Den 0
Nula, protože byl nudný, pracovní. A přepravní. To už ale taková nuda nebyla. Spíše to byl adrenalin. Ale o tom za chvíli.
Sraz v Praze byl plánován na 18:30 v ulici Kutvirtova. Z práce se mi podařilo zdrhnout v půl čtvrté, takže jsem měla dost času na sbalení věcí. V pět jsme měly s Danou sraz u Jirky, v půl šesté jsme chtěli odjíždět. Bohužel Jirka je v balení a vypravovaní se neskutečně pomalej, měl sice v pátek celý den dovolenou, ale stejně jsme na něj musely čekat. Navíc pak byl zasekanej Barranďák, takže jsme na sraz jeli pozdě. Já pozdní příchody nesnáším, takže jsem z toho byla vystresovaná, uklidnil mě až telefonát se Zbyňkem, který ukázal, že autobus má zpoždění ještě větší. Nakonec jsme na něj čekali více jak hodinu, přijel kolem osmé. Byl to mikrobus s přívěsem na kola. Kvůli nápisu na dveřích - Kubabus - jsme ho ihned překřtili na Kubíka. Do přívěsu se upevnila kola a naházela veškerá bagáž, místa na sezení na nás zbyla ta úplně vzadu, na čtyřsedačce. Nic moc, seděla jsem na kole a místo na nohy bylo veškeré žádné, Dana chytla druhé kolo. Na poslední volné místo přisedl v Plzni Martin.
Ještě se stavělo na poslední nákupy v Hypernově a pak už jsme vyrazili směr Rozvadov.
Co nás zarazilo bylo, že řidič je jen jeden. Jak velký je to problém, jsme měli poznat záhy. Řidič nám totiž za volantem usínal a permanentně sjížděl ke krajnici. Myslím, že v noci moc lidí oka nezamhouřilo, všichni ho hlídali. Svoji únavu si uvědomoval i on, a tak často zastavoval, aby se prospal. Z toho jsme byli také na mrtvici, jak pořád stojíme. Byl dost šok, když jen jízda na hranice trvala několik hodin, u Mnichova jsme byli asi ve čtyři ráno...
Aby toho adrenalinu nebylo málo, předvedl nám v Plzni u Makra Jindra, jak vypadá, když má diabetik záchvat. Popravdě to působilo dost legračně, alespoň do té doby, než jsem si uvědomila, že ten člověk netancuje, ani není nijak retardovaný, ale že má problém. Všichni se od něj hned snažili vpravit nějaké cukry a naštěstí to zabralo, o zbytek se pak postarala přivolaná záchranka. Jindra pak projevil přání přesto v cestě pokračovat a tak jsme jeli.
Noc to tedy byla opravdu zajímavá!
Den 1: Rozjetí
Původně byla plánovaná trasa Longarone - Falcade přes Passo. Když jsme ale ráno za Toblachem zastavili na odpočivadle a byl krásný den, nikomu už se v autobuse pokračovat nechtělo, beztak jsme z cesty byli celí rozlámaní. Nastala tedy celkem zásadní změna plánu - jelo se Passo Giau!
Na parkovišti jsme tedy vyložili kola a převlékli se a kolem půl jedenácté jsme vyrazili vstříc první etapě. Cesta nás vedla zprvu po rovině a z kopce do Cortiny di Ampezzo. Na tu mám pěkné vzpomínky, byla jsem tam, sakra už jsou to asi tři roky, s Petrem na pizze, když jsme podnikali akci "ferraty v okolí Tre Cimme".
V Cortině jsme koupili mapu (tu nutně potřebovala Dana, má totiž "mapovou mánii" a musí do mapy pořád koukat:-) a pokračovali 48 km směrem na Passo di Falzarego. Cesta byla pěkná, ubíhala rychle, přituhlo až po odbočení ze směru na Falzarego doleva na Passo Giau (2233 m.n.m.). To má totiž 16 kilometrů při průměrném stoupání přes 6%, byly tam ale i úseky se 17%. Detailní informace o průsmyku (včetně profilu) jsou ZDE >> .
Tou dobou už bylo pěkné vedro, takže stoupání nebyla žádná sranda. Ale mně to jelo! Tady musím udělat malou technickou odbočku. Před odjezdem jsem si nechala přenastavit kolo podle měření, vypočtené systémem FOG (viz tento článek) a byla jsem zvědavá, co to udělá. Všichni mě varovali, že budu trpět - prý taková změna posedu, navíc v půlce sezóny... Tak jsem se toho trochu bála.
Jenže výsledek předčil všechna očekávání! Nejen že mě nebolelo nic (teda kromě zadku, ale to jiná historie), ale navíc se mi jelo úplně suprově! Pevně věřím, že to není žádný placebo efekt, ale že změna posedu opravdu funguje. Ten první den jsem měla pocit, že můžu lítat. Normálně vždycky za Jirkou i Danou visím v kopcím vzadu v pěkném odstupu, teď jsem jela v čele. Pod vrcholem jsem si s Jirkou dokonce zaspurtovala! Teda poprvé a naposledy :-)
Prostě nový posed je super. Konec odbočky.
Nahoře na kopci byla pěkná restaurace, kaplička a výhledy, ale jen 17 stupňů, což není zrovna moc, obzvlášť když je člověk úplně propocenej. Takže jsme chvilku poseděli, sušili věci, fotili, svačili a pak se vydali na sjezd. Ten měl 10 kilometrů a 29 zatáček a končil v Selva di Cadore. Odtamtud jsme pokračovali přes Alleghe (je tam krásné velké jezero) do San Thomasa. U kašny jsme odbočili doprava na Falcade, jeli jsme celá skupina společně.
Následné stoupání nás ale roztrhalo, do kempu to byl nenápadlý, mírný, ale táhlý kopec, byl však na přímém slunci a vedro bylo smrtící. Zpočátku jsem jela vpředu, ale blbnutí v prvním kopci mě vyčerpalo víc než jsem myslela, ona i ta probdělá noc znamenala své a vedro mě dorazilo. Pomalu jsem se propadala skupinou, až jsem raději slezla z kola a čekala ve stínu na Danu. Společně jsme to pak do cíle nějak doklepaly, dojely jsme samozřejmě poslední. Teda vlastně ne poslední, za náma byl ještě David, kterému praskl drát. Na první den a "rozjetí", které jsem v názvu kapitoly myslela spíše ironicky, to byla poměrně náročná etapa.
Ve Falcade v kempu jsme pak stavěly stan - podle tradice jsem spala já s Danou a ve stanu jsme měly obě kola, Jirka spal se svým kolem sám. Když jsme to dostavěly a vybalily věci, seděly jsme na karimatkách a tupě koukaly do blba, byly jsme totálně jetý. Shodly jsme se na tom, že už víme, jak se ta naše třicítka projevuje - stavění stanu nás nebaví a vyčerpává :-)
Pokračování příště
Andrea Barešová
