První ráno v MNE se vybarvilo do sytě modra. Hned od lesního bivaku jsem trochu stoupal a dostal se na úbočí ohromného kaňonu. Řeka Ibar teče stovky metrů pode mnou nedotčena blízkostí civilizace. Voda vypadá na dálku klidně – bez peřejí a vodopádů. Čundr tam dole by bezpochyby byla parádní rekreace.
Kaňon řeky Ibar
Hromady odpadků jsou jen u míst, kde se vozovka rozšiřuje aby se auta mohla míjet. Sortiment obvyklý: vyspělá obalová technika proložená psími zdechlinami. Ale ten binec nemá šanci se dostat až dolů k říčce. Je to tam hodně hluboko a skalnaté svahy porostlé vegetací nejsou úplně svislé.
Děvčata nesou nelibě, že je fotím
Kolosální zapálené smetiště. Šmejdí po něm dvě cikánky. Zkušeně odhaduju, že použitelných věcí tam musí být mraky. Rodina bydlí pod přilehlým mostem. Kolem dvou chatrčí dovádí čtyři psi. Ve sporáku pod širákem vesele plápolá oheň. Připravuje se snídaně. Namazané rohlíky, cafe, miska zeleninového salátu... Vypadá to tam ohromně pohodově. Na dece mladá maminka s robátkem se vyhřívá v ranním sluníčku. Chlapi bloumají kolem kempu. Zdravíme se s úsměvy přes celý obličej. Mezi řečí trochu fotím. Chlapi začali natahovat ruku dlaní nahoru, a neznamenalo to: „podívej, naše ruce nedrží zbraň“. Nemá smysl toto interesantní setkání prodlužovat. S kopce akceleruju aniž bych u toho vypadal nepřirozeně křečovitě. Cigorky jsou v klidu. Asi to zbytečně dramatizuju.
Na letním bytě
Z mostu se otvírá pohled dolů do rokliny. Lavina odpadků, valící se úbočím, vypadá impozantně. Vítr mám v zádech. Dusivý dávivý čoud zapáleného smetiště zamořuje celé údolí. Cesta teď klesá, i když jedu stále proti proudu. Tunelů jsou tu desítky a v některých je docela tma. Určitě jsme tudy jeli busem tenkrát na jaře 2005. A já si tuhle efektní trasu vůbec nepamatuju. Utvrdilo mě to v přesvědčení, že projet zemi autobusem – to je jakobych tam vůbec nebyl.
Dolů k řece jsem se dostal před letoviskem Rožaje. Tady je odpadky zanesené celé koryto. Fuj tajbl. Ten vandr dnem kaňonu by musel začít dole při hranici se Srbií. Tady by se mohlo jednomu udělat zle a nikam by se nešlo. Ale dojít sem proti proudu...Tam v kaňonu - určitě bychom tu krásnou vodu, do tyrkysova prosycenou kyslíkem, pili...
Nejdelší tunel vandru
Příště zvolím jinou cestu. Někde u Noviho Pazaru se dá odbočit doprava do hor. Dolů sjedeš až před městem Berane. Cestou navštívíš několik parádních pravoslavných monastírů z dob, kdy v Sandžaku vládli Osmani, a Srbové, kteří odmítali islám, utíkali do hor. Nacházím se ve výšce 1000 metrů – plus mínus 100. Pokračuju přes průsmyk vysoký 1330 m. Nahoře čeká nejdelší tunel vandru. Má přes kilometr a svítí se v něm! No – ty světla jen taktak blikají, ale díky za ně. Na sjezdu až dolů do města Berane na řece Lim jsem projel skrz dalších zhruba 15 tunelů. V Norsku by to bylo normální, ale od Černé Hory bych to teda nečekal. Tohle je nejnižší místo dne – 700 m n.m.
Někde přímo přede mnou je pověstmi opředený průsmyk Čakor. Ten hřeben dnes tvoří hranici mezi Monte Negrem a Kosovem. Fest se tam mračí a hromy divo bijou. Příjemně se ochladilo. V Andrijevici odbočit od řeky k západu na úzkou asfaltečku bez provozu, strmě se klikatící vzhůru. Olověně se mračí už na polovině oblohy a hřmění slyším docela blízko. Měl bych se nacházet ve srážkovém stínu za horami Prokletí, ale stejně jsem znejistěl. S obědem radši počkám na ňákou stříšku.
Občas projedu malou vsí, čítající pět chalup. V jedné se za mnou rozeběhli dva nevelcí psíci – nadháněči stád. Do kopce se ani nepokouším jim ujet. Šli se mnou spoustu kilometrů a byli hodně nepříjemní. Nastal a brzo odezněl deštík – kazič nálady. Jeden neví, jestli nezačne doopravdy, tak vybaluje ochranné prostředky, a zbytečně. Dostaví se nutkání zakempovat co nejdřív, dokud je člověk suchý. Ještě než jsem přejel horský hřbet, jsem prohlídnul několik pustých chalup, zakempovat se nepovedlo. Konečně sedlo – 1570 metrů. Je půl šesté a docela zima. Tmavě šedě zataženo. Přede mnou – na jihozápadě - se objevily divoce rozeklané horské štíty se zbytky sněhu. To horstvo se jmenuje Prokletí.
Je potřeba sjet níž. Tady bude zima jako sviňa. Dolů to pojede nesrovnatelně rychleji, takže ohledně toho nocležiště dokážu prozkoumat mnohem větší teritorium. Žádné pusté stavení neignoruju. Zastavím u každého. Všechny chalupy jsou udržované, každá šopa pečlivě zamknutá. Nakonec jsem spočinul v lese – na takovém jakoby hřbítku. Tady mě eventuelní lijavec určitě nevyplaví. Bouřka pořád straší okolo, tak prvně postavit stan. Vařím nudle s čokoládou. Stihl jsem i pojíst venku, než začalo pršet. Nebyla to žádná průtrž mračen. Bezva. Absence piva mně neznervozňuje. Dnes toho vedra nebylo tolik.
x x x
Marně hledám vařečku, co jsem vyřezal z bajkalské jívy. Snad ji – navoněnou dobrotami - odneslo kolem slídící zvíře. Bude zatraceně chybět. Když bylo potřeba zaklepat něco na dřevo, vždycky byla po ruce. Hledáním jsem se zdržel. Vyrážím až po půl deváté.
Jako každé ráno se na modré obloze brzo začnou objevovat čím dál tmavší mraky. Čeká mě sjíždění hluboko, hluboko až dolů do údolí. Na této straně hor je dost pustých chalup, ale verandy nejsou v tomto kraji zvykem. Dobře jsem udělal, že jsem zůstal tam v tom houští.
Řeka Tara, tady teprve říčka (její kaňon níž po proudu je některými propagátory považován za největší v Evropě) je krásně čistá. Lidí, kteří by ji zašpinili, nahoře moc nepřebývá.
Pod tímto stromem jsem ztratil čepici
5 kilometrů před Matěševem je podemletá, sesutá vozovka. Už chápu, že tu nejezdí žádná větší auta. Objížďka strmou rozbahněnou lesní cestou je jen pro teréňáky. V Matěševu (1000 m n.m.) je konečně příležitost stavit se v hospodě. Cafe koštuje 0,5 €, cigára ameriky 0,8 €.
Při odchodu jsem si všimnul, že na řidítku nevisí kšiltovka. Nepochybně jsem ji ztratil, když jsem položil kolo, abych vyfotil krásný rozeklaný strom. Čapka sklouzne z řidítka, já si toho nevšimnu a je to. Bylo to hodně vysoko v kopci. Tam se teda vracet nebudu. Naštěstí jsem ještě v Srbii jednu našel. Jednu ztratíš, druhou najdeš – koloběh života. Po nočním vydatném dešti je příjemně chladno.
V chalupě za Matěšěvem jsem přečkal liják
Dále to znám. Tady tudy jsme se vraceli z Albanie předpředpředloni s Patricií. Ještě není jedna hodina a už začíná pršet. Pod stromem nasazuju ochranné prostředky, a dobře dělám. Liják houstne, leč mně nezbývá než pokračovat. A liják houstne a houstne. Chlap ve futrech chalupy na mě kývá - zve pod střechu. S díky akceptuju. Než přestal přívalový, vypilo se pár sklenek rakije, snědly osmažená vejce se špekem a na závěr hostiny cafe... Díky kamarádi, zachránili jste mě. Pošlu fotky.
Na cestu jsem se vydal hned, jak se déšť zmírnil a mraky se zdály být světlejší. Ale nebe je pořád vyhlazené, což je špatně. Než jsem přes nevysoký kopec dospěl do vsi Lijeva Rijeka, znovu se intenzivně rozpršelo. Vzít nepromokavé sumky na propriety byl fakt dobrý nápad.
Na křižovatce za vsí váhám, kudy se dát. Nemám ji na mapě a šipka na hlavní město Podgoricu nikde. Děda před chalupou (mám kliku, že jsem ho přistih venku, v tom lijáku) radí jet rovně za nosem, do gury. To je dobře. Při těžké práci do kopce se zahřeju.
Jakmile slunce povyleze zpoza mraků, docela pálí a ze silnice i ze mě stoupá hustá pára. Les nahoře na kopci (1100m) je plný travnatých útulných paloučků a dolíků. Asfalt je tu tak zvětralý, že nelze jet rychleji než 20 km/hod, a sešup je zatraceně výrazný. Podgorica leží jen v 140 m n.m. a má 136 000 obyvatel. Za pecen chleba a litrovou krabici (pro změnu) mléka platím v malém dřevěném obchůdku 1,8 €. Za půl kila nudlí v big suprmarketu 0,7,€. Velkou cibulu jsem dostal sponzorským darem. Po pár dnech klidu si bohatě užívám autosmradu a prachu. Vymotat se z města je dost komplikované. Je třeba jet po šipce na Cetynj, Bar, Nikšič (přitom každé z těch měst je diametrálně jinde) a pak doleva na Tuzi.
Má trasa v dalších dvou dnech
Olověný mrak nelze přehlédnout. Silný protivítr brání v rozletu. Dnes už daleko nedojedu. Na Albánskou hranici zbývá 15 kiláků. Provoz zřídl tak, že skoro ustal. Tahle úzká rozbitá asfaltka je kratším ze dvou hlavních tahů mezi metropolemi Podgorica a Tirana. V dohledu nemám nic než políčka. Po pár kilometrech se přidaly louky rozporcované neproniknutelnými pásy nízkých stromů nebo vysokých keřů. Bydlím v koutě tvořeném těmi zelenými stěnami schovaný před světem. Mraky se ptýlí – pohoda. Pak přišla mohutná černá kráva s odrostlým teletem a bylo po klidu. Doufám že krávy v noci spí.
Skutečně se se soumrakem vytratily. Zato komáři se na mě dobývali celou noc. A těch zvuků z křoví... Tam to žije!
x x x
Noční vedro bylo až nepříjemné. Jsem jen 70 metrů nad mořem. Už před pátou, zděšen, naslouchám kravímu funění těsně za plátnem stanu. Zřejmě má ráda lidi. Takhle svižně jsem nevstal ani nepamatuju. V sedm slyším od silnice volání. Sedlák sem vypustil krávy jen na noc a teď je odvádí. Vůbec jsme se neviděli.
Křižák na síti
Při pohledu na velikého, krásně barevného křižáka, trůnícího vysoko na své pavučině, vyvstává se vší naléhavostí otázka, jak on, doprčic, natáhne mezi dva stromy to první vlákno ?! po návratu jsem rozpoutal na netu debatu na tohle téma. Experti našli řešení ve wikipedii, ale pouze anglicky. On to první nosné vlákno pustí po větru. Až se někde zachytí, přejde po něm.
Pokračování příště.
text a foto: Honza Vlasák
