Aktuality

Podle předpovědi má sice v sobotu foukat míň, ale vodě se asi nevyhneme, což se nakonec také potvrdilo. V Přerově už je Vašek, který přijel vlakem, ubytováváme se a ještě v pohodě stíháme krátkou půlhodinovou projížďku a presentaci na výstavišti. První ranní pohled z okna nás potěšil, čistě modrá obloha, teplo a bezvětří vypadají slibně. S Honzou ještě foukáme gumy a v půl osmé všichni vyrážíme v dobré náladě na start na zhruba kilometr vzdálené přerovské náměstí. Řadíme se někam do osmé lajny a Honza ještě fotí nějaké momentky a taky vedle nás stojícího Janouška s nablýskaným Liquigas Cannondalem, který na nás kouká jak na exoty (ten Janoušek :-) ). Na startu je taky mistr světa v omniu dráhař Alois Kaňkovský z Dukly, objevuje se i Hanka Ebertová, ale ta se jela jen mimo závod podívat na Tesák. Zjišťuju, že jsem na pokoji zapomněl brašničku s náhradní duší. No paráda, nemám ani mobil, takže jestli někde zdefektím, nechám kolo v příkopě a půjdu na houby… Po startu přesně v 8.00h se pole natahuje, ale po výjezdu z centra se na široké silnici sjíždí v jeden velký balík. Do prvního kopce po výjezdu z města se najíždí zhruba čtyřicítkou, je ale občas potřeba jít ze sedla a dorážet menší vznikající díry a nenechat se odsunout. Celý peloton jede ale pohromadě prvních téměř 30 km až pod Slavkov, často se brzdí a zase rozjíždí, a tak jedu raději vlevo, kde je trochu více místa. Vzduchem létají pumpičky, bidony, někomu padá řetěz, takže je potřeba být stále ve střehu. Slyším hlasy, že se to letos rozjelo slušným tempem, ale jsem tu poprvé, takže nevím. Nicméně nepřipadá mi to nijak hrozné. Zatáčka doleva a je tu první kopec – šestikilometrový Slavkov. Pole se samozřejmě hned trhá, jedu zpočátku volněji, snažím se šlapat co nejvíce v sedle, ale někdy je potřeba ten zadek zvednout. Držím tempo s ostatními okolo mě, ale zdá se mi, že můžu jet rychleji, takže zrychluji a skupince ujíždím. Najednou se kolem nás doslova prožene závodník Pell´s Teamu (nejspíš Lookas), který si nejspíš pod kopečkem ještě odskočil. Jel jednou tak rychleji než já, no, raději na něj rychle zapomenu :-). Pod vrcholem stoupání dojíždím jednu Vinohradskou šlapku, vyjíždíme spolu na vrchol a chvíli klábosíme. Za námi nikdo, 20 metrů před námi tříčlenná skupinka, takže se domlouváme, že jí docvakneme a daří se. Takže se jede v pěti, tempo mi naprosto vyhovuje a jsem spokojený. To ovšem jen do té chvíle, než se dva cvoci rozhodnou dojet velký cca 30-ti členný balík před námi. Nedá se nic dělat, nechci jet sám, takže musím zalehnout, zatnout zuby a makat. Jede se skoro padesátkou, visím za nima zuby nehty, no ještěže jsme na rovince. Balík jsme sjeli, uf, je to dobré. Je tu dlouhý, pozvolný sjezd z Potštátu, no to je paráda, plánuju odpočinek po tom stíhacím masakru, ale ouha, jede se pětašedesátkou! Někdo se tam vepředu zbláznil a buší do toho co to jde, navíc v asfaltu jsou místy příčné trhliny, takže rodla pevně do rukou a zase dupat. Jeden jezdec tempo nevydržel a odpadl. Sosám narychlo půlku tuby Carbosnacku, protože vím, co mě za chvíli čeká. Ostrá levá a vidím první bufet na 50. kilometru, na úpatí druhého velkého kopce na Partutovice. Borci přede mnou přibržďují a berou si za jízdy banány, nikdo ale nezastavuje, takže je raději objíždím a mezi prvními se deru do kopce, protože jsem celkem vyšťavený a nechci během něj odpadnout. Bohužel, stejně se mi to nakonec nepodaří. Pokud je stoupání prudké, v pohodě jedu s balíkem, dokonce vepředu. Ale jakmile se kopec začíná narovnávat a stoupá se mírněji, všichni mi začnou ujíždět. Co to sakra je? Mačkám ze sebe všechny síly, ale pomalu ztrácím metr po metru. Nejde to. Jeden také odpadl, ale po chvíli se vzchopil a rozjel, chci se s ním vyvézt, ale marně. Za Partutovicemi je už balík několik desítek metrů přede mnou. Ještě mi natekl pot z čela do brejlí a vůbec nic nevidím, navíc nahoře už docela slušně fouká a já jsem sám, nikde nikdo. Prskám vzteky, zorníky se snažím očistit rukavicemi, ale je to k ničemu, takže je strkám do dresu a s nadávkami se pouštím doprava po hlavní do mírného sjezdu lesem do Jakubčovic. Jsem na 55. kilometru. Fouká pravý bočák až proti, takže nic příjemného. Alespoň mám čas sníst si tyčinku. Míjím dva borce spravující defekt asi 500 metrů od sebe. Teď si teprve vzpomínám, že přece nemám náhradní duši, takže bych mohl taky možná jet opatrněji. Před obcí Odry na rovince mě dojíždí osmičlenná skupinka, která na větru vzorně spolupracuje a já mám velký problém zachytit její tempo. Naštěstí jsou tu Odry, zatáčka doprava a kopec č.3 – stoupák na Dobešov. Tady je nejostřejší stoupání na trati, místy mi i převod 34/23 přišel vhod. A znovu stejný scénář…v ostrém stoupání držím krok, dokonce jedu v popředí a mám energii šklebit se do objektivů fotografů a mávat na ně, ale když se kopec začne narovnávat, začínám opět ztrácet. Není mi zcela jasné, co dělám špatně, nikterak kopce netahám, jezdím spíše kadenčně, takže bych neměl mít problém nahoře roztočit nohy a zrychlit. No každopádně nahoře mi skupinka po pár set metrech opět odjíždí a já jedu zase sám, což mě pěkně štve. Nahoře v Jindřichově kontroluju computer, hlásí průměr 31,1, což je ale slušné. Následuje ne moc příjemná osamocená jízda na větru, při které začínám mít problémy s morálkou udržovat nějaké závodní tempo. Snažím se při klesání trochu odpočívat a čekám, co bude. Najednou před Olšovcem vidím před sebou osamoceného jezdce. To mě trochu nakopne a začínám zase trochu jet. Pomalu ho sjíždím a předjíždím někde za obcí Hrabůvka. Má modrého Durateca a nejeví zájem jet ve dvou, takže si dál držím svoje tempo a odjíždím mu asi na 200 metrů. V tom se ale začíná krajina nepříjemně vlnit, cítím, jak mi síly rychle docházejí, jede se přesně proti větru. Cucám zbytek Carbosnacku, protože zoufale potřebuji cukr a po jednom takovém minikopečku, kde jsem málem chcípnul, na něj raději čekám a pak jedeme spolu až na druhý bufet na 108. kilometru. Oba stavíme, leju do sebe kolu a ionťák, cpu se pomerančem, kouskem melounu,  čokoládou, nechávám si vyčistit brejle a dolít ionťák do bidonu. Teda ionťák – chutnalo to jako mírně přislazená voda, tak nevím, co v tom vlastně bylo, ale aspoň něco. Parťák s Duratecem na mě čeká, protože ve dvou se to lépe táhne. Ještě tyčinku do kapsy a vyrážíme. Zdržení necelé 3 minuty.  Najednou má ale nějak moc sil, takže ho musím místy krotit. Dáváme se trochu do řeči a  hned se jede líp. Poslední větší kopec lesem z Lipníku nad Bečvou jedeme vedle sebe svižným tempem, není tak prudký ani dlouhý, jede se mi dobře, takže opět hodím pózu pro jednoho fotografa, který tam číhal :-). Přijíždíme na dělení tras, dáváme pravou a houpáme se ve zvlněném terénu nahoru dolů, fouká bočák, ale říkáme si, že do cíle už nějak dojedeme. Za Pavlovicemi nás dojíždí borec na modrým Pinarellu, jede úplně v klídku a přesto rychleji než my. Odhaduju, že měl defekt, jinak by byl určitě někde na čele. Kámoš s Duratecem mě zradil a pověsil se na něj. No tak já teda taky, ale nemám už sílu a jestli dojedu o 2 minuty dřív nebo později mě už tak netrápí. Přichází půlkilometrový úsek na kostkách, tady definitivně vypouštím a zbylých asi 7 km do cíle dojíždím sám. Ještě poměrně nepříjemná rovinka proti větru do Přerova, rychlost už nejde nad 28, ale včera večer jsme si dojezd do cíle projeli, takže alespoň vím, že už to není daleko. Ostrá pravá, pár desítek metrů po panelech, pak levá a už jsem na výstavišti, kde je plno lidí. Projíždím cílem ve 12.38h, budík ukazuje čas 4:35:16, 135,85 km a průměr 29,7 km/h. Slušná čísla, chtěl jsem dojet do pěti hodin, takže buď jsem se podcenil v odhadu, nebo jsem se překonal ve výkonu :-). Nevšiml jsem si v cíli panelu s časem a umístěním, jel jsem se hned na chvíli vyjet a pak si lehl na trávu. Výsledky jsem pak později dohledal v prezentaci: 67. místo ze 137 mě mile překvapilo a s 33. místem z 56 v kategorii BM2 jsem taky spokojen. Můj čas je 4:38:08. Jen škoda, že mi po 100 kilometrech nějak rychle došly síly, ale mohl bych to přičíst pouhým třem hodinám spánku před závodem. V noci jsem nemohl dlouho usnout a únava se musela dostavit. Slušná výmluvička… Honza, Blanka i Vašek jako rození ultramaratonci jeli dlouhou trať 215 km, takže liják a kroupy, který se spustil kolem 13.45h je zastihl ještě na trati. Blanka s Vaškem nemají ve své kategorii konkurenci :-), takže skončili na bedně jako vždy. Honza taky dojel dobře, takže naše výprava byla úspěšná. Co se týče organizace závodu a označení trati, nemůžu mít připomínek, snad se ani nedalo zabloudit. Na exponovaných křižovatkách regulovčíci vždy zajistili bezpečný průjezd, po trati jezdily motorky a kontrolovaly, zda jsou všichni závodníci v pořádku.  Trošku byly zmatky při vyhlašování vítězů, ale nikterak dramatické, takže celkově vydařená akce. Co se týče mně, tak si myslím, že takticky jsem nejel špatně, ale zklamala mě fyzička při výjezdu na dvou vrcholech kopců, kde mi dvakrát odjel balík a já se pak musel sám protloukat ve větru, což stojí hrozně moc sil. Ukázalo se, že mi vyhovuje víc prudší i když delší kopec, zakončený hned rovinou, než kopec méně strmý, který se pozvolna narovnává. Budu na tom asi muset nějak zapracovat :-) Trať závodu se mi líbila a příští rok si Mamuta zase určitě zaškrtnu v kalendáři. Pavel Polidar Co se dělo na dlouhém Mamutovi 2007 Já letos tuším, že to bude krize. Nicméně motivace jet Velosérii mně postavila na náměstí TGM i v roce 2007. S Pavlem jsme přibližně v osmé řadě a já se ujišťuji, že krátký dres byl tou nejlepší možnou volbou. Jestli bude pršet, tak to hold budu muset přežít, ale přeci se nenavlíknu nebo nebudu mít kapsy plné vestiček, bundiček, návleků apod.  Ještě stihnu obhlédnout nádherného „kanóna“ Libora Janouška a neméně luxusního Looka 595 jeho kolegy z týmu Vokolek-Import. Tak na ně fakt mít nebudu. Nablýskané karbonové skvosty jaksi předčí můj železňák byť z Columbusu. Navíc jsem se tuto sezónu jaksi vůbec nerozjel a pořád se nemohu dostat do tempa a úspěchy jsem slavil spíš na běhu.  Ještě si odskočit a už jen počkat na výstřel, který zazní lehce po osmé hodině. Balík se rozjíždí skoro čtyřicítkou a já vím, že hold musím viset, byť se dozajista sešrotuji :) Jenže vidina silného JZ větru volí strategii – schovat se, netahat, šetřit energii a doufat, že to půjde. Bohužel smělé plány vzaly brzy za své. Až pod Slavkov se sice přihnala ještě obrovská grupa čítající i mně, ale přesvědčil jsem se, že odpadnout bude víc než snadné. Občas jsem se musel i dost snažit. Několikrát se prudce brzdilo kvůli tomu, že balík hold jede přes celou šíři vozovky a nějaká auta v protisměru se moc neřeší … Občas si drnkneme řidítky, někdo špatně přehodí a už je o to držku! Buď se moc bojím nebo to letos bylo fakt takové uspěchané a toho dobržďování až moc. Nebo možná stárnu :) Je tu počátek 6 km dlouhého kopce jménem Slavkov. První dělení zrna od plev … Začíná to nevinně, jenže během pár set metrů se balík natahuje a já se silou vůle držím okolo padesáté pozice. Pryč jsou doby, kdy jsem si to drtil v sedle a předjížděl. Dneska musím často vstávat, abych se více nepropadl. Chvílemi přichází na řadu i převod 39/24, což jasně dokládá mou bídnou formu. Ale dlužno dodat, že „funí“ dost borců a je vidět, že plno z nich jede „krev“, páč mají stejnou taktiku jako já :) Z Zatímco skuteční borci sedí v sedlech a jen tak občas protáhnou nohy, tak já dřu jako vůl a leje ze mě. Na silnici jsou údaje o vzdálenosti na vrchol a taková číslice "3" mi náladu moc nepřidala … Jakmile se kopec narovnal, tak jsem to rozjel, ale během chvíle se kolem mě přehnali ti lepší. To se opakuje po další prudké pasáži a při nájezdu na hlavní jsem si musel hodně dávat, abych se dostal do prvního balíku. Naštěstí se trochu čekalo, takže jsem stihl do Potštátu sníst tatranku a napít se. Občas se sviští 60 km/h, ale jinak docela pohoda. Místy se jelo skoro výletně, teprve pod Partutovicemi se balík zase rozjel. Díky poklidnému tempu zbylo dost energie na kecání. Já tedy radši držel ústa a snažil se trochu odfrknout, páč jsem se na Slavkově jednoznačně vyšťavil. Ještě že jsem si nevzal s sebou hrudní pás, páč by to se mnou nejspíš seklo :) Ve stoupání na Partutovice se jede docela ostře, ale kopec to je táhlý, takže jsem ani neshodil „pilu“. Míjíme bufet (sice jsem chtěl zastavit, ale řekl jsem si, že by mi balík frnkl, tak zkusím přežít až na 107 km). Bohužel to nebyl dobrý tah, páč mi došlo pití a stejně mi čelo zmizelo. U bufáče jsem viděl i jeden nehezký pád, kdy do sebe 2 brnkli a už se skáceli k zemi. Já opět dřu, ale skupina se dělí a tento kopec je pro mě osudným. Nahoře chytám nějakou grupu, která se snaží čelo dojet a já jen vlaju na jejím chvostu a říkám si, zda to má vůbec smysl. Ve sjezdu to rvou na krev a já mám neustále metr dva díru a když už se dostanu do kolotoče, abych střídal, tak nestíhám a občas na špici ani nedojedu, protože prostě nepřekonám odpor větru a nemám sílu na to, abych táhnul. Nicméně tito cyklisti mě dotáhli těsně pod Odrami zpět do prvního balíku! Chvíli jsem si odfrkl, napil se a v serpentínách ihned odpadl. Stejně jsem si musel odskočit, takže bych nevydržel ani omylem. Kopec na Dobešov je pěkně dlouhý, nahoře fouká proti nebo bočák a vůbec to nejede. Chvíli dřu osamocen a to jsou krušné chvilky. Pot mi stéká do obličeje a ani není čas kochat se okolní krajinou. Panoramata tu jsou pěkná, ale mně se pěkně rozhodně nejede. Dojíždí mě zezadu dvojice cyklistů a já opět vlaju. Někdy chytnu díru a musím ze sedla úplně nadoraz, abych je uvisel. Dojeli jsme ještě jednoho cyklistu a ve čtyřech pak padali k Hranicím. Tento úsek nemám rád, páč tu věčně fouká proti a neustálé nahoru-dolů mi nevyhovuje. Sebemenší změna tempa pro mě znamená obrovské úsilí, abych neodpadl. Nakonec nás dojela další grupa, ze které jsem odpadl, pak ji v kopci dojel, ale nakonec jsem se stejně neudržel. Modlil jsem se, aby už byl bufet. Snědl jsem kousek čokolády a víc už jsem neměl. Též jen 0,9 l bylo v tomto horku jaksi málo. Na 108 km jsem přijel úplně zničený a ihned se řádně nacpal sušenkami, sýrem, salámem i rohlíky. Do kapes jsem si narval musli tyčky, pořadatelé mi dolili bidon a já se mohl vydat dál.  Průměr 32 km/h vypadal velice slibně, ale mně bylo jasné, že teď bude jen klesat! Snažím se udržet v malé skupince cyklistů, kteří mě dojeli zezadu. Ve stoupání z Lipníka obdivuji kolegu, který láme velkou placku, zatímco já šmrdlám 39/21 nebo 39/19. Na dlouhou trasu odbočujeme jen 2. Chvíli jedme spolu, ale brzy už vidíme silnou skupinku, jež nás dojíždí. No vida, teď by se to chtělo udržet! Během chvilky se kolem nás přehnal Petr Vabroušek a za ním vlálo asi dalších 7 cyklistů. Zahákneme se a daří se viset, což je super. Do cíle chybí asi 90 km a to je sakra daleko! Obdivuji karbonového Authora triatlonisty Vabrouška – má měřič výkonu v zadní nábě, elipsoidní převodníky, hrazdu a další speciality. V kopci vždy shodí tác a jede relativně v poho, takže mám čas se pokochat jeho strojem.  Před Kelčí si musím odskočit, ale daří se mi ve stoupání skupinku dojet a občas i táhnu špici! Nějak jsem se rozjel, ale žádný zázrak to není. Průměr klesá na 31 km/h a ve stoupáku na Tesák ke třiceti. Na vrchol dojíždím osamocen jako první ze skupiny, takže se pořádně nacpu, naliju do sebe 2 kelímky Kofoly, kapsy nacpu jídlem a hurá dál. Ještě 70 km a prý ztrácíme cca 25 minut na čelo! U horské prémie stála Hanka Ebertová a nevím, proč nejela. Jasně by vyhrála, ale třeba ladí formu na RAAM. Ve sjezdu pod Troják se opět formuje naše grupa a po krátkém prudkém stoupání následuje pozvolný sjezd k Fryštáku. Fouká proti, takže to moc nefrčí, ale aspoň se dá odpočívat. Upozorňuji Vabrouška na povolenou zadní brzdovou čelist a on neváhá a spravuje. Během chvíle se ale přihnal zpět. Nechutná stojka před Fryštákem nás dokonale prověřila. Musím ze sedla a lámu 39/24 11-12km/h. I tak vyjíždím na vrchol jako první a aspoň mám čas se nadlábnout. Pod Hadovnou dojíždíme dvojičku cyklistů. Petr Hrubeš z Vinohradských šlapek říká, že není úplně OK a že ho bolí koleno. Já jsem zpocený a že by mi to jelo se říci nedá. Hadovnu lámu na 39/21 tak z 50% ze sedla, i tak mi jeden „Authorák“ frnknul. Na horizontu jsem ale sám a v poklidu se spouštím dolů ve směru na Brusné. Je tu hezky a výhledy stojí za to. Navíc se tu příjemně dýchá, páč jsme v lese.  Pod Hadovnou následuje mírné klesání, kde jedu osamocen a čekám, kdo mě dojede. Stíhám se najíst, napít, trochu zregenerovat a už tu je Vabroušek a s ním další borci. Grupa už ale není tak početná. Zatahuje se a v dáli už vidím liják. Docela mě to deptá, protože chybí už jen 35 km! Několikrát na Mamutovi lilo při vyhlášení či nás déšť zastihl na trase a letos znovu! Říkám svým spolubojovníkům, že to bude liják jako blázen a opravdu jsem se nemýlil … Projíždíme i poslední bufet na cca 188 km a zdá se, že trasa bude změřena přesně. Nálada je však na bodu mrazu a déšť sílí. Raději nechávám skupinku ujet a jedu sám. Pláště mám sjeté víc než dost (asi 8500 km), navíc na mokru moc nedrží, takže nechci nikoho shodit a též netoužím spadnout sám, protože v brašničce pod sedlem mám digitál (snad to přežije) a za laclem u kalhot i mobil s penězi. Stále se držím na dohled Vabrouškovi, v jakémkoli sjezdu ale ztrácím, protože se bojím. Do kopce je naopak stahuji a jednou jsem skupinku ještě dotáhl. Fouká buď do zad nebo z boku, takže se nejede špatně. Stále držíme průměr těsně nad 30km/h.  Za sebou táhnu nějakého staršího pána s Colnagem, kterému evidentně seklo a jen vlaje za mnou. Čím víc brzdím, tím víc brzdí on. Docela deprimující, páč ho nechci shodit a on se za mnou drží tak blízko. Odpočítávám kiláky do cíle a vzpomínám na skladbu Highway to hell. Vypadá to naprosto stejně – silný liják, kroupy, bahno teče po silnici, kaluže jsou snad 5 cm hluboké a v dáli není vidět nic jiného než mraky! Ach jo. Chvíli mám chuť to zabalit a někde se schovat! Takovou průtrž jsem zažil snad jen před pár lety na Lacmanovi. Pravý dual mi odmítá řadit a shazovat do těžka je skoro nemožné. Už x týdnů mě řazení zlobí, ale nyní to je naprosto děsné. Vytáčí mě to a do toho nás šipky ženou doprava (mraky jedou samozřejmě taky doprava …). Nadávám a snažím se nemyslet na nic jiného než na absolutní koordinaci pohybů, abych sebou nešvihl. Déšť ustává a vjíždíme na nehezké kostky. Čeká nás 1300m a'la Paris – Roubaix. Tady se mé 26 mm tlusté pláště ukázaly v lepším světle a svištím si to 28km/h s naprostým klidem.  Vjíždíme do poslední vesnice a budík mi vynechává. Vnikla do něj voda a displej mrká a pak už definitivně zhasl. Doufám, že to rozdejchá, jinak je 7000Kč v tahu … (bohužel doma se ukázalo, že se s ním opravdu loučím a profily už nebudou). Vím, že to dám pod 7h a 10minut, takže si ještě dojdu odskočit. Teď je mi nějaká vteřina „šumák“. Proplétám se po uzounkých silničkách a pak už vjíždím do protivětru k Přerovu. Naštěstí to není tak hrozné a daří se mi rvát 53/16 či 53/15 okolo 30km/h. Chlápek s Colnagem se zase pokorně zavěsil do háku a já ho dotáh až do cíle. Na výstaviště jsme museli najet jinak než vloni a jízda po panelovce byla docela šokem. Opatrně jsem najel do poslední zatáčky a je tu cíl. Na ceduli svítí mé jméno a u něj čas 7:04:55hod.  Na skupinku s Vabrouškem jsem ztratil jen asi 4 minuty, takže klídek. To vítěz Zitta mi dal bezmála hodinu!!! Obsadil jsem 61. pozici z 90ti lidí na dlouhé, takže Mamuta fakt asi jezdí jen „rychlíci“ nebo jsem hold tak pomalý … Kompletní výsledky jsou ZDE. V cíli čekám na vyhlášení, dojdu si na gábl – čína s rýží, případně kuřecí stehno a samozřejmě pivo nebo limo. Dle plánu už byla vylosována tombola a v 17 h začala „rokotéka“. Dlužno však říci, že v cílovém prostoru moc živo nebylo a i bajkerů nějak výrazně ubylo nebo hold všici spěchali domů.  Musím říci, že pořadatelsky to letos klapalo, regulovčíci na křižovatkách dost pomohli, značení bylo výrazné, bufety dobře zásobené, jen by to chtělo víc účastníků a objednat počasí. Honza Herda