Ve čtvrtek jsem celý den nestíhala, ještě dopoledne jsem byla pracovně v Hradci, v jedenáct jsem do sebe v autě nasoukala bagetu a v půl druhé nervózně prezentovala svůj projekt vedení. Po druhé hodině jsem skákala do auta, jela pro Jirku a pak na start do Třeboradic. Už jsem se nestihla ani najíst, ani rozjet, všechno bylo na minutu.
Někdy po půl čtvrté byla odstartována druhá skupina závodníků, čítající starší pány a dámy všeho věku. Nacpala jsem se někam do středu, abych se hned nepropadla na chvost, říkala jsem si, že musím balík udržet co nejdéle. Tohle přesvědčení mi vydřelo asi dvě minuty, pak mi totiž spadnul řetěz a byl konec. Abych nezpůsobila kalamitu, jako ten kluk na Mamutovi, nechala jsem kolo setrvačností jet a jen jsem udržovala směr, aby mě ostatní mohli v klidu předjet. Když byli všichni pryč, zajela jsem ke krajnici a řetěz nahodila.
Když jsem skončila, neviděla jsem nikoho, kromě Marťas, která na mě počkala. Marťásku díky!!! Začalo stíhání balíku. Rozjely jsme to s Marťas docela rychle, nohy z běhání ale pekelně bolely (po pár kilákách se to naštěstí nějak rozjelo) a ještě jsem sklouzávala ze sedla. V duchu jsem klela jak špaček. Když byl balík na dohled i na dosah, zacpala nám cestu auta, která nešla kvůli hustěmu provozu objet ani v protisměru. Než jsme se vymotaly, byli v tahu úplně všichni. Chytla mě z toho deprese, skoro jsem svěsila nohy. Marťas naopak vystřelila, ujela mi a dojela nějaké dva chlápky. Možnost jet v balíku, byť malém, mne probrala, a tak jsem zase zrychlila a po pár minutách svinské dřiny:-) jsem je dojela.
Balíková idylka ale dlouho nevydržela. Sice jsem sjeli ještě jednoho chlápka, ale kromě jednoho vysokého šlachovitého staršího pána neuměl nikdo střídat, a tak jsme to s Marťas táhly hlavně my dvě. Ti dva nejen že nestřídali, ale ani nevydrželi v háku, a tak jsme je ztratili a jeli ve třech. Tempo jsme udržovali celkem svižné, já se rozjela a nejelo se mi úplně špatně, náladu mi zkazilo až další spadnutí řetězu na mladoboleslavské. Moji parťáci zpomalili a počkali na mě, takže jsme se zase pěkne zformovali a pokračovali dál. Myslela jsem, že už takhle pojedem až do cíle, ale Marťas po sjezdu z mladoboleslavské nečekaně odpadla. Čekali jsme na ni, ale když nás dojela, nahlásila, že už nezávodí, musí si hlídat tepy na Sudety. Snažila jsem se jí přemluvit, ale nedala se, prý ať jedeme sami. Nedalo nám to, jeli jsme raději všichni pomaleji, mě se trhat nechtělo. Společně jsme zvládli i první kopce, v těch mi to ale vůbec nejelo. Po rovinách jsem táhla, v kopcích odpadala :-(
Po přejezdu přes koleje (ty přejezdy byly fakt dost šílené) jsme potkali holku s defektem, už prý pro ni ale jelo auto. Marťas se s ní zakecala, a tak jsme znovu čekali. Jeli jsme s parťákem úplně pomalinku a najednou se před námi vynořil Hynault. Měl defekt, naštěstí ho zrovna opravil a připojil se k nám. Zároveň nás dojela i Marťas, hned bylo zase veseleji.
Hynault do toho pěkně šlápnul, já se zavěsila za něj a šlapala o sto šest, říkala jsem si, že to je konečně člověk, jakého potřebuju, abych ten závod dojela alespoň trochu se ctí :-) Maťas s parťákem jsme začali ztrácet, i když jsme zpomalili, nedojeli nás. Pochopila jsem, že už to fakt vypustila. A tak jsme jeli dál (tuším někde od Střem či Nebužel) jen ve dvou.
Hynaultovi to jelo nádherně, za chvíli jsme si to svištěli kokořínským dolem. Jak jsem trochu polevila, vzdálil se mi, a to jsem musela hodně máknout, abych ho dojela. Už se mi jelo výrazně hůř, než v té první třetině, tím stíháním a taháním jsem se asi dost utavila. V jednu chvíli jsem odpadla víc a těžce jsem popadala dech, Hynault naštěstí zpomalil a já ho mohla pohodlně docvaknout. Před Romanovem jsem ho varovala, že tenhle kopec bude moje smrt, ale uklidňoval mě, že pojedeme pomaloučku. A taky že jo, já jela fakt úplně zoufale, tempo asi 7 km/h a přitom tep 185, nohy byly úplně tvrdý, nechtěly se točit. To bylo trápení. Hynault, který měl sám síly za tři, se ode mne nehnul na krok, povzbuzoval mě a pomáhal. Společně jsem předjeli nějakého odpadlíka.
Poslední metry před vrcholem jsem měla mžitky před očima a žaludek až v krku, být tam sama, sklopila bych to i s kolem někam do příkopu. Takhle jsme to nějak zvládli a v následných rovinkách a sjezdících jsme se zase rozjeli. Zkusila jsem do sebe natlačit gel, voda už mi docházela a tak jsem potřebovala doplnit cukry, kterých se mi zoufale nedostávalo.
Posledních 15 kiláků bylo čiré trápení. Jela jsem úplně v transu, nemohla jsem se pořádně nadechnout a tak jsem hekala jak Selešová. Každý sebemenší kopec pro mě byl jak Alp de Huez. Na tepák už jsem raději nekoukala, očima jsem fixovala jen to, jak naskakují kilometry a kolik jich chybí do 79. Aby cesta nebyla tak jednotvárná, shodila jsem potřetí řetěz :-( Slezení a opětovné nastoupení na kolo mi dělalo větší problém, než osmdesátiletému důchodci o berlích.
Hynault mi pořád obrovsky pomáhal, ani nevím, jak mám vyjádřit svůj vděk. Jízda se mnou pro něj musela být fakt hrozná.
Konečně se objevil poslední sjezdík a rovina před cílem. Tam jsem se z posledních sil za povzbuzování Hynaulta rozjela, dokonce jsme zase někoho předjeli. V kopečku před cílem jsem zpomalila, chtěla jsem, aby šel Hynault přede mně, cítila bych se neskutečně trapně, kdybych bych měla být v cíli dřív než on. Hynault se jen usmíval a argumentoval, že mě přece musí pustit před sebe, že by to bylo trapné zase jemu, a tak jsme během dohadování nakonec projeli cílem téměř nastejno:-)
Andrea Barešová