Aktuality

V pořadí můj již třetí sjezd Mount Keni na kole začal netradičně v pět hodin večer. Po několikahodinovém sněžení s deštěm jsem o půl páté sbalil stan a v pět jsem vyrazil. Cílem byl pouze nejhorší úsek cesty z Austrian Hut (4700 m) k Mintos Hut (4200 m). To je úsek, kde se musí hodně přenášet, cesta vede z kopce ale několikrát i do kopce. Tato část je prakticky na kole nesjízdná. Na kole mi to trvalo skoro stejně dlouho jako Pifovi a Zuzce pěšky, tři hodiny. Jeden jediný, krásný prudký sjezd, který by se dal za normálního počasí sjet, jsem tentokrát sjel jen do dvou třetin. Pak už tam bylo asi 5 cm hluboké bahno, ve kterém kolo neovladatelně klouzalo. Při značné strmosti už se nedalo hovořit o jakékoli míře bezpečnosti. Tady jsem si blahořečil, že jsem se rozhodl pro kotoučové brzdy. Fungovaly perfektně, kdežto klasické „véčka“ by to tady nezvládly. Dál následovaly zase skály a velké kameny. Závěrečnou bažinu jsem si také „vychutnal“. Do kempu jsem přijel v půl osmé večer, vyčerpaný a totálně propocený. Byla to neskutečná dřina. Za světla čelovky jsem postavil stan, snědl asi dvě sušenky a šel spát. Na víc jsem neměl sílu. Další den ráno jsem vstával spolu s Pifem a Zuzkou ve čtyři. Oni odcházejí v pět, aby stihli dojít do 10:30 na bránu parku k Chogoria Gate ve 3000 m. Já pojedu až v šest, kdy začíná být světlo. Cesta je plná kamení, nemá smysl riskovat s čelovkou. I z Mintos Hut je cesta dál do kopce a z kopce a z části nesjízdná pro skály a velké kameny. Za druhým hřebínkem jsem si uvědomil, že jsem v kempu zapomněl návleky, musím se pro ně vracet. Tím jsem ztratil skoro hodinu. Zato se ale úplně rozednilo a můžu se kochat krajinou a nádherným kaňonem. Skály a časté nesjízdné úseky pokračují až do výšky kolem 4000 m. Okolo překrásného Michalesonova jezera, na které koukám shora, až na hřeben nad údolím řeky Nithi. Teprve odtud se dá plynule jet. Cesta je extrémně kamenitá. Jízda je velmi náročná. Vyžaduje maximální koncentraci. Často si musím odšlápnout nebo naopak naskakovat na rozjeté kolo. S SPD šlapátky nebo s klipsnami absolutně nemyslitelné. Musím být stále ve střehu. Dvakrát se mi podařilo předběhnout kolo, to když se mi šlapátka zasekla mezi dvěma velkými kameny, kam už se prostě nevešla. Jednou jsem si přeskočil řídítka když jsem trefil předním kolem příliš velký kámen. Ale stejně je tato část sjezdu nádherná a značně obtížný terén mne baví. Hřeben nad řekou Nithi je scénicky nekonečně krásný. Nádherné pohledy do hlubokého kaňonu řeky, nebo na Michalesonovo jezero s Vivieniným vodopádem mne nutí často zastavovat a fotografovat. V těch chvílích si mohu také odpočinout. I tato část cesty je fyzicky velice náročná. Odemkl jsem přední vidlici a sundal nepromokavou bundu od High Pointu. Svítí sluníčko, a tak dál pokračuji jen ve spodním prádle Klimatex. Jede se o poznání lépe. Přes velké kameny se i tak natřásám jako na divokém býkovi. Je neuvěřitelné co všechno tohle kolo zvládne. Rozum to už skoro ani nebere. Troufám si víc a víc. Tahle skalka by také mohla jít. Vyšlo to. Je to nádherná euforie. Hledám, kde končí možnosti tohoto kola, ale moc se mi nedaří tu hranici najít. Naštěstí. Páni to je mašinka. Přál bych vám to svezení zažít. Bohužel nic netrvá věčně. Snad za hodinku jsem v Road Hed campu. Odtud už je to po terénní cestě do Chogoria Gate (Meru Mt. Kenya Bandas) ve 3000 m jen kousíček. Jsem zde kolem půl desáté. Přes hodinku vyřizování a zařizování terénního auta pro kamarády, odhlášení se z parku a už zase frčím dál po cestě podobné spíše tankodromu dolů do Chogorie, kde na přátele počkám v restauraci Cool in, jak jsme se dohodli. První fotografickou zastávkou je cedule varující před divokými zvířaty. Již v parku jsem narazil na sloní a buvolí výkaly, kousek od brány dokonce i na stopy „velkých koček“. Před léty jsem zde viděl servala, ale o tom, že by zde mohli být i lvi nebo levharti nic nevím. Možná to byl velikánský serval :-). Kličkuji mezi půl metru hlubokými kolejemi a potkávám starý Landrover s řetězy na všech kolech, který jede pro mé přátele. Řetězy se dávají na strmé úseky cesty. Je zde dost bláta a v prudkém svahu by ani Landrover bez řetězů nevyjel. Ověřuji si u řidiče, že jede skutečně pro Pifa a Zuzku. Ano, je to naše auto. Vše je v pořádku. Další zastávkou je bambusový háj. Tady si neodpustím kolo vyfotit, stejně jako jsem si to neodpustil těsně před bránou. Tam to byla překrásná scenérie, tady zase bambus mému kolu hezky sluší :-). Kolem poledne jsem už v restauraci Cool in a dávám si studené pivo a dobré skopové maso. Sjezd Mount Keni na kole 4EVER tím skončil. Nebyl to plnohodnotný sjezd, přenášení bylo více než by se slušelo, ale jak jsem se sám přesvědčil, 100% nelze sjet Mount Keňu žádnou cestou. Přede mnou již tuto horu někdo na kole sjel, ale musel  mít stejné problémy jako já. Pokud je mi známo, jsem jediný kdo sjel Mount Keňu třikrát a jediný, kdo ji sjel během tří dní dvakrát a jediný kdo ji sjel dvěma různými cestami. Do Nairobi jsme přijeli v devět večer. Celou noc pršelo... Můj druhý a třetí sjezd Mount Keni měl prověřit nové komponenty na kole a ověřit správnost mojí techniky jízdy. Dále to byl aklimatizační výstup pro Kilimandžáro. Obojí se podařilo velmi dobře. Petr Jahoda