2.10.2008, čtvrtek – Po osmihodinovém nočním automobilovém přesunu jsme brzy po ránu u cíle na náměstíčku příjemného městečka Riva di Garda, které leží přímo u jezera. Než vyrazíme někam „bajkovat,“ musíme nejprve sehnat ubytování. Léto skončilo, už je po sezóně, tak to snad nebude problém.
V Rivě si účtují 24 euro za noc v kempu, a to je moc. Projedeme kraťoučkým tunýlkem, přejedeme po mostě říčku Sarca a jsme ve městečku Torbole, které působí úplně stejně příjemně jako Riva, jen s tím rozdílem, že ubytování v luxusním apartmánu stojí 19 euro na noc. Naše představa před odjezdem byla noc za 15 euro, ale budiž, budeme spát v Torbole za 19.
Palmy, mlha, surfaři a jezero Lago di Garda
Hladina jezera Lago di Garda se nachází v nadmořské výšce 65 metrů a jeho severní část je ze tří stran sevřená téměř kolmými skalními stěnami, jejichž vrcholky dosahují skoro ke dvěma tisícům metrů nad mořem. Zdejší hory jsou protkané stezkami a cestičkami, jsou provrtané spoustou tunelů a tunýlků, staré vojenské cesty z první světové války jsou vytesané přímo ve skále. To vše v kombinaci s teplým klimatem kolem jezera vytváří dokonalý cyklistický ráj pro všechny možné druhy cyklistiky. „V okolí Gardy existují jen velké kopce a ještě větší kopce,“ dělí se s námi o své zkušenosti Tomáš, který to tady zná.
Kamarád mi před odjezdem říkal, že když budu na Gardě, je mou povinností vyjet Tremalzo. Sice nevím co to je a co mě čeká, ale rád bych svou cyklistickou povinnost splnil. „Neboj, na něj taky dojde. Dneska dáme jenom takovou aklimatizační vyjížďku a nebudem se pouštět do nějakých větších akcí.“
Hrad Tenno
Počasí je lehce uplakané. Vidět zdejší palmy vystupovat z mlhy je pro mě hodně nezvyklý pohled. Jedeme podél jezera, motáme se úzkými uličkami Rivy, ve kterých se mísí další cyklisté se spoustou chodců. Obchůdek střídá kavárničku, kavárnička střídá obchůdek. Nikdo nikomu nepřekáží, nikdo nikomu nenadává, nikdo není nervózní. Zdejší obyvatelé jsou na cyklisty zvyklí. Tempo jízdy máme více než líné, a tak se kochám pohledem na spoustu ukotvených lodí a loděk, které v přístavu vytvářejí les stěžňů. S délkou kochání jsem to asi trochu přehnal. Rozhlížím se polekaně kolem sebe, jsem sám, jsem ztracen a nevím kterou uličku ani kterým směrem zmizel zbytek naší třináctičlenné skupinky. Mobilní telefon je občas vskutku dobrá věc. „To víš, je nás hodně, tak jsou ztráty povolený. Po ztracenejch se začíná pátrat, až když tvořej nadpoloviční většinu,“ uklidnil mě Koprda.
Za Rivou se silnice začíná na dlouhou dobu zvedat. Naším cílem je jezero Lago di Tenno, jehož hladina leží v nadmořské výšce 570 metrů. Jakýsi postarší italský strýček nám doporučil cestu lesem kolem jezera až do sedla Ballino. To, že nás nemine prudké stoupání, nám ale opomněl říci. Nejvyšší bod cesty nese název Laghisoli a má 801 metrů nad mořem. Někdo jede, někdo jede a remcá, většina mlčky tlačí a Jarda Žirafa se ztratil.
Máme výhled na tyrkysově zbarvenou hladinu Lago di Tenno. „To jezero vypadá, jako kdyby tam nasypali sto tun modrý skalice. Má až nepřirozenou barvu,“ definuje zabarvení jezera Tomáš. Vzápětí začalo drobně pršet a citelně se ochladilo. „Musíme rychle dolů na Gardu, tam taková kosa nebude,“ velí kdosi. Ale nejde to tak jednoduše. Před ristorantem u jezera nalézáme ztraceného a trochu rozmrzelého Jardu Žirafu. Přetrhnul řetěz a moc se mu nedaří závadu odstranit. „Ztratit se a ještě přetrhnout řetěz, to se mi jevíš jako totálně nepotřebný člen výpravy,“ žertuje na Žirafovu adresu Koprda.
Jak při sjezdu přes vesničku Ville del Monte a kolem starého hradu Tenno ztrácíme výšku, citelně se otepluje a pršet taky přestalo. Kolem sedmnácté hodiny jsme zpět v našem apartmánu v Torbole. Aklimatizační vyjížďka byla dlouhá 42 kilometrů, polovina do kopce, polovina z kopce a všichni co se cestou ztratili, byli zase šťastně nalezeni.
Pokračování příště...
Milan Silný
