Aktuality

Ve čtvrtek montuji nové luxusní sedlo Fizik Arione, přezouvám na nové Tiogy a v pátek to jedu zkušebně na 2 hodinky projet. No jede to jako obvykle, tzn. nic moc. Abych to vylepšil, tak si dám zavináče a pak před odjezdem rybí prsty s tatarkou. Za vedra jedeme autem cca 190 km na prezentaci. Cestou už místy prší a večer se regulérně zatahuje. Sestava je jako minule – já, Pavel a Blanka. Ze spaní v penzionu v Horních Studénkách nás ráno budí mrholení a pohled ven je k pláči – vichr, mokro a do toho ještě stále jemně prší. Ach jo … V osm tedy nevrle vyjíždíme na start. Pavel si zapomněl čip, a tak se musel vrátit do penzionu 5 km a o 8 minut nestihl start. Ráno ještě měnil duši, takže mu to začalo fakt skvěle :) Já si dávám na pumpě kávu a na start se nehrnu. V klidu vyjíždím úvodní kopec, a to se nakonec ukázalo jako taktické, páč 4 km po startu byl hromadný pád. Ve větru a dešti mě to vůbec nebaví, radši nikoho „nehákuju“ a jedu za své. Nechci hlavně spadnout! To se mi podařilo, ale ztratil jsem strašně moc ve sjezdu do Lanškrouna. Předjelo mě asi 50-100 lidí a já nikoho :) Levné Tiogy prostě nedrží a já se děsně bojím, i když jsem docela podhustil na cca 6,5 atmosféry. Stoupák na Výprachtice začíná velice pozvolně a já dojíždím nějakou grupu, kde jedou i 2 ženy, které mě předjely ve sjezdu. Držím „velkou“ a solidně to lámu. Fouká ale víceméně do zad, takže klídeček. Deru se balíkem stále kupředu a docela mě štvou auta, jež doprovázejí cyklisty nebo případně tu jen „uvízly“. Jakmile se silnice skloní dolů, tak hned ztrácím a pár borců jde přes mě. To se rychle mění v nejprudším úseku, kde jedu na 39/21 a nechávám ostatní za sebou. Z vrcholu kopce se sjíždí až do Jablonného, a to je pro mě opět katastrofa. Silnice je mokrá, není pořádně vidět do zatáček a já jedu „jako s hnojem“. To znamená opět několik desítek míst dolů… Obloha je stále zatažená, což mě netěší. Mraky máme skoro ve vlasech a je vidět jen pár km. Přitom tak dlouho pořádně nelilo!  Z Jablonného začíná lehké stoupání, ve kterém jsem říznul pár borců, ale brzy si musím odskočit, takže zase minuta ztráty … Následuje takový houpavý úsek se spoustou serpentin, kde opět sjíždím větší grupu, kde se v poklidu vezou 2 cyklistky a připadá mi, že se hlídají. Růžový Duratec vs černý Author. Uvažuji, že bych je vyfotil, ale v krátkém kopci si nevybuduji takový náskok, abych to stíhal, páč mě většinou všici „zahákujou“. Za Mladkovem je bufáč, kde si v poklidu zastavím, dám si gábl, nechám si dolít bidon a vydám se vstříc poměrně prudkému brdku. Asi po 60 km musím znovu zastavit, abych si odskočil a grupa mi frnkla. V následném brdku jsem ji ale zase celou předjel a táhnul. Ve sjezdu se opět propadám na poslední flek a chytám díru. Před rozdělením tratí na mé tempo do kopce nikdo nereaguje, takže brzy sjíždím a předjíždím další trojičku. Silnice je uzounká a rozsekaná. Sjezdy jsou hrozné a já se bojím, takže obvyklý scénář s propadáním se a sjížděním se opakuje stále dokola. Před Luisinným údolím musím potřetí stavit, což mě stálo zase pár desítek vteřin. V kopci jsem ale všechny říznul! Ve sjezdu pod Šerlich nechávám cyklisty, aby mě předjížděli a já si jedu dle sebe a opatrně dobřžďuji. Mám hrůzu v očích. Loni mi Šerlich zrovna nesedl, páč bylo vedro, ale dnes dávám 39/21 a pod 14,5 km/h nejdu, což je výborné. Místy sice musím vstát, ale jinak docela stylově v sedle. Nyní se mi hodilo, že to sedlo Arione je tak dlouhé dozadu. Na horizontu je druhý bufáč, kde se nacpu, koláče a „karbošneky“ narvu do kapes, vyfotím zataženou oblohu a už si to sám svištím dolů. Mám za sebou 95 km a průměr 27 km/h je víc než bídný. Musím přiznat, že letos na nějaké umístění prostě nemám. Ve sjezdu vysaju kávového karbošneka, dám si koláč a napiju se ionťáku. Dole pod Komářím Vrchem už svítí slunce, ale nahoře bylo pěkně nevlídno – chlad, mlha. Dávám se trošku do kupy a stoupání mi nepřipadá tak hrozné jako loni. Na vrcholu předjíždím dva borce, kteří mi jak jinak než ujedou ve sjezdu, ale to tu bylo již asi 20x :) Ani se nesnažím je „hákovat“. Dnes mám prostě náladu si to odtáhnout sám a kašlat na všechno. Beztak musím před Mladkovem zase stavit … „Točky“ se mi vůbec nelíbí a opět značně ztrácím. Silnice osychají, ale já se bojím furt a nějak nemohu svého Forta do zatáček pokládat. Lesní úsek k bufáči je takový nekonečný a jsem rád za občerstvení na 140 km. Čas je těsně nad 5 hodin, takže se obávám, že to nedám ani za 7! Narvu se salámem, rohlíky, rozinkami, … vůbec to neřeším. Proč taky, když jsem měl včera zavináče :) Nicméně od žaludku mi pak není úplně nejlépe. V kopcích u pevností Hanička a Adam mám trojičku cyklistů na dosah, ale na větrné rovině ke Králíkům ji zase ztrácím a dojíždím osamoceného borce z Vinohradských šlapek. Ten je ale totál na dně, takže v prvním brdku odpadá a já jedu zase sám. Aspoň už neleje a je jasno. Pod Zlatým Potokem popáté stavím. Vím, že Blanka tenhle kopec nemá ráda - 2 km s průměrem 6% není nic šíleného a 39/21 stačilo v klidu. Pak to bylo už jen táhle k horizontu. Silnice je ale víc než mizerná a hlavně úzká. Padák si neužívám, páč musím tělem zpracovávat ty děsné hrboly. Průměr sice vesele stoupá, ale stále to vypadá nad 7 hodin. Dva malé brdky na hlavní silnici mi daly docela zabrat, i ve sjezdu pod Horní Studénky to moc nefrčelo. Ještě že nefičelo proti, to bych snad hodil kolo do škarpy :) Fort dnes aspoň uspokojivě řadí, což je asi jediné pozitivum Rampušáka ... Přejíždím 600 m nechutných kostek, přečtu si nápis 9 km do cíle a drápu se na poslední vrchol dnešní dlouhé trasy. Jsem už docela bez sil, protože teplota rapidně stoupla a to já nemám rád. 39/21 jsem nechal i nyní, ale úseky ze sedla byly častější. V kole něco klape, což mě deptá. Prohlížím bicykl, ale není mi jasné, čím to je. Tak prostě jedu dál … Za Zborovem dojíždím trojici cyklistů a v Horních Studénkách je předjíždím, aby mě pak zase sjeli ve sjezdu do Štítů :) Ohlížím se dozadu a chci naznačit, že spurtovat fakt nebudu. Všichni toho ale mají dost a jen „visí“. V závěrečném úseku jedu jako šnek, ale předjel mě jen jeden cyklista. Sice bych mohl zvednout zadek, ale co bych z toho měl. Pavel mě fotí a za cílem ke mně přichází i Norbič. Jsem fakt na šrot, ale stihnul jsem to 3 minuty před završením 7 hodin jízdy. Tachák hlásí necelých 197 km. Vítěz mi dal bezmála 70 minut, oproti loňsku jsem se zpomalil o 13 minut, kdežto vítěz projel trať rychleji než v roce 2006. U mě tedy propadák. No co, tak si třeba spravím náladu v Beskydech … Po 8,5 hodinách dojíždí i Blanka – opět jediná žena na dlouhé trati. Copak se ostatním ženám nechce ty dvoustovky jezdit??? No aspoň do Nymburka dovezeme zase nějaké ty ceny :) Venda je třetí, takže dobrá bilance. Pavel to nakonec pěkně stáhnul a předjížděl o sto šest. Já sice taky, ale kdyby mě ve sjezdech nepředjelo asi 200 lidí :) Jenže vyválet jsem se opravdu nehodlal. Po jídle (těstoviny či guláš) umyju kolo, vyfotím si luxusního Pellsa R6 s Durou a Zippy, který je opřený ve stojanu a prohlédnu si vyhlášení. Po šesté pak naložíme kola na střechu a jedeme zase domů. V 10 večer jsem už u bytovky, věci vynesu nahoru, dám si sprchu a hurá spát. Mám toho dost. Ráno smrkám a zjišťuji, že to klapání je ořech u zadní náby. Letos tedy docela mizerná bilance Velosérie. Ještě že jsem nebyl na deštivých Sudetech. Daklší foto a výsledky jsou ke spatření ZDE. Honza Herdafoto: Ivo Cygrýd