Aktuality

Vedle mne stojí Sváťa . Naším jediným cílem je zkusit pokořit čas 2 hodiny. Díky startovní pozici v první vlně se nebudeme muset cestou na Julisku přetlačovat s houfem dalších nadšenců.  Závod byl odstartován s malým zpožděním z důvodů dopravní nehody na trati, ale krátce po desáté již stoupáme úvodní dva kilometry po asfaltu až k lesíku na hraně údolí Tichá Šárka a potom hned dolů  stezkou mezi stromy na Zlatnici.  Jede se celkem ostře. No já asi ne zas tak moc ostře, protože v brzku je první stovka závodníků někde v nedohlednu a čelo závodu si vytváří svůj obvyklý půlhodinový odstup. Po překonání prvních tří kopečků se ocitáme na planině mezi poli u Horoměřic. Teprve tady se ukazuje, že co se zdálo v Dejvicích být vánkem je docela slušný vítr. A co hůř,  spíš je to protivítr, nebo alespoň boční vítr. Tady začíná jít do tuhého. Kdo se nechytne skupinky a bojuje sám, vyplýtvá spousty sil. Někde na silnici u Noutonic se co chvíli předjíždíme s klukem, který jede v plandavých teplákách a vlajícím tričku. Šlape jako o život, klidně mimo vláček, který jede kolem něj. Někde v polních úsecích před Zákolany mi však zmizel z očí. Teda spíš bych měl říct, prostě jsem ho už nedojel a nikdy víc neviděl. Prostě borec. Možná i taková účast normálních lidí, kteří prostě rádi jezdí na kole, je jeden z pozitivních výsledků vyřazení Pražské 50 ze seriálu Kolo o život. Kdy často poloprofesionální duch týmových soutěží a celková atmosféra nedovolí stydlivějšímu člověku bez nášlapů bez pocitů méněcennosti stanout na startu. Zákolany a testovací kopeček ke kostelíku na Budči. Asi před dvěma roky tuhle cestu vyasfaltovali. Dříve to bylo o dost výživnější. Šlapu co můžu, a ejhle, za sebou vidím známý dres. To mne již dojel Sváťa. Jedeme spolu dál v závěsu až k brodu přes Zákolanský potok. Brod nejezdím jenom na zimním závodě a tak jsem se odsoudil k mokru v botách. Chytrý Sváťa to přeskotačil po lávce, no a stejně jsme občerstvovačkou na Okoři projeli zase spolu. Na dlouhém polním úseku před Tuchoměřicemi se ohlížím za sebe. Byl jsem z toho v šoku a raději jsem trochu silněji šlápnul do pedálů. Za námi se poli táhla neskutečná fronta na maso. Normálně v terénu, kde není přehled, si člověk neuvědomuje, jaké množství lidí se kolem něj pohybuje a jak málo stačí, aby šli před něj. Sváťa se takticky drží stále za mnou, aby mne prakticky v závěru mého oblíbeného stoupání lesem na Juliánu, drze předjel. Od této chvíle spíše visím já za ním. Nedaleko letiště Ruzyně  jsme ještě předjeli několik prošitých jezdců a už to pálíme po kraji lesa do Nebušic a nádherným sjezdem do Šárky. Už je jasné, že pro nás magický čas pod dvě hodiny nebude opět dosažen. Ještě zbývá vydrsit Zlatnici na Hanspaulku a potom hurá z kopečka do cíle. Držím se stále těsně za Sváťou a ani se nějak moc nesnažím o spurt. Taky jsem dojel o 4 vteřiny nebo sekundy za ním. No což alespoň mám motivaci pro přípravu na další závody. I při tom ubohém čase 2 hodiny 11 minut z toho nakonec bylo 131. místo. Výborné ovocné knedlíky, specialita zdejší menzy, mi ještě vylepšily náladu. I tombola losovaná počítačem byla. Bezproblémový výdej výher pro vylosované proběhl v hale menzy, a tak odpadlo jinde obvyklé více či méně vtipné losování přímo na pódiu. Vyhlášení vítězů jednotlivých kategorií proběhlo v pohodové atmosféře, pěkné bylo, že vyhlašování bylo podkresleno vždy znělkou. Výsledky letošního i minulých ročníků závodu jsou dostupné na www.mohila.cz. Nevím, zda pořadatel letos nějak zajišťoval posledně tolik kritizované mytí kol. Letos to skoro ani nebylo třeba.  A přesto, nebo snad právě proto, to bylo na  letos „pražské“ bezva. Vit Pokorný