Suché počasí nehodlá skončit, tak jsu tady.
Cestou z Blanska do Teplic jsem musel 4x změnit vlak. Přesto se reálný čas příjezdu vpodstatě kryl s teoretickým. 180 kiláků jsme zmákli za 4 a půl hodiny. Kamarádi v autě nebyli rychlejší. Je půl osmé a venku černá tma. Klekánica už má po šichtě. Zítra nesmím zapomenout vzít na trať lampu. Husté mrholení mě nechává v klidu. Fouká od Moskvy. S ledovou zimou se počítá, ale pršet nebude.
Takticky spíme v chatce. Kosy užijeme i tak dost.
Taky že jo. Nejhorší to bývá při východu slunce. Tady a teď ukazuje veřejný teploměr 4°. Do osmi hodin, kdy se startuje, stihla teplota vyrůst na 6°, a pak už moc nestoupala. Teda – tak mně to připadalo. Objektivně vzato se asi ještě oteplilo. Hlavně že slunce září z modré oblohy.
První 30-kilometrové kolečko jsme zmákli rychle. Borci mají výhrady, že by radši opravdický terén - todle že je nuda. Šmankote, já jsu rád za každý hladký kilometr. Dyť kdyby bylo celých 120 kiláků tak divokých, jako ty po 40 kilometru, dojeli bychom po půlnoci.
Začínalo to mírně do kopce přes výrazné kořeny, pak sjezd uzoučkou exponovanou stezkou – štěrk a hlína – nad skoro svislou strání. Nepochybně jetelné, ale já na todle nemám psycho. Dyť kdyby... na dno údolí ani nedohlídnu.
A dále už mně ta cesta splývá. Pachtění do kopců, sjíždění cest dlážděných koňskýma hlavama... připomíná to oslí stezky v Albánii. Tam jsou z vápence, tady je po ruce pískovec. Nezapomenutelný je sjezd na cca 60. kiláku. Efektní fotky havárií na metr vysokém schodu od Zuzky Šlapalové jsou právě odtud.
Občerstvovny s úžasným sortimentem jsou, když to mírně přeženu, na každým desetikilometru. Výběr maškrtek stojí za upřesnění. Banány, tyčky, namazaný chleba – to je normálka. Buchty taky nejsou nic neobvyklého, ale tady měli hořické trubičky, koblihy, sušené meruňky i švestky, polívku, puding... jsme všichni naprosto uchvácení. A to mluvím jen o oficiálních bufetech. Zajímavá byla osamocená bečka s pípou v lůně pustého lesa. Nikde nikdo – vypadalo to na samoobsluhu... a ten velikánský krocan na rožni taky stál za zastávku. Myslím na Lucii. Ta by tohle ocenila. Lucko, čteš to? Příště... Ale musíš dát dlouhou – 120 kiláků. Na krátké jsou občerstvovny jen slabý odvar.
Místní mají zkrátka závodníky rádi a dávají to náležitě najevo. Koho potkám, ten fandí. (Ještě v neděli po ránu na nádraží při čekání na vlak nám domorodci vyjadřují sympatie a obdiv. Je příjemné být hvězdou.)
Parádní panoramatické rozhledy se střídají s temnými lesy, plnými obrovitých balvanů porostlých mechem. Bílé fleky od magnesia svědčí o tom, že jsem v ráji boulderingu. Pár horolezců v akci jsem zahlídl. A ten trs krásných muchomůrek uprostřed cesty...nikdo ze stovek jezdců přede mnou je nepřejel. Pak že bikeři nejsou ušlechtilé bytosti se smyslem pro krásno. Dlouho mě bude mrzet že jsem je nevyfotil. Než jsem si to rozmyslel, byl jsem o kus dál a nechtělo se mně vracet. Vzpomněl jsem si na šneka, který si to šinul po asfaltce v lese mezi závodníky cestou z Brna k Černé Hoře. Ani ten nepřišel k úrazu.
Větřík na loukách je jako led. Kolemjedoucí si většinou stěžují na studený kolena. Já jsu zase háklivej na krční plotýnky. K večeru už ten vánek řeže jako žiletky. Omotávám krk větrovkou. Pomohla.
Nezvykle často chodím na WC. My chlapi to máme jednoduchý. Ani u toho nemusím slézt z kola. Děvčata prý ujedou někdy až desítky kilometrů, než objeví vhodné místo...Chlapi se zase musí holit. (dost bídnej argument.) Děvčata to fakt nemají lehký. (A to nemluvím o rodění děcek.)
U Schodů na 100. kilometru, kterýma všichni straší, na místě s dobrým rozhledem stojí děvče s foťákem. „Mám se příliš rád“, vysvětluju a bez váhání slízám z kola. Na štěstí nemám žádné zábrany ohledně ztráty prestiže a podobně. Zblízka mně připadaly Schody docela jetelné. Kdybych byl šikovnější a měl lepší morál, určitě bych je dal. Nicméně – tady na Sudetech je ten nejkrkolomnější terén, jaký jsem dosud na závodech poznal. Nedovedu si to tu představit za vlhka.
Do cíle jsem dospěl za necelých deset hodin. 103. místo v absolutním pořadí považuju za dobrý výsledek. (od konce. Prý nás odstartovalo 579.)
Sudety – to je úža zážitek. Kde kdo touží podělit se o dojmy. Svědčí o tom množství reportáží na všeobecně známých webech i jinde. Tak třeba TADY>> nebo TADY>>. (nechápu, jak si ti lidi můžou pamatovat takové detaily. Já už na čtvrté občerstvovně jsem nevěděl, jestli jsu na třetí nebo páté, o kopcích či sjezdech nemluvě.)
Další fotky ZDE>>
Honza Vlasák
foto autor a Zuzana Šlapalová
