikož je jich rekordní množství, nestačí je polňačka pobrat. Mně navíc po 40 metrech padá řetěz. Důvod je jasný -  chvilku předtím jsem se snažil přenastavit dorazy na převodníku. Rázem se zprostředka ocitám na chvostu pole a kolega z Margl Bike teamu Seiko mi mizí v dáli. Inu což, ladit kolo se na poslední chvíli nevyplácí. Při závodu už vůbec ne, takže nahodím řetěz a tradá za ostatními. Úvodní kilometryZávodníky jsem dojel je velmi brzo, protože na cestu se prostě tohle množství nevešlo. Všichni vzadu jedou disciplinovaně krokem po štěrkoasfaltce. Sjíždím na kraj silničky s posečenou trávou, hrubším štěrkem a přes napadané větve se hrnu podél hobíků vpřed. Přestože jedeme po rovině, je to dřina jako hrom a navíc mám strach, že píchnu nebo namotám nějaký nesmysl do kola nebo přehazovačky. Naštěstí po třista metrech odbočujeme na lesní asfaltku a začínáme stoupat do táhlého, přes dva kilometry dlouhého kopce. Nejsem žádný vrchař, ale tentokrát kopec vítám, odděluje zrno od plev a já se můžu posunout dopředu. Hned zkraje dojíždím Seika a ostrým tempem míjím ostatní rekreační jezdce. Na konci stoupání už jsou kolem mě jen standardní vyzáblí týpci. Jenže i já už toho mám dost. Tepovka byla po celou dobu nad 162, a tak začínám myslet na zbývajících 70 km a mírně zvolňuji. „Dávej, dávej!“ Slyším za sebou vyhecovaného Seika, pro něhož byla tahle možnost pokřikovat na mě vyloženě výzvou a patrně splněním dnešního předsevzetí. Dojetí teamovým kolegou je signálem ke zvýšení úsilí. Opětovně řadím svoje maximální tempo, zase začínám předjíždět a Seikovi odjíždím. Stoupáme kolem Staré Vápenice a údolím Říčky. V Hostěnicích na 9. km je první občerstvovačka. Ve vesničce je pohodová nálada a jsou tu nějaké hody, protože vidím několik týpků v krojích. Tady snad budou stavět snad jen závodníci na 20 km, kteří startují čtvrt hodiny po nás a je zde odbočení této trati. Z jezdců kolem mě však nikdo ani nezpomaluje. Následuje ještě kilometr stoupání – na 11 km už máme nabráno 310 výškových metrů. Máme tedy z čeho brát a proto hurá dolů. Sjezdy mi jdou vždycky a zde, na poměrně solidních lesních cestách, se předjíždí vskutku parádně. Na dalších 6 km se proto posouvám výrazně vpřed v pořadí. Před druhou občerstvovačkou, situovanou poblíž Bolkova ranče v Olšanech je však další dlouhé stoupání. Zde mě zpětně dojíždí čtveřice jezdců. Chytám se do vleku a společně dojíždíme další dva jezdce. Ve skupince se mi jede dobře, sice za to berou fest, ale kontaktní jízda na klikatých cestičkách mi vyhovuje a vyloženě mě baví. I druhou občerstvovačku míjíme bez zastavení, ale bohužel všichni, až na jednoho, se krátce po ní vydávají vpravo, kam odbočuje kratší 50 km trasa.Dřina po rozdělení trasStartovní pole rázem prořídlo. Vydávám se tedy do lesa za bajkerem jedoucím sto metrů přede mnou. Bohužel po pár stovkách metrů zastavuje, obrací a ptá se mě na cestu. To je dobré, já mám nasazeny tmavé brýle a už jsem si za posledních několik kilometrů tak nějak zvyknul jet za někým přede mnou a značky ani nesleduji. S trochou nezbytných nadávek se vracíme zpátky a okukujeme stromy zda nenarazíme na značky. Opět jsem nic neuviděl, ale můj vodič značky odhaluje a vydává se opět s náskokem přede mnou po správné trase. Cestička se mění v pěšinu a mám co dělat, abych ho udržel na dohled. Dojet a předjet se mi ho podařilo až po třech kilometrech z táhlého kopce. O svůj náskok přicházím při nájezdu do Olšan, jelikož díky nejasnému značení přejíždím správnou odbočku. Zjišťuji to brzo, obracím, on za mnou taky, takže je rázem přede mnou :-) Cesta vede nejprve kolem a poté přes Olšany  a vrací se opět na trasu, po které jsme již jeli ke druhé občerstvovačce (teda alespoň tak mi to připadá), pak z ní sjíždíme někam do divočiny.V divočině jak známo nejsou kvalitní cersty. Tady taky. Je zde jen zarostlá pěšinka se spoustou bláta. No a samozřejmě je to po třicátém kilometru převážně do kopce. Ale do jakého! Je to utahovák, do kterého musím slézt a tlačit. Po chvíli mě předbíhá dvojice jezdců-tlačičů. Po kilometru tlačení mě předchází další. Následuje krátký sjezdík a opět po blátě a po svých do kopce. Pak mě někdo předjíždí a já, inspirován, opět nasedám, jelikož vyznávám zásadu, že lepší je špatně jet než dobře tlačit. Kupodivu to jde, takže když vydržím dva kiláčky na kašpárka, jsem po zásluze odměněn. Odměna spočívá v kopci, tentokrát s parádním asfaltem. Blahořečím EU, která ho určitě na tomto frekventovaném místě uvnitř moravských hvozdů odfinancovala a postupně dojíždím tři zhuntované závodníčky. I oni se však na mě dívají soustrastně. I bez řečí se shodujeme v tom, že až na 43. km je to dřina a očistec. Pak následuje jeden prudký sjezdík s navazujícím krpálem a máme tu třetí občerstvovačku na 47. km.   Občerstvení a druhá půlka závoduA tam se mi přihodil první a poslední úraz. Kupodivu ne na kole. Z něho jsem u stolků s vyloženými dobrotami v pohodě slezl. Bohužel jsem byl z trati tak zadýchaný, že jsem zavrávoral a ušel tři kroky směrem do trnkového křoví. Probraly mě až škrábance na pažích a kolenou. Tak jsem v bolestech vycouval zpátky. Jsem drsňácky poškrábaný do krve jak od vášnivé nymfomanky a raději popouštím uzdu lásce, co prochází žaludkem. Oplatky a banány s výborným ionťákem do bříška zajely na to šup. S plným žaludkem se hned lépe žije. Bohužel ne stoupá do kopce. A to bylo zrovna potřeba, takže se ani příliš nenutím a opět pěkně tlačím. Za chvíli se dostávám opět někam nad Olšany a najíždím na společnou trasu 75 a 50 km závodů. Sdílená trasa je poznat, padesátkáři to měli celou dobu jednodužší  - po předchozích trialových blátivých a pěšinkových úsecích znovu převládají lesní cesty s dobrým podkladem. Po nich se stoupá hnedle lépe:-) Naštěstí do cíle zbývá nějakých 20 km a navíc začínám opět předjíždět. Tentokráte závodníky z kratší trati. A to je hned veseleji, když vidíte, že jsou na tom hůř než vy, který má o více než polovinu trasy v nohách více než oni. No ale po chvíli mi už bylo těch utrápených odpadlíků líto a raději jsem si hleděl opět svého.Vystoupali jsme podél Červeného vrchu (535 mnm) a cesta nás znovu přivádí do Hostěnic. Zde je třeba podotknout, že úsek po 55. km se pořadatelům moc nevyvedl – jedeme vesměs po hlavních asfaltkách. Omluvou je snad jen to, že v Hostěnicích jsou hody a že nám je chtěli patrně předvést zblízka. Okukuji cérečky v nabíraných sukních, na které zvesela houkám na houkačku. Ogaři v rajtkách a s pírkem za klobůčkem na mě hrozí – je legraca!Závěr závoduCesta po asfaltu ubýhá rychle a tak docela lituji, že za Mokrou-Horákovem po 12 km a prudkém stoupání na konci obce opět najíždíme do terénu. Vystoupáme ještě kousek. Přitom si všímám, že se ke mně blíží pěkně zčerstva nějaký borec v modrém. Dle stylu evidentně pětasedmdesáťák, v kopci je lepší, přestože přidávám a šlapu co to dá. Následuje prudký a dlouhý sjezd po poli. Zde mu po hrbolaté stopě od traktoru poodjížím rychlostí blížící se 60 km/h. Dole odbočuje prudce doprava a po štěrkovité cestě podél plotů se blížíme do cíle v Mariánském údolí. Po obnovení náskoku už to vidím pozitivně. V téhle rychlosti se nenechám dojet, kdyby se rozkrájel. No jo jenže na 72. km nás najednou pořadatel posílá do prudkého kopce. Jezdci přede mnou do jednoho slézají a tlačí (evidentně padesátkaři).Já řadím nejmenší placku a vzadu vyháním řetěz pěkně vysoko. Modrák za mnou se nezadržitelně blíží. V půlce na něho mám už jen 20 m. Jenže to stoupání je fakt ostré a on to asi přepálil. Nahoře jsem stále deset metrů před ním. V klesání se předjíždět nenechávám. V ostrých zatáčkách na metrových pěšinkách opět modrákovi odjíždím. Dole vjedeme na asfaltku, vedoucí podél lesa k cíli. Jezdecký areál úplně objížíme a opět rostou moje obavy z dojetí. Zbytečně, už je tu hrbolatá louka a modráka udržím za sebou.  O plné čtyři vteřiny.VýsledkyNaměřil jsem 74 km s převýšením 1420 m, pořadatelé mi zase na oplátku naměřili čas 3:56:42 a to stačilo na (pro mě velmi solidní) 21. místo ze 67 závodníků dlouhé trati. Necelých 51 minut mi nadělil celkový vítěz Michal Přecechtěl ze Svoradovy stáje Grisoft XCR (čas vítěze 3:05:37). Druhý o 4 vteřiny skončil jeho teamový kolega Jan Jobánek, který nadělil více než 6 minut třetímu Radkovi Šídlovi. Dlouhé trati se zúčastnily jen 3 ženy. Vítězky dojely v pořadí: Eva Bulínová, Irma Mezníková (obě KC Hakr Brno), Ivana Svobodová.Na kratší 50 km trati pobral první dvě místa opět team Grisoft XCR – zvítězil Marcel Sklář (1:58:15) před hvězdou a manažerem teamu Jánem Svoradou (1:59:09), který ve finiši těsně porazil Jana Kučeru (1:59:10). Detailní výsledky lze nalézt ZDE>> HodnoceníV cíli byla pohodová nálada. Na počkání obdrželi závodníci pivo nebo limo a po chvíli čekání dostal každý excelentní čtrtku grilovaného kuřátka. Vyhlašování mělo vtip i spád a sluníčko stále svítilo. Děti si mohly zařádit na závodech o několika kategoriích. Co více si přát? Snad jen aby se nás příště na startu tohoto příjemného lokálního závodu sešlo ještě víc.Pavel Macháčekfoto: Paw, www.hmbiketour.cz