Na letišti to žije od časného rána...jak jinak. Tolik nafukovacích reklamních monumentů jsem ještě pohromadě neviděl.
To nejdůležitější, co musím vyřídit před startem je naplnění břicha joulama. To mě ohromně psychicky pozvedne. Pak už jen v klidu koukám na cvrkot a vstřebávám atmosfér. Pořadatelé neobvykle dramatizují řazení aktérů na startu a vyhrožují vysokými sankcemi všem slabším, kteří se budou cpát dopředu. Přitom po cestě snad není místa, kde by se nedalo předjíždět.
Na konci davu jezdců, čekajících na start nemá nervozita místo. „Neviděli jste tu někde Toma Poucha - s protézou místo pravé nohy? Loni jsem ho tu potkal, a pak ještě na Drásalovi. Takového cyklistu si zapamatuješ.“
Že neviděli. Šelu 3. května prý jel člověk bez levé ruky. Tož to je ještě nepředstavitelnější, než závodit s protézou místo nohy. To jsou borci! My – se všema údama jsme jako závodníci naprosto všední a nezajímaví!
No nic, jedem. A hned po prvních metrech kdosi přetrhl řetěz. No to nám to pěkně začíná. Borec se vrací do depa defekt opravit. (Po návratu na letiště se dovídám, že to byl vítěz mé kategorie nad 60 let. Po uschopnění stroje pln adrenalinu vyrazil na trať a ještě stihl vyhrát.) Mimochodem, já dojel osmý a dvě místa za mnou se umístil 73 letý Přemysl Dostalík. Jestli ten údaj ve výsledkové listině není překlep. Každopádně to dodá optimismu. Ještě si zazávodím – ojojoj!
Tomáš mě dojel v prvním dlouhém stoupání už za ostrým startem. Nadšeně se zdravíme. Trošku jsem pofotil, loučíme se, jakoby jsme se dnes už neměli spatřit, a já jsem se odřítil vpřed. Tom mě předjel v následném dlouhém sjezdu, do kopce zase já jeho, u bufíku on mě... ve sjezdu ho nedohoním. Ten před Černou Horou patří k těm krkolomnějším. Míjím osamocené děvče v hlubokém pustém lese, podle hlasu nepochybně pěkné...nikde nikdo, jen ona, já a ta cesta – koryto. Nadšeně mě zdraví a vyjadřuje obdiv nad mou jízdou.
Šmankote, nemůžu odvrátit zrak od šutrů / bláta před sebou ani na setinu vteřiny – to by byl nevyhnutelný držkopád! Sakra sakra...s takovou se neožením...
Polňačky stačily oschnout, ale v lese jakés takés bahno je, takže se nenudíme. I pět pověstmi opředených brodů přes potok Lubě bylo zajímavých. Na fotkách vytváří jezdci při průjezdu úžasně efektní gejzíry. Já je projíždím moc pomalu, sice nezajímavě, zato hladce, bez nebezpečí havárie. Včetně brodu posledního – nejproblematičtějšího.
Už jen tři velké kopce a budem to mít za sebou. Ještě dvakrát jsem předjel Toma a ve sjezdu on mě. Poslední výjezd na Kuřimskou horu dá zabrat psychu. Jeden už si myslí, že je skoro v cíli, a zatím musí překonat ještě takovej krpál. Tady rozeznáš výletníka od závodníka na dálku. Výletník nahoru jede.
V cíli jsem byl pár minut před Tomášem. Urazili jsme 75 kilometrů a nastoupali 1500 metrů. (Podle pořadatelů 1400.)
Hlavní sponzor závodu – pivovar Černá Hora – tu má jen jeden stánek. Takže klasika – fronta před pípou snad nemá konce. Naštěstí je stánek situován tak, že z fronty je vidět na podium. Vím tedy úplně přesně, že jsem se neumístil do třetího místa a v tombole nic nevyhrál.
text a foto: Honza Vlasák
