Možná je to tím, že nejdelší trasu Krále – 250 km, zatím jiný organizátor nepřekonal. Možná proto, že na tento závod přijede každoročně nejvíce účastníků. Nebo proto, že zářiový termín vlastně uzavírá silniční závodní sezónu. Anebo to všechno dělá to magické slůvko „Král“.
Ať je to tak nebo tak, já té „králománii“ podléhám také. Když jsem si na jaře roku 2006 koupila první silniční kolo, měla jsem jediný cíl – zajet v září Krále Šumavy. Byla to moje první cyklistická sezóna, já měla najeto asi 500 kilometrů a všichni na mě koukali jako na blázna.
Ze závodu jsem měla respekt a vlastně i hrůzu, ale dopadlo to dobře, skončila jsem dokonce desátá v kategorii a byl to můj nejhezčí cyklistický zážiték té sezóny. Od onoho zářiového dne jsem také mnohem více silničářkou než bikerkou.
V roce 2007 jsem se na Krále hodně chystala, dokonce jsem v srpnu na Šumavě čtyři dny po všech trasách jezdila, abych byla dobře připravená. Moc jsem chtěla zajet dvoustovku. Osud mé účasti na závodě ale tentokrát nepřál a já na závod vůbec neodjela.
Letos jsem tedy byla opravdu maximálně natěšená. Tedy těžko říct, jestli jsem se víc těšila, nebo bála :-) Opět jsem si troufla jen na krátkou trasu, letos bych na víc neměla. Se Šlapkami jsem strávila super soustředění v Jeseníkách, s Jirkou a Danou jsme se domluvili na vytvoření týmu, nové Pinarello jako by bylo připravené právě pro tento vyjímečný závod, nepodcenila jsem odpočinek ani stravování před závodem, prostě vše klapalo a já byla ochotná nechat na trati duši.
Jediné, co mě trochu vykolejilo, bylo sobotní počasí. Ráno jsem se vzbudila do zamračeného a studeného dne. Dlouho jsme na pokoji řešili, co si obléknout, nakonec zvítězil krátký dres, návleky na ruce a nohy a vesta. Říkali jsme si, že až se oteplí, vše sundáme a povezeme po kapsách. Haha, taková naivita! Dojela jsem ve stejném oblečení až do cíle a místy jsem se stejně pořádně klepala zimou.
.jpg)
V půl deváté už jsme stáli na klatovském náměstí, moc nás tam nebylo, takže jsme se postavili hodně dopředu startovního pole. Očima jsem marně hledala další oranžové dresy, kromě nás tam byl už jen Hanato a Konrád, ostatní Šlapky vyrazily už v půl sedmé na střední nebo dlouhou trať.
Nervozita se mnou cloumala, tep 115 hovořil za vše :-) Konečně se ozval startovní výstřel a ten obrovský had tvořený z pestrobarevných těl, který se na náměstí vytvořil, se pohnul dopředu. Po projetí bránou na to všichni šlápli a ostrým tempem jsme se dostali z Klatov na výpadovku. Malé hupíky, které jsou po cestě, nikdo v euforii ani neregistroval, na začátku závodu má každý pocit, že má křídla :-)
Jela jsem v takovém roztahanějším balíku společně s Jirkou a Hanatem, Dana byla kousek za námi. V jednom sjezdíku jsem se dostala před kluky a trochu poodjela, když jsem najednou uslyšela ránu? Ohlídla jsem se přes rameno a viděla dvě oranžová těla, jak letí vzduchem. Všechno se ve mě sevřelo. To je v pr..., bylo jediné, co mě napadlo. Zajela jsem ke krajnici a zastavila. Přes mě se hnaly desítky a stovky cyklistů, nemohla jsem se vrátit abych zjistila, co se stalo. Naštěstí jsem po chvíli zahlédla, jak se oba cyklisté zvedají ze země, jeden dokonce nasedá na kolo a odjíždí. Ten druhý byl Hanato, Jirka mu pomáhal dostat se na kraj silnice.
Nevím, jak dlouho jsem tam stála, ale připadalo mi to jako věčnost. Jen jsem zírala na to, kolik cyklistů jelo za námi, nebralo to konce. Když se konečně silnice uvolnila, jela jsem zpátky, ale Jirka ve stejnou chvíli sedl na kolo a vyjel opět na trať. Prý je Hanato v pořádku a už volá manželku, aby pro něj přijela. Kolo bylo nepojízdné, nedalo se na něm pokračovat.
I když to vlastně „dobře dopadlo“, mám po náladě, žaludek sevřený, závod mě přestal bavit.
Proč se tohle musí pořád stávat? Snažím se představu letících těl dostat z hlavy, a tak zrychluji. Kolem nás se pohybuje úplný závěr startovního pelotonu, naprostí hobíci a jezdci na horských kolech. Jedou naprosto individuálně, roztažení po celé silnici, žádný balík, žádná spolupráce. A tak s Jirkou kličkujeme a předjíždíme. Tep je vysoko, ale nohy jedou, tak nic neřeším a držím tempo, motivuje mě dojíždění a předjíždění, chuť do závodu se trochu vrací.
Už jsme pod Velhartičákem, na tomhle kopci jsem se vždycky trápila. Dneska mi přišel docela v pohodě, prostě jsem najednou byla nahoře, zdálo se mi to nějaké krátké.
Stoupání na Keply mi naopak sedí, tam jsme to pěkně rozjeli. Pořád nebylo za koho se zavěsit, tak jsme jeli s Jirkou buď vedle sebe, nebo já za ním. Ta druhá varianta zrovna v Keplích moc příjemná nebyla, začalo mrholit, silnice byla mokrá a já dostávala od Jirkova zadního kola pěknou sprchu. Nahoře se přidala navíc mlha, viditelnost tak dvacet metrů, nic příjemného.
Na sjezd z Keplí jsem se tentokrát vůbec netěšila, i když je to krásná šance na odpočinek. Mokré silnice, zatáček i lidí kolem jsem se dost bála, takže jsem jela hodně opatrně. Jirka jel ještě pomaleji než já (po pádu na Sudetech jezdí na mokru skoro krokem), takže jsem mu ujela. Ve sjezdu jsem zahlédla Danu, tak jsem jen křikla na pozdrav s tím, že se dole sjedeme. Po sjezdu jsem zpomalila, ale z našich nikde nikdo. Před sebou jsem zahlédla Lenku Bartošovou z H.I.C.u, tak jsem se přidala k ní. Byla jsem strašně zmrzlá, zábly mě ruce a špatně se řadilo. Vzájemně jsme si složily komplimenty na naše nová kola a pokračovaly na Prášily.
Kostky byly opět luxusní, mám pocit, že se snad mezery mezi nimi každý rok zvětšují. Snažila jsem se je přelétnout co nejrychleji, byla jsem vybavená celokarbonovým kolem a přesto jsem byla na konci vyklepaná jak řízek ve školní jídelně. Ta úleva, když člověk najede na normální asfalt!
Znervózňovalo mě, že mě Jirka ani Dana pořád nedojeli, zase jsem zvolnila. Lenka se mi pomalu vzdalovala a mě přepadnul hlad. Podle polaru už to měl být jen kousek na občerstvovačku, rozhodla jsem se tam dojet, najíst se počkat. V tu chvíli se ale vynořil Jirka, prý si pěkně dával aby mě dojel. O Daně nevěděl. Tak jsme pokračovali ve dvou.
Občerstvovačka byla tradičně v Srní a na ní teplý čaj (malý to zázrak) a spousta jídla. Rychle jsem sežvýkala dva banány a nechala si dolít jonťák a rychle dál, byla mi zima a nechtěla jsem dlouho stát. Však jsem také v následném sjezdu na Čeňkovu pilu pořádně promrzla. Jirka na mě volal, ať jedu napřed, že mě zase dojede. S velkou radostí jsem zaregistrovala drbovic dvojkolo, takže jsem se zavěsila, za nimi se jede moc pěkně. Předjeli jsme pár závodníků a čekaly nás dva nepěkné kopce na Kašperky. Ten za městem je ještě docela dobrý, táhlý, ale celkem mírný, vadí snad jen ta rozbitá silnice. Těsně pod jeho vrcholem se opět zjevil Jirka. Do kopce to na silničce jede přece jen rychleji než na dvojkole, tak jsem Tomovi s Kačkou jen vysekla poklonu a dál jsme pokračovali opět ve dvojici. Druhý kopec, ten co vede k hradu, mi tentkrát dával dost zabrat, už jsem cítila únavu. Moc rychle jsme tam nejeli, stačila jsem zaregistrovat, že v hospodě naproti hradu mají v nabídce dne švestkové knedlíky a měla jsem velkou touhu nechat kolo kolem a zajít na ně.
Pak ale přišla pěkná dlouhá sjezdová pasáž vedoucí až do Rozsedel. Tady už byla silnice suchá, a tak Jirka dorazil jen chvíli po mě a společně jsme stíhali minibalík týmu Schnek Líně (nebo tak nějak). Prudká levotočivá zatáčka a já cítím svírání v žaludku – před námi je Šimanov. Na Brdku ještě před proslulým kopcem nějak tuhnu, nohy se přestávají točit. No to je konec, já ten Šimanov letos nedám, myslím si. Jirka mě ale povzbuzuje, jede vedle mě a poroučí, ať i na rovině nechám lehký převod a točím nohama. Jedeme pomalinku, ale zabírá to, pod Šimanovem jsem už jsem zase docela rozjetá. Přesto to bolí, a to hodně. Nemít lehké převody, nevyjela bych to. Takhle chvilku šněruju a na vrcholu před diváky dělám frajera a zrychluji :-) Nikdo už pak naštěstí nevidí, jaké dělám ksichty a čekám na plíce...
Mám lehce euforický pocit. Osmdesát kiláků a nejtěžší kopce jsou za mnou, nádhera!
Užívám si sjezd do Sušice, ale na dvou malých kopečkách, co stojí v cestě, poznávám, že nohy už přece jen fungují nějak hůř.
Moc se těším na občerstvovačku v Dlouhé vsi, snažím se tam trochu protáhnout. Zůstáváme trochu déle, povídáme s Malinou, který měl krizi na dlouhé, a tak doplňoval energii, jím banán a tvarohový koláček. Už se mi vůbec na kolo nechce. Navíc je před námi kopec do Hratmanic.
V něm mi dávají nohy naplno sežrat, že už toho mají dost. Stoupání je zpočátku mírné, ale já mám nějakou krizi, vůbec to nejede. Počasí se úplně změnilo, najednou svítí sluníčko a já se poprvé v tomto závodě začínám potit. Točím kašpara a pomalu se sunu nahoru. Cítím se mizerně, nic nevnímám, sleduju jen asfalt před předním kolem. Registruju až cukrárnu nahoře na náměstí, kde jsme loni seděli na kafíčku a dortíčku. Hned bych to vyměnila :-)
Z útlumu mě opět probírá Jirka, prý ať jedu, už jen jeden kopec a jsme v cíli. Ve sjezdu do Petrovic se trochu rozjíždím, stíháme zase borce z Líně, během sprintu do sebe tlačím gel.
Za Petrovicemi se bohužel sklon opět mění a my poznáváme novou trasu – místo Kochánova jedeme do Hlavňovic a na Zámyšl.
Poslední kilometr stoupání je fakt „luxusní“ - s Kochánovem si zase tak moc nezadá. Mám pocit, že melu z posledního, nemyslím už na nic jiného než na cíl. A ten je ode mne ještě asi 30 kilometrů.
Profil už by měl být ale spíše klesající, to mě snad zachrání. Přijíždíme ze strany na Keply a já se moc těším na sjezd. Pár šlápnutí a pokládám se na řidítka, to je nádhera, jak to jede. Dojíždím tři borce, asi z dlouhé trasy. Asi je trochu vykolejí, že je předjíždí ženská, slyším zezadu, jak zrychlují a už jsou zase přede mnou. Já ani nemusím šlapat, kolo jede jak drak, klička a už jsem zase před nimi. Takhle jsem se honili až ke křižovatce, tu jsem prolítla jako první, spoléhajíc na organizátory, že zastaví dopravu. Když mě trojice dojela, hákla jsem je a vyvezla jsem se až do půlky Velhartičáku, kde jsem odpadla. Po chvíli přijel Jirka a pomalu jsme zdolali poslední kopec na trati. Hurá!
Sjezd je opět krásný, užívám si ho a vytáčím nohy. Pak řadím na nejtěžší převod a snažím se jet co nejrychleji. Přichází protikopec a já jsem už tak zesláblá a mám zmrzlé ruce, že nejsem schopná shodit vpředu na malou placku. Těžký převod už nemůžu ušlápnout a tak se kolo pomalu zastavuje. Kdyby nepřijel Jirka a nepotlačil mě, asi bych tam normálně lehla :-)
Ještě pár hupíků, které už si vůbec nepamatuji, protože jsem byla mimo a jsme v Běšinách a najíždíme na hlavní výpadovku z Klatov. Ve stejnou chvíli se na ní vyvalí početná skupina v čele s RiCem. Jen na sebe s Jirkou mrkneme a beze slova se k nim připojujeme. To je jízda! Do Klatov je to víceméně rovina, ale dost tam fouká. Vidím ceduli Klatovy 10 km. V balíku se ale jede nádherně. Občas kouknu na polara, je tam pořád 36, 38, 40 km/h. No hukot. Fixuju jen zadní plášť jezdce přede mnou, nezvládám se ani napít a to už mám žízeň pořádnou. Zvedám hlavu a vidím kousek před sebou věž kostela a komín. Klatovy jsou na dosah. Paráda, začíná mi opět docházet. Vjíždíme do města, pár zatáček, začínám od balíku odpadat. Jirka, který jede za mnou se naštěstí vynoří a díru zalepí a takhle to udělá asi třikrát, protože já už fakt nemůžu.
Najednou vidím pár set metrů před sebou žlutou bránu a Jirka řvě jeď!, přede mnou je totiž soupeřka, cyklistka v authoráckém dresu. Z posledních sil tedy dupu do pedálů, zuby sevřené, fixuju jen bránu přede mnou. Předjíždím na posledních metrech asi tři závodníky a pak už nevím, slejzám z kola, opírám se o řidítka, hlava se mi točí, nemůžu popadnout dech.
Když se vzpamatuju, začínám si užívat to, že jsem dojela Krále, že mám lepší čas, než jsem čekala (6:07, 14. místo v kategorii), že je v cíli spousta Šlapek, panuje super nálada a je veselo.
Míša si dojela na dvoustovce pro druhé místo, pak máme ještě jedno druhé (Astral) a jedno páté (Radek), prostě paráda. Dana přijíždí vyřízená asi za hodinu, ale dobré jídlo a okolní nálada jí staví na nohy. Večerní vyhlášení v Sokolovně si užíváme, probíráme zážitky a završujeme tak náročnou a přesto krásnou sobotu.
Andrea Barešová
foto: Pavel Hladký, Daník H., Dalibor Johánek, www.sumavanet.cz, www.fotomandak.cz
