Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Bajkerova tůra na Rallye Sudety tour

7.6.2007 11:59

I díky tréninku na silničce jsem si navykl dojíždět v MTB maratónech v první čtvrtině startovního pole. Zpychnuv touto ambicí jsem se totálně vyřídil na svém druhém silničním závodě, kde jsem si vytvořil osobní rekord...

Bookmark and Share

...nikoliv však v čase či umístění, ale v ujeté vzdálenosti a  počtu děr a výmolů, které na 170 km trase absorbovalo mé kolo i tělo. Intermezzo „Hochu ty budeš naklepaný jak řízek - zvyklý na celobrko a najednou sedneš na silničku..:-)“ Michal Stupka z www.Cykloserver.cz v reakci na moji žádost o přihlášku na dlouhou trasu Rallye Sudety tour. Trocha historie aneb co silničním Sudetům předcházelo Na bajku závodím 11 let. Před třemi lety jsem si ovlivněn všemožnými doporučeními v odborných cykloperiodikách pořídil silničku coby účinný tréninkový nástroj. Strategie nákupu se orientovala na minimální cenu při zachování základní kvality a komfortu. Nakonec jsem pořídil přes inzerát zánovní silničku RB osazenou Shimanem 105 za přijatelných 8 000 Kč. A začal jsem trénovat a zjistil, že do kopce se musí makat jako o život, protože tam jaksi chybí pro bikera přijatelné převody. A když už jsem si myslel, že to trochu zvládám, začal jsem jezdit ve skupině. A zjistil, že na rovině to jakž takž jde, ale v kopcích vlaji pořád na chvostu a soupeřit můžu leda tak s (horšími) děvčaty a pány v důchodu. A když jsem si po roce začínal myslet, že už to zvládám aspoň jako nadprůměrný silničář, přihlásil jsem se na Lacman tour 150 km. A znovu jsem byl překvapen. Nacvičenou jízdu ve skupině jsem při závodu nedokázal uplatnit. Jelo se o řád rychleji než jsem byl zvyklý a neustále jsem musel dotahovat. Umístění v polovině absolutního pořadí (tedy včetně žen a starců) bylo vzhledem k podstoupenému trápení odpovídající výsledek.Nicméně zážitek z Lacmana byl takový zvláštní. Ta silničářina měla něco do sebe a proto ta touha zkusit si to znovu. A Rallye Sudety znám z biku, tak proč nezkusit silniční variantu? A abych mohl soutěžit o Sudetomana a přitom se „trochu!“ projel, přihlásil jsem se na delší, 170 km trasu. Na startu Do Teplic nad Metují jsme s Cyrilem dorazili v pátek krátce před desátou. V tamním infocentru jsme se bleskově zaregistrovali a spěchali se najíst do místní restauračky. Poté jsme rozbili stan (doslova) v místním parku. Při bikových Sudetech je to tu stan na stanu a spacák na spacáku. Tentokráte jsme zde spali sami. Bylo to zvláštní, ale nic proti neměli ani v parku hlídkující policisté, takže dobře hlídáni jsme si pospali do osmé ranní. Startovalo se až v deset (jaká to změna proti bajkům), a tak si sklerotický Cyril stihnul koupit v Redpointí prodejně novou helmu. Krátce před desátou jsme se proto zařadili do startovního pole, které obsahovalo cca 90 jezdců krátké (90 km) a 160 závodníků na dlouhou trasu (170 km). Mezi ostatními silničáři jsme se s Cyrdou celkem vyjímali. Oba s camelbacky na zádech, Carda s oštítkovanou helmou, já s freeridovými kraťasy a SPD pedály. Kolem to byl povětšinou nablýskaný polo či celokarboňák v ceně občas jistě převyšující mé (zánovní) auto. Úprk do Police Vpředu náhle něco zatroubí a je odstartováno. Žádná strkačka, prostě všichni se hnou pěkně svižně vpřed. Na špici i v zadu jedou doprovodná vozidla a motorky. Jede se v balíku a první kilometry jsou po rovině, občas minimální stoupáníčko a sjezdíky. Až na dvacátý kilometr se více méně klesá. Mně se celkem daří držet se ve středu a snad se i díky předjíždění dostávám dopředu. Cyklisti hlasitě varují před auty v protisměru, která zastavují. Jede se celkem opatrně až ustrašeně, přesto jsem zaznamenal kluka, který to napral do vozíku zapřáhnutého za autem na krajnici. Není čas sledovat jak dopadnul, je třeba být ve střehu a spoléhat, že mu pomohou doprovodní zdravotníci. První stoupání a taktika ve skupinách Ještě před Policí nad Metují se drobné mrholení změní v solidní liják, ale po chvíli už opět snesitelně poprchává. Za Policí se cesta trochu zvedala. Stoupali jsme a já přes veškerou snahu začal ztrácet kontakt s čelem peletonu. K patě stoupání na Hunský pas, kde byla na 32. kilometru první horská prémie, jsem jel už na chvostu třetí skupinky. Táhlý kopec jsem  ještě vysupěl v kontaktu s ostatními s tepovkou nad anaerobním prahem, ale jezdci mi překvapivě cukli před začátkem sjezdu a já celou dobu musel šlapat, abych je dojel. Dalších pět kilometrů jsem se jich držel na zapřenou, ale pohled na sporttester a lapání po dechu i na rovině mě donutil nechat ty štvance jejich osudu a trochu jsem zpomalil. Takto se to opakovalo s dalšími třemi skupinkami o čtyřech až patnácti lidech. Prostě se mi nedařilo jet pořádně v závěsu, po každém nástupu do kopce nebo po většině projetí zatáček jsem ztrácel nějaký ten metřík, který jsem pak namáhavě dojížděl, což dost vysilovalo. Pokud se to opakovalo častěji, skupinku jsem opustil, uklidňuje se tím, že většinu těchto tempařů beztak tvoří jezdci na kratší trať. Projeli jsme Machovem a ve skupince starších rutinérů jsem dojel na stoupání ve Vysoké Srbské. To dělalo čest jménu vesnice – bylo tak brutální, že mnozí zde vedli kola. Já měl také namále, ale nakonec jsem to zvládnul, přestože mi zadní kolo podkluzovalo na namoklých kostkách. Nahoře byla druhá horská prémie, ale především první občerstvovačka. A dobře zásobená. Ovoce a trocha koly mě celkem uspokojily, takže jsem se ve stejné skupince vydal opět dál. V Hronově jsem měl tempa opět dost a skupinku si nechal ujet. Na(ne)štěstí jeden z nich měl problémy s kolem a před stoupáním na třetí prémii v Bezděkově na něho ostatní čekali a já se tedy mohl opět k partičce přidat. Jenom nakrátko v kopci jsem se zase neudržel a předjel jenom jezdce, kterého chytla křeč. Po sjezdu do Police nad Metují, již opět osamocen, odbočuji na Žďár nad Metují a začínám rozvážně stoupat. U České Metuje mě dojíždí skupinka s 3 děvčaty a 5 muži. Překvapivě zjišťuji, že o velmi rozumné tempo se zde starají především dvě děvčata. Chlapi se vyloženě flákají a vezou se za nimi. Pár kilometrů se také vezu, ale po zregenerování to tahám aspoň chvilkami. To už ale vjíždíme do Teplice nad Metují, kde se po 86 km rozdělují trasy. Do druhého kola Doleva se stoupáním do cíle na Váhu, ale já společně s děvčetem a jedním seniorem míjíme nevhodně umístěnou druhou občerstvovačku a jedeme rovně přes město na Adršpach.  Objíždíme Adršpašské skály a míříme do kopců. V jednom táhlém jede borec přede mnou dost tempařsky, aby kousek před vrcholem naprosto odpadl. Děvče na něho čeká a mně se také nechce jet dál samotnému, přestože se cítím dobře. Takže trochu zvolňujeme a po pár kilometrech chlapík opět nasazuje ostré tempo. Máme za sebou 111 km a tachometr ukazuje průměr lehce nad 30 km/h. To je slušné na to, že docela fouká a chvilkami prší. Horské prémie Na čtvrtou prémii na Krkavčínu (121 km) se historie opakuje – borec odpadá a děvče po chvíli také. Jenže já po dvou kilometrech stoupání taky a děvče jde před vrcholem znovu přede mě. A definitivně. Sice ji zkouším dojet, ale ani ve sjezdu ani na rovině a pak přes Rtyni v Podkrkonoší  se mi to nedaří. Sice to ji ještě jednou zkouším dojet na začátku stoupání na Odolov, ale to bylo trochu naivní. To stoupání se ukázalo nad mé síly. Po půlce stoupání jsem po vzoru několika jezdců přede mnou slezl z kola a pěkně po bajkařsku jsem kus cesty potlačil. Tlačení mi šlo docela dobře, hlavně oproti silničářům s těmi jejich velikými kufry na tretrách. Na závěr stoupání přece jenom nasedám a z posledních sil dojíždím na třetí občerstvovačku U Lotranda (131 km). Zde doplňuji ionťák do camelu a vyměňuji bidon za nabízený plný. Také tu mají prima dobroty, dávám si housku se salámem a k tomu pivečko. Překvapivě se tady setkávám s partičkou rutinérů, které jsem předjel ani nevím kde. Do dalších kilometrů vyrážím s nimi. Jenomže jsem se při odjezdu malinko opozdil a nemůžu je z kopce dojet. Já vyhlášený sjezdař! Šlapu více než ostatní, ale odstup se nijak výrazně nezmenšuje – možná to dělá ta jejich rutina nebo holt mám horší ložiska či pneumatiky nebo co. Prostě jsem je už nedojel ani náhodou! Osamělý závěr Jedu sám a držím vlažné tempo. Projíždím přes Radvance, za Chvalečí odbočuji vpravo. Netrvá to dlouho a je tu další táhlé stoupání serpentinami, zakončené poslední šestou horskou prémií na Závoře (150 km). Tohle bylo opět na morál. Nejlehčí převod jsem drtil dobré čtyři kilometry a unavený Polák, který mě dojel, mi zmizel z dohledu pěkně rychle. Naštěstí následuje sjezd do Adršpachu a dál po rovině zpátky do Teplice n.M. Můj tachometr ukazoval o 10 kilometrů méně, takže jsem byl velmi příjemně překvapen, že už mě čeká jen poslední kopec. Jenže to stoupání na Váhu stojí vždycky za to. Je dlouhé přes tři kilometry a je potřeba překonat přes dvě stovky výškových metrů. Rozvážným, ale vytrvalým tempem jsem to nakonec zdolal, také díky povzbuzování mnoha jezdců, kteří se vraceli v protisměru. Projetí cílovým obloukem a dostavuje se slastný pocit. Dokázal jsem, že to dokážu! Sestupuji a okamžitě mě chytají křeče do obou nohou. Nasazuji okamžitě všelék v podobě zde čepovaného pivečka a po chvíli se křeče odeberou do háje a také třes v nohou mizí. Výsledky Výsledný čas 6:08:15 mě zařadil na chvost pole na 136 místo ze 149, kteří dlouhou trasu absolvovali. Bylo to opravdu velmi náročné, já to dost přepálil a umístění je odpovídající. Přede všemi, kdo dokončili, smekám. Nejvíce pak před špičkou: Zvítězil Jan Hruška v čase 4:17:03, druhý skončil s desetivteřinovým odstupem Tomáš Čer. Tomáš pobral 4 odměny ze šesti vypsaných prémií a do poslední chvíle bojoval s internacionálem Hruškou. Na třetím místě skončil Aleš Kestler: 4:18:46Ženám kralovala drobná Jana Kábrtová za 4:55, před Janou Severovou 5:12:06 a Pavlou Novákovou 5:15:53. Na krátké trase dominovali Petr Tatíček 2:23:02 a Petra Tlamková 2:35:19. Podrobné výsledky naleznete ZDE. Zhodnocení Mé učinkování lze shrnout celkem stručně: zkraje jsem jel jako vítr, potom jsem se chytal (a zase pouštěl) kdejaké skupinky a od 115  km jsem chřadul a chřadnul a jel až do cíle sólo, protože jsem už neměl sílu se kohokoliv udržet. Organizaci závodu musím velmi pochválit, dle mých náročných kritérií neměla chybu. Samotný závod mohu vřele doporučit všem, kdo si chtějí vyzkoušet klasický silniční závod v náročných kopcovitých podmínkách. Nedá mi to a musím porovnat Sudety Tour a klasické bajkové Rallye Sudety. Podzimní závod je daleko masovější, takový nějaký živočišnější a mnohem bližší okolní přírodě a proto budu i do budoucna preferovat kopce a sjezdy v terénu než na silnici. Pavel Paw Macháček

Diskusní fórum pro: "Bajkerova tůra na Rallye Sudety tour"

Názor Autor Datum a čas
V diskuzi zatím není vložen žádný příspěvek.

Související články

Žádné související články

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Odkazy

Reklama



Tipy pro Vás

SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Phone Maps - Svět doslova na dlani

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu freytag & berndt Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama



PhoneMaps


Copyright 2007 - 2022 Cykloserver.cz |