Aktuality

Abych je uchlácholil, dojel jsem až k Jedovnickému rybníku, na kole. Od mé chalupy to obnáší 30 kiláků. Malina, ale kopec z Blanska je výživný - 350 metrů převýšení. Dospěl jsem sem s předstihem, takže do ostrého startu jsem se stačil zrestaurovat. Všechno je fajn. Tak akorát suchá stezka - ani bahno ani prach, slunce na nebi, při zemi napružení cyklisti... Startovalo nás jen něco přes 200, takže obligátní zácpa po startu se nekonala. (Měkkýši, co jeli kratší trať, na tom byli hůř. Dojelo jich 573. Na startu muselo být teda husto). Můj popis závodu by byl klasicky tendenční. Jeli jsme do kopce, potom s kopce, hlína, šutry, kořeny, sem tam pařez, trochu bahníčka pro zpestření... nezadržitelně se propracovávám na chvost závodního pole... a tak všelijak podobně, nicméně, k popisu průběhu brzo dojde z jiného zdroje. Za zaznamenání stojí, že při průjezdu depem do druhého kola jsem v tom hemžení a jásání diváků přehlídl občerstvovnu. Už to přebolelo. Dnes jsem ještě nevytáhl foťák, až ve stráni nad Křtinami jsem neodolal a vyfotil si velikánský kostel shora. Pak mě dostihlo to děvče. Jeli jsme spolu více než deset kiláků. Za příjemného klábosení nám cesta fajn odsejpala. Ze stráně nad Křtinami Náladu mně nahlodávají úvahy jestli, kdyby defektila... zvítězil by ve mně pud zachování rodu – vlastně gentlemounství – a pomáhal bych jí to opravit, nebo bych podlehl touze dojet co nejlíp, a bez pozdravu a ohlížení se vzdálil vysokou rychlostí, v mezích možností... Obávám se že vím jak by to dopadlo. Určitě na ňu čeká v depu chalan – lízač ran. Pak se mi vzdálila. Víckrát jsem ji nespatřil. Až po třech dnech ve výsledkové listině. Předjela ještě dva borce a do cíle se přiřítila 4 minuty přede mnou. Její klub má pěkný web. Představte si, že to děvče bývá v malé vísce jižně od Prahy a přitom ten spolek se jmenuje po Vinohradech. (Posléze mně došlo, že Vinohrady jsou nejen v Brně.) A já, jako na objednávku, mám za pár dní besedu o Indii v Jílovém. Tož jsem jí mailnul, jako že jestli si vzpomíná jak jsme se spolu nenudili a tak, a ona že nejen vzpomíná, ale taky mě řádně propírá ve zprávě o akci na jejich www. Takže tady je popis toho závodu: (V závorkách jsou moje komentáře.): GT ZASKAR JEDOVNICE- Klobouk dolů před "dědkem. (To mám být jako já.) Tak tohle je Vendula Předem tohoto reportu se omlouvám pánovi, kterého zde nazývám "dědkem". Tak jak jsem měla možnost ho poznat na trati, myslím, že pokud má slova bude číst, upřímně se zasměje a nebude se zlobit a ti z vás, kteří se prokousají do konce, pochopí, proč jsem si dovolila být tak drzá. (S tím "dědkem" to, Vendulo, teda fakt příliš dramatizuješ. Dyť teď mě mladý děvčata, plný předsudků, nebudou chtít!) V polovině sezóny jsem koukala do kalendáře závodů a vybírala nějakou hezkou stovku. Z mnoha důvodů padla volba na Jedovnici. Týden před startem se mě chytila nějaká viróza a nechtěla se pustit, mrcha. V sobotu ráno mě pálily oči, pobolívala hlava a tělo, ale i tak jsem se rozhodla, že to zkusím. Dalibor, který se cítil mnohem hůř než já, mi dělal řidiče, servismana, maséra, trenéra... prostě se vzorně staral. (Dyť to říkám...) Po startovním výstřelu valil balík po silnici Jedovnicí, na 3.km mě dojel Ježek se slovy: "Kohopak to tu máme?". Snažil se, abych mu silnici jela v háku, ale prostě mi to nejelo. Po ujetí prvních 6-ti km jsem pochopila, že to nebude závod s ostatními, ale sama se sebou a s časem. Těsně před najetím do terénu mě předjel "Dědek" - železné kolo, jehož váhu jsem odhadla tak na 20 kg, helma model kachní zobák z roku raz dva, bavlněné triko s dlouhým rukávem, přes něj bavlněné triko s krátkým rukávem, bavlněné legíny bez cyklistické vložky, tlusté pletené ponožky a trekové sandály. Vizáž hrabě Monte Christa, když utekl z vězení.... Pchhh, v terénu ho dojedu, s takovým vybavením musí tlačit každý kopeček...a ono ne... Můj bicykl je Author Traction a řekl bych, že se železem nemá nic společnýho. Je zvláštní, že těsně předtím, než jsem si přečetl Tvou reportáž, jsem začal dumat o pořízení lehčího vozidla. Jakoby mezi náma došlo k telepatickýmu spojení). Má přilba je takovej kompromis z karimatkoviny, spíše moderní záležitost, než z roku raz dva, a jsu na ni náhodou hrd. Na hlavu jsem nepadal ani se zle seřízenýma brzdama – kterej vůl vymyslel že je třeba brzdit víc přední než zadní! Leč nedramatizujme to. Teorie o tom, že klíšťata nutno natřít tukem a omrzliny třít sněhem jsme taky přežili skoro všichni. Takže opravdickou přilbu jaksi nenosím.Přednosti tzv „funkčního prádla“ jsem zatím neodhalil. Ušetřím tak kupu peněz. Vložky do rozkroku nepoužívám. Lepší zkušenosti mám s potahem na sedlo z dvojité podvlékačkoviny. Na krátké závody je i tohle zbytečný. Ale pokud jezdíte 100 km denně, přijde vhod.Každopádně mám z tebe radost. Jednoho potěší, když padne do voka pěknýmu děvčeti. Vidím, že se povedlo uchopit otázku image za správný konec. A Vendula pokračuje: Na 2. občerstvovačce na 35. km se mě Dalibor s kamarádkou Sylvou ptají, jestli mi je dobře. Na můj zpětný dotaz, jak vědí, že není, se dozvídám, že jedu na h...o a že bych měla jet rovnou do cíle. Jenže buldok jako já se jen tak nevzdává i když by měl. Šlapala jsem si to na 3. občerstvovačku, která byla cílem pro krátkou trať a těsně před ní mě předjela vítězná meriďácká dvojice Vlach - Jobánek. Na občerstvovačce postávalo asi 10 chlapů a v poklidu konzumovali chleby, perníky, banány, tyčinky a vypadali, že nikam nespěchají. Věděla jsem, že kdybych se zastavila, nechtělo by se mi do druhého okruhu, tak jsem dolila bidon a jela dál. Druhý jedovnický okruh je techničtější a hezčí než první, spousta singltrailů, nádherné sjezdy a těžké výjezdy. Paradoxně jsem se rozjela a jelo se mi mnohem líp. Na 60. km jsem spočítala, že když jsem první šede jela 4 hod, mohla bych být v cíli v čase 6:30, což byl ambiciózní cíl, který nepočítal s narůstající únavou a naopak počítal, že ke konci bude terén snazší, ani jedno neplatilo. Celou dobu jsem jela skoro sama a únava, nemoc a samota mě dohnaly k lehké fantasmagorii, kdy jsem si povídala s vlastním kolem. Kolo je GT Avalanche a jmenuje se Lavina, Laviň, Lavča... Na 66. km jsem před sebou uviděla podezřelou siluetu - ha "Dědek". Burcovala jsem nahlas Lavinu, ať kouká jet a pořádně šlapat, že Dědka musíme dojet. Trvalo nám to další 2 km, pak jsme spolu všichni jeli na cca 80. km... Dědek měl tendenci si povídat a já sotva lapala po dechu, ujela jsem mu v jednom z prudkých výjezdů, kdy slezl z kola a z rámové brašny vyndal gel se slovy: „nic neuspěcháš“. Při pohledu na Suunto jsem věděla, že za 6:30 v cíli nebudu, posunula jsem tedy cíl na 7 hodin a přidala k němu, že mě nesmí šmiknout Dědek. Na poslední občerstvovačce čekal Dalibor, dolil mi bidon a chlácholil, že do cíle zbývá necelých 15 km. To jsem ale netušila, že z toho je 3,5 jen do kopce, dalších cca 6 skoro do kopce, těžký singl sjezd, zbytek po otevřených pláních se silným protivětrem a dojezd do cíle po šotolině s kameny jak dětský hlavy. Dokodrcala jsem se v čase 7:05 a Dědek o 4 minuty později, cíle byly splněny na 50%.Moje zvědavost mi nedala a pátrala jsem, jak starý je Dědek a kdo to vůbec je. Oněměla jsem, když jsem si přečetla ročník narození 1945 a málem padla na znak po přečtení jeho jména. Soupeřila jsem se známým cykloturistou a spisovatelem Janem Vlasákem, jedoucím na svém bejku. Takže Jane Vlasáku, máš mou hlubokou úctu, díky a ještě jednou sorry za toho "dědka". Dědek K mým výkonům vzhledem k věku: letos jsem si dal pár závodů pro zpestření života. Nejen čundrama živ je člověk. (Ale ty horské cesty v Albánii, kam v posledních letech jezdím jsou z pohledu bikera naprosto úžasný.) Musím uznat že závody jsou fakt zábavné. Beru je čím dál vážněji. Už skoro nezastavuju kvůli fotce krásnýho panoráma nebo spolujezce. Dokonce ani tebe jsem si nevyfotil. Každopádně mezi rakváčema jsu béčko. Zatracení důchodci, mají houby co na prácu (termín „hovno“ by asi byl výstižnější, ale já vulgární výrazy nepoužívám) mají čas trénovat a jsou proklatě nabušení. Ve své věkové kategorii končím vždycky mezi posledníma. Největší úspěch jsem zaznamenal na hmbiketour před 2 týdny – 75 km – v cíli už bylo sice pusto – skoro všichni sbalení a odjetí, ale časoměřiči ještě fungovali. Dojel jsem 44.(abych to uvedl na pravou míru – poslední.) (Naproti tomu padesátku jelo cca 450 lidí – jak jinak...) Získal jsem však pohár za 1. flek ve své kategorii! A těch cen! Joj, je příjemné být profíkem! Panenko skákavá! Teď mně dochází, že já jsem se v tom rozrušení vůbec nezajímal o to, kdo tu ZASKAR CHALLENGE vyhrál ani kdo byl druhej... A co dál – po zimním spánku si dáme Starobrno, Černou Horu...a pak se uvidí. (Jedná se o závody - nee o pivo. Shoda jmen není vůbec náhodná.) Tož mějme se krásně... Howgh. P.S.: kamarádi, jestli vám chybí moje knížky - "Vandry s Bejkem","Tenkrát na východě", "Ze života cyklotrempa" a "Pestrý život cyklotrempa", mrkněte na www.cykloknihy.cz a SMSkněte na 723741442, nebo mailněte. Ať to můžem ztransakcovat.) Honza Vlasákfoto: autor a Racefoto.cz