Ex Strada del Ponale – stezka pro cyklistické labužníky
Na nebi se honí mraky, občas je k zahlédnutí i modrá obloha. Pro cyklistiku celkem příjemné podmínky a nás čeká Ex Strada del Ponale. Stará cesta se spoustou tunelů, tunýlků a nízkým zábradlíčkem, která byla vystřílená a doslova vydlabaná v kolmé skalní stěně přímo nad jezerem, zřejmě v průběhu první světové války. Skvělý cyklistický zážitek, který se nedá popsat. Ne nadarmo se o Gardě říká, že je cyklistickým rájem. Kdo ho jednou okusí, chce se sem vracet. Myslím, že jsem Gardou, když ne pohlcen, tak alespoň omámen. Jedu v sedle kola jako japonský turista s hubou dokořán a foťákem na krku. Fotím a fotím, jenže žádná fotka nezachytí ten skutečný cyklistický zážitek, a tak toho po chvíli nechávám a soustředím se na sílu okamžiku. Ostatní jsou na tom podle výrazů v obličejích podobně jako já.
Ex Strada del Ponale – stezka tesaná do skály vysoko nad jezerem
Příjemnou šotolinovou cyklostezkou stoupáme podél potoka Ponale chvíli pozvolna, chvíli strmě, každopádně stále vzhůru k jezeru Lago de Ledro. „Slyšíš, jak ten potok burácí?“ „Ne, to není potok!“ „Tak to letí letadlo?“ „Ne to není ani letadlo. Blíží se bouřka.“ „Tak měl Jarda Žirafa ráno s tou bouřkovou předpovědí pravdu. To by ho měli zaměstnat v tom hydrometeorologickym ústavu.“ „Já myslím, že by Jarda do žádnýho ústavu nechtěl.“
Obloha se rychlostí cválajícího koně zbarvila do temně temné barvy. Nejvyšší čas se někam schovat. Stíháme to na poslední chvíli ve vesničce Molina di Ledro. A kam? To dá rozum. Když schovat před bouřkou, tak jedině do hospody.
Zatímco si v suchu popíjíme tupláček mnichovského pivíčka, venku se žení všichni čerti – bouřka, déšť, ostrý vítr a kroupy. Těsně po nás se přijíždí do hospůdky schovat ještě trio cyklistů. Mají špičkové bicykly, skvělé funkční oblečení, výrazně německé rysy v obličeji a sebevědomí z nich přímo stříká na všechny strany. „Kucí německý dělaj borce, ale schovat před bouřkou se přijeli stejně jako my.“
Italská servírka ani číšník nemají vůbec potuchy, co je to svařené víno, a tak ho připravují dle našich pokynů. Následně nad rozpitým pivem a svařeným vínem „a'la Italiano“ měníme plány trasy. Původně jsme chtěli vyjet někam nad šestnáct set nadmořských metrů, abychom byli výš, než leží vrchol Sněžky. Místo toho, když bouřka a krupobití přestalo, objíždíme jen jezero Lago di Ledro v nadmořské výšce 655 metrů, a nabíráme zpáteční směr do Torboly.
Znovu nás dohání déšť a ledový vítr. Tentokráte se není kam schovat. Posledních patnáct kilometrů jedeme v hustém dešti. Chvílemi mám tolik vody v obličeji, že nevidím na cestu. Všechny nepromokavé bundy jsou dávno promočené. V botách jezero dešťové vody. Už není důvod se před deštěm schovávat.
Jardovi Žirafovi z kopce lehce podkluzuje přední kolo, a tak raději preventivně z kola za jízdy seskakuje. Tomáš jedoucí za ním to viděl a chtěl si do Žirafy lehce rýpnout. „Prosím tě, co to děláš?“ Jen to ale dořekl, zapíchlo se mu přední kolo a on letěl kotrmelcem přes přední řídítka nezadržitelně k zemi. Teď tu stojí před námi, bolí ho celé tělo a z roztrženého lokte mu teče krev. „Téměř ideální skok plavmo co?“ Vypadlo z něj jako první, když se postavil zpátky na nohy. „Ještě že jsem nepřelít přes tu zídku, to už bych byl asi mrtvej.“ „Kdyby se to stalo mně, tak bych ještě v letu dolů mobilem zavolala dětem a rozloučila se s nima,“ rozebírá Marcela, jak by prožila poslední vteřiny před smrtí. Za nízkou zídkou už je jen kolmá skalnatá stěna vedoucí hluboko dolů ke hladině Gardy.
Takhle chutná cyklistika na Lago di Garda
Jak se tak vracíme celí mokří cyklistickou stezkou těsně podél jezera do sucha našeho penzionu, voda v Gardě zkrápěná dešťovými kapkami začala potichu našeptávat „Pojď, pojď se vykoupat, stejně už jsi mokrý…..“ A tak jsme s Koprdou našeptávání podlehli. Voda má 21 stupňů, aspoň se zahřejeme. Bez váhání jsme hupsli do vody, tak jak jsme byli v cyklistickém. „Možná jsem si moh z kapsy aspoň tu tatranku vyndat.“ „A co kola?“ „Kola bereme sebou, ať si to užijou stejně jako my.“ Nápad trochu bláznivý, ale zážitek docela hluboký a o zážitky jde především nebo ne?
Ztrátu jsem zaregistroval po první desítce ujetých metrů po koupeli. Až jsem vykřikl. „Ty vole, já tam někde v tý vodě ztratil tachometr.“ Bez tachometru jsem jako bez ruky. Rychle se vracím se na místo činu, ponořuji se zpět do vody a začínám trochu bezradně hledat na dně. Šance na nalezení je minimální, přesto to musím aspoň zkusit. Naděje umírá poslední, respektive neumírá! Na třetí potopení jsem tachometr našel. A co víc, když jsem ho nasadil na kolo tak naskočil. I díku tomu jsem večer mohl konstatovat, že dnešní „vlhká“ etapa měřila 38 kilometrů.
„Na sušení mokrejch bot je ideální mikrovlnka, ale nesmíš to moc přehánět s teplotou a dobou sušení, protože to by se ti taky mohly roztect podrážky,“ prozrazuje nám večer před usnutím svůj recept na usušení bot Tomáš. Raději zůstávám věrný klasice a dávám boty na topení. Do rána uschnou určitě.
Milan Silný
