Původního Křivoklátského pekla jsem se účastnil několikrát a rád, byť se mi na něm výsledkově nikdy moc nedařilo (čímž ostatně nijak nevybočovalo z řady jiných závodů), zejména v důsledku faktu, že jsem nikdy nedokázal projet ono pověstné kilometrové stoupání kolem hradu, které je zvláštní extrémním sklonem s kostkami, na nějž pak navazuje pár kilometrů „běžného“ asfaltu s již poměrně přijatelným sklonem, beze ztráty se svými nejbližšími soupeři. To však nijak nezastínilo fakt, že se jednalo o krásnou a těžkou trať v nádherném prostředí a jako zázrakem vždy za pěkného počasí. To vše, spolu s tím, že kromě Libušínských okruhů žádný z pořadatelů v UAC nenašel odvahu a hlavně energii k uspořádání etapáku, vedlo k tomu, že jsem se Pekla stejně jako mnoho jiných, pro které se cyklistika stala náročným, ale krásným koníčkem, nemohl dočkat.Mojí bezprostřední přípravou na závod samotný byla dvojkombinace Doksy – Sudety před dvěma týdny a Mr(t)vice minulý týden proložené „regeneračními“ vyjížďkami, včetně těch do práce a z práce. V sobotu ráno jsem pak ze šatníku mých dětí vybral nejvypasovanější dres (místo časovkářské kombinézy), naložil kolo s večer namontovaným časovkářským nástavcem Kuboj z roku 1990 do auta, k tomu misku uvařených kolínek s omáčkou (děkuji La Zorro), bidony s vodou i s ionťakem, nějaké gely, energetické tyčinky, jednu tyčinku Snickers , termosku „pravé italské“ kávy a hurá směr Leontýn, kde bylo centrum závodu pro sobotní etapy. Díky registraci předem a vlastnictví UAC licence se jen podepisuji a získávám pro úvodní časovku „startovací okno“ č. 55, což představuje plánovaný start z křižovatky od Leontýnského zámku v 10:27:00 SEČ.
Dějství první: Pekelná brána (časovka 13 km, zvlněný profil, 00:21:30, 36,00km/h, 24.místo)
Snažím se dostat tělo do provozní teploty, rozhýbat nohy a zvyknout si na „moderní“ hrazdu nastavenou podle fotografie Lance Armstronga v knize „Rozhodující jízda“. Po pár minutách sháním imbus (děkuji tímto Michalu Dvořáčkovi) a hrazdu sklápím více dolů. Jsem asi více „lehavý“ typ než LA. Povrch trati tvoří krásný nový asfalt, ideální pro cyklistiku na křehkých silničních speciálech, ale též svádějící řidiče k rychlé jízdě. Jejich míhání v obou směrech mne spolu s dosahovanou rychlostí mého bicyklu v některých úsecích (ti co používají na svých strojích tachometry mluvili i o rychlostech přes 70 km/h) trochu zneklidňuje, ale pomalu se holt závodit nedá.
Tak do sluchátek nahlas Queen: „Don’t stop me now“, dopředu velkou pilu, dozadu naložit a na start. 15, 10, 5, 4, 3, 2, 1, START! Rychle ze sedla roztočit těžký převod a zalehnout na hrazdu. Trať profilem svádí k úvaze, že to bude příjemná vyjížďka po rovince. Ale to by se nesmělo závodit. Cesta od startu na obrátku je po větru a mírně z kopce, takže příjemný úvod. Občas hup nahoru a dolu, ale celkem to sviští. Protože se závodí, tak je třeba šlapat naplno i z kopce. Žádný odpočinek. Hlavě se to ale líbí, protože rychlost omamuje. Za chvíli jsem u obrátky. Ostře na brzdy, říkám si, že jedu asi opravdu dost rychle, protože dobržďuji jen tak tak (v cíli pak zjišťuji, že jsem po nasazení předního kola nevrátil uvolňovací páčku přední brzdy do polohy brzdit!). Za otočkou znovu nabrat rychlost. Při tom se potvrzuje, že zpátky to bude spíše do kopce a proti větru. Rychlost zůstala na obrátce a je pryč.
Bitva začíná. Začínám sjíždět nějaké jezdce přede mnou , ale také mne dojede a předjede Michal Štěbeták (CKKV). To se dalo čekat, „nechám“ ho odjet na předepsanou vzdálenost a snažím se držet tempo, aby mi nezmizel z dohledu moc rychle. Kupodivu se to docela daří a opravdu mi moc neujde. Dva hupy po cestě jsou trochu větší a zejména ten poslední dá šanci hrábnout si do rezervoáru sil hlouběji. Ze sedla a z posledních sil rvu těžký převod. Cílovou pásku protínám v čase rovných 21:30:00 a jsem rád, že to mám za sebou. Ve výsledcích to znamená 24. místo. Žádný špičkový výkon, ale také ne úplný výbuch. Dobrý start, odpoledne bude o co závodit. Pavel pár sekund za mnou. Michal hodně přede mnou. Krátké vyjetí, sklápím sedačku v autě, natahuji na sebe spacák, sním celou misku těstovin s omáčkou a snažím se relaxovat. Dějství druhé: Luciferova pomsta (51 km, zvlněný profil, 1:21:39, 37,48km/h, 7.místo!)
V půl druhé si dávám kávu z termosky, demontuji hrazdu a začínám se rozjíždět. Prostě příprava na „pomstu“. Druhý balík mužů nad 40, žen a juniorů startuje ve 14:10. Začíná se za zaváděcím vozem a pak po trati časovky, kde se balík řítí opravdu rychle. Do toho nástupy těch nedočkavých a za chvíli jsme na křižovatce nad Nižborem. Tam je třeba se vejít do pravoúhlé zatáčky směr Otročiněves. Před touto obcí je poměrně technický sjezd s několika zatáčkami, kde se pole natáhne. V obci začíná nejdelší stoupání na trati druhé etapy.
Držím se uprostřed balíku a čekám, kdy se začne trhat. Jsme nahoře a já jsem stále pevnou částí hlavního balíku. Silnice je mírně zvlněná. Občas někdo „vystřelí“ vpřed, ale balík je plný zkušených závodníků, kteří nedopustí, aby někdo odjel. Ostrá pravá, mírný kopeček a jedeme do cíle prvého kola. Začíná se spurtovat na rychlostní prémii. Balík se trochu natahuje, ale zůstávám v kontaktu a poté, co spurteři zvolnili, jsem se vrátil téměř na čelo. Ve stoupání k Leontýnu si stále držím pozici.
Po nájezdu na hlavní rychlost prudce stoupá, ale v balíku to jede samo. Kolo na kole, rameno na rameni, mám docela strach, je třeba se stále koncentrovat na jezdce kolem a neudělat nic nečekaného. Opojení rychlostí je krásné, ale hromadný pád by asi nebyl nic příjemného. Všichni to ale zvládáme na jedničku. Blížíme se k odbočce. Přemisťuji se na čelo balíku, kde po celou dobu úřadoval Radek, spolufavorit závodu. Chvíli i potáhnu, ale ne moc, nechci vycouvat v dalším kopci. Křižovatkou projíždím jako čtvrtý a naše čtveřice získává díky špuntu, který vznikl za námi v zatáčce mírný náskok, teď mi to nedá a zatáhnu víc.
A jsme s Radkem v úniku. Vím, že to nic neřeší, ale aspoň sjedeme ten technický kopec v klidu a bezpečí. Začínáme stoupat a jsem stále v čele, dokonce kousek odjetý. Děsím se okamžiku, kdy se kolem prořítí Tomáš Vitáček a spol. a zůstanu bez dechu a nohou někde mezi odpadlíky. Vrchol se blíží, nikdo se však kolem mne neřítí. Pak sice pár jezdců ano, ale dokáži se včas „přisát“ a na rovince jsem opět pevně zabudován v přední části skupiny. Mezi všemi těmi borci, které jsem doposud viděl vždy jen na startu a pak při vyhlašování vítězů!
Před druhým spurtem se peloton přelévá z jedné strany silnice na druhou, jak se spurteři snaží vytvořit pozici a setřást soupeře co jim visí na zadním kole. Prostě jako v televizi. Poslední prudký přejezd čela na pravou stranu, bravurní kousek, sprinterská manýra, málem dojde k hromadnému pádu vyděšeného balíku. Uff, dobře to dopadlo, bez srážky a bez pádu. Spurteři dotahují své usilí až na pásku, zbytek balíku s respektem projíždí s bezpečnostní mezerou. Pak spurteři opět zvolní a vše se znovu sjede. Na hlavní jsme opět všichni spolu. A opět kolo na kole, rameno na rameni, oči na šťopkách.. A po pár kilometrech svištění v balíku znovu doprava do technického sjezdu, tentokrát ne první, ale bezpečně v přední části skupiny. Znovu do kopce, znovu ze sedla.
Teď už to musí přijít, špička mne urve. Neurvala. Teď ani v dalších brdcích a nástupech. Jsem tam až do samého konce. Na poslední křižovatku dojíždíme dokonce s Radkem úplně v čele. Pak se znovu objeví spurteři. Respekt mi nedovolí se jim tam motat. Držím se pár metrů za nimi. Prvních pět bodovaných míst je rozděleno. Radek je druhý. Já mám dost sil, tak ještě trochu přišlápnu a je to do desítky (pohled do výsledovky říká 7.). Jsem nadšen, dojezd v první skupině. Nádhera. Náskok na Pavla jsem nepatrně zvýšil, ztrátu na Michala smazal. “Pomsta” jak má být. Na Kapra, který dojel kousek za mnou ztrácím v celkovém pořadí minutu. Kolem mne v celkovém pořadí z obou stran několik borců z CKKV. Vše na dostřel. Výborně zajel Kuře. Ten dokázal v prvním balíku uniknout. Malina s Alánkem a Léňou pak rozbíjeli tempo hlavní skupiny. Kuře se díky tomu vyšvihl do pozice leadera kategorie UAC. Navíc získal i zelený trikot pro nejlepšího spurtera za body na premiích. Pěkné završení sobotního programu a příslib pro zítřek. Ještě čekám na vyhlášení, zatleskat Radkovi a Kuřeti na stupních a domů. Regenerovat. Zítra jdeme do kopců.Dějství třetí: Očistec (40 km, výrazně kopcovitý profil 1:13:05, 32,84km/h, 14.místo)
Třetí etapa, první nedělní, se jede na tradiční trati původního Křivoklátského pekla: Křivoklát-Požáry-Nový Dům-Městečko-Křivoklát. Začíná se tradičně z parkoviště „nad kostkami“. V prvním stoupání se dá tempo vydržet. Přejíždíme první vrchol. Pak kousek do ďolíku (Písky) a znovu nahoru do obce Požáry. Tady se trochu zrychlí. Držím se v první skupině. Vlny v lese, doprava na Nový Dům a znovu doprava směr sjezd do Městečka. Tento sjezd je technicky náročný, „vyšperkovaný“ v závěrečné části „esíčkem“ po kostkách. Pod kopcem jsem tam, kde mám být a jede se vstříc „kostkám křivoklátským“.
Již v úvodu jsem varoval, že tady se mi nedaří. Věřím, že tentokrát to vyjde, ale sebevědomím nehýřím a jsem spíš opatrný. Nájezd na kostky, dávám malou (střední) a zároveň zjišťuji, že velké pastorky neřadí tak, jak by měly. Dávám tedy nejmenší převodník a to mi umožňuje vzadu zůstat na malých. Zároveň se mi bohužel začíná vzdalovat čelo včetně Kapra i Lukáše a nedokáži s tím nic udělat. K čertu! S několika dalšími v podobném stavu projíždíme cílem prvého kola a pokračujeme již po asfaltu vzhůru k vrchařské premii. Ve stoupání formujeme malou skupinku a stíháme několik podobných kousek před námi. Nahoře se všichni sjíždíme.
Při sjezdu se zdá, že všichni mají dost a pojede se pohoda. Ve stoupání do Požárů za to ale někteří pěkně vezmou a rovinka přijde jak na zavolanou. Skupinka chvílemi pěkně spolupracuje, chvílemi méně. V Novém Domě to zase trochu zavře jak se někteří pokusí atakovat, ale na rovince se zase srovnáme.
Před sjezdem do Městečka najíždím na čelo a zajišťuji si tak volbu stopy ve sjezdu. Dole se ohlédnu a hele, jsme s jedním z borců z CKKV kousek odjeti. Vyzývám ho k pokusu o únik. Moc nám to ale nejde a za chvíli nás mají. Za chvíli jsem dnes naposledy na kostkách pod hradem, na jejichž konci je i cíl. Najíždím na ně ze skupiny poslední. Po zkušenosti z minulého kola rovnou háži na nejmenší převodník a jedu v závěru skupiny. Tuto etapu si tedy nepolepším, to je jasné. Po včerejším dojezdu v čele celého balíku je tohle návrat na zem. V závěru ještě díky lehkým převodům zrychluji a opticky trochu výsledek koriguji předjetím tří jezdců, ale svůj stín jsem rozhodně nepřekročil. Že jsem se neflákal, potvrzuje zvýšení náskoku na Michala i Pavla. Kapr a Lukáš mi odskočili o 2 minuty. Nadále zůstávám v těsném obklíčení CKKV – na Františka mám stejných 6 sekund, které jsem získal v Pekelné bráně. To Kuře je jiný „kanón“. Dokázal v bitvě 1.UAC balíku, kdy po něm šla celá smečka borců, uhájit s pomocí ostatních Šlapek celkové vedení.
Dějství čtvrté: Poslední soud (časovka do kopce: 5,2 km, furt do kopce, 00:14:29, 21,54km/h, 16.místo)
A je tu Poslední soud. Závěrečná etapa. Časovka do vrchu. Ale do jakého. Někteří mu říkají „Čertovy schody“. „Pětikopec“, jak napsal Kolbaba. Pět prudkých úseků proložených krátkými „rovinkami“. Nasazuji hrazdu, věřím že na „rovinkách“ se uplatní. Při rozjíždění cítím, že nohy netáhnou a do kopce se jim vůbec nechce. Dávám si gel. Snad energie pomůže. Stavím se na start. Patnáct sekund do startu. Levý kufr necvakne. Trochu s ním kvedlám ale bota ne a ne zacvaknout. Rozpačitě startuji. První úsek je hodně prudký. Noha padá z pedálu, zkouším nacvaknout, nejde to, téměř zastavuji. Znovu se rozjíždím. Uff, už jsem na první „rovince“, kufr snad drží. To je tedy začátek. Morálka veškerá žádná. Chci jen dojet se ctí. Lehám na hrazdu a házím na velkou. Tep hluboko pod 150. říkám si: „No tak si odpočinu a za chvíli přišlápnu.“
Takhle se to zhoupne několikrát. Teprve na posledních dvou hupech se tep dostane nad 160. Ani nevím jak a je tu cíl. 14:29. A je to! Kapr a Lukáš zajeli výborně a zvýšili náskok. I v obklíčení CKKV jsem sekundy ztratil a o nějakou pozici klesl (František se dostal o 12 sekund přede mne). Náplastí a důkazem, že to vůbec nebyla lehká etapa ani úplně špatný výkon je, že jsem ještě nepatrně zvýšil náskok před Michalem i Pavlem. Kuře své vedení uhájil a vyhrál 1. balík UAC, celý víkend perfektně a vyrovnaně jezdící Radek, který v podstatě objel celý závod kontrolujíc čelo 2. balíku, skončil v v kategorii 3. Třetí bednu pro Šlapky pak získala Petronie v hobby kategorii žen. Tým Vinohradských šlapek pak zvítězil i v soutěži týmů.
Suma sumárum: Super víkend
Chtěl bych tímto vzdát hold a poděkovat organizátorům nejen za odvahu, ale hlavně za úroveň, jaké se jim hned na poprvé při organizování tak náročného podniku podařilo dosáhnout. Grandiozní nápad. Ohromující organizace. Štěstí na počasí. Děkuji a gratuluji i soupeřům (včetně patnácti Vinohradským Šlapkám), že spolutvořili prostředí, kde byla radost usilovat o co nejlepší výkon.
Zkrátka, děláte-li správné věci se správnými lidmi, stane se i peklo rájem.
Pavel Zach
