Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Loudání aneb Great Divide Race po Česku, 2. díl

23.12.2008 10:18

V Kryrách nás dojíždí Miloš. "Jak jste brzo ráno odjeli, přestalo se mi úplně chtít spát a tak jsem vyrazil za vámi." Chvíli jedeme zase ve třech, ale Miloš s brašnami nemůže v terénu držet naše tempo. Ujíždíme mu.

Bookmark and Share

Za vesničkou Vroutek začíná jít do tuhého. Široká příjemná lesní cesta se stává úzkou a nepříjemnou, až mizí úplně a my stoupáme zatravněným lesním svahem. Tráva sahá výš, než jsou řidítka našich kol. Občas je proložená stejně vysokým houfem kopřiv či osamělým bodlákem. Namotává se nám kolem pedálů a do přehazovačky, navíc skrývá různá tajemství, jako jsou blátivé louže, pařezy, kameny či kořeny stromů. Z kol sice neslézáme, ale jízda je hodně usilovná. Ti, co pojedou za námi, už budou mít stopu projetou a budou to mít o chloupek lehčí. Přesto se cítíme velmi dobře. Miloše jsme nechali daleko za sebou a tak Jožánek začíná přemýšlet nahlas „Hele, jak to uděláme v cíli, až budeme dojíždět? Vyhraješ ty nebo já? Vyhraj ty, ty si to víc zasloužíš.“ Docela mě tím překvapil. „Nemluv o mistrovství světa, když play off ještě neskončilo,“ odpovídám mu ve stylu hokejových hvězd. „O tom kdo bude první, si popovídáme až v sobotu ráno, jo?“


Zmizela modrá turistická značka. Někde jsme sjeli z cesty. Bloudíme. Chvíli trávou, chvíli lesem, chvíli posekanou loukou a pak zase lesem. Z kopce do kopce. Lesní cesta je zablokovaná traktorem svážejícím z lesa pokácené stromy. Traktorista má pauzu a čte si noviny. „Počkejte, já vám uhnu, ať mi nevodřete lak,“ zavtipkoval, když nás spatřil a začal startovat. Nebylo to zapotřebí, přehoupli jsme se přes klády a jali se dál pátrat po zmizelé modré turistické značce.


Zvoní mi mobil. Miloš. „Kde jste? Nikde nevidím vaše stopy.“ „My bloudíme někde tady v lese,“ přiznáváme barvu. „Já jsem kousek za Mašťovem,“ hlásí Miloš. „A já jsem si myslel, že už nás s těma brašnama nemůže dohnat a on nás nejen dohnal, ale i předehnal,“ posmutněl Jožánek. Jede si mnohem pomalejší tempo, než my, ale nebloudí. My se ženeme jako blázni a bloudíme, čímž zbytečně ztrácíme čas. On jede sám, je mnohem pozornější a ostražitější, žádná značka mu tak neunikne. My jedeme ve dvou a kecáme o nesmyslech. Jeden spoléhá na druhýho, a tak se nám už několikrát stalo, že jsme turistické značení přehlédli a ztratili tvrdě vydobytou pozici lídrů závodu, kterou za nás převzal kluk, co má najeto jenom osmdesát kilometrů.


Cestička se ustrašeně krčí ve vysoké trávě, kopřivách a kvetoucím trní mezi nízkými stromky. Člověk nemusí být zrovna Vinnetou, aby krásně viděl stopu, kterou po sobě zanechal Miloš. Dva, tři metry před našimi koly přebíhá cestičku divočák. Ještěže měl naspěch. „Náš prapředek Bivoj musel bejt pořádnej kus chlapa, když takovejhle kolos dotáhnul na zádech až na Vyšehrad.“ „Nevěř všemu, co se píše, třeba měl toho kance vochočenýho.“


Proplétáme se nízkými stromky, vysokou trávou, trnitými keři a zákeřnými kopřivami. Jízda ve členitém terénu je hodně pomalá a hodně náročná jak na fyzičku, tak na udržení stability. Nevím co sledovat dřív, jestli Jožánka jedoucího přede mnou nebo terén pod kolem nebo turistické značení, skrývající se před našimi zraky. Pád hrozí každou chvíli.


Stačil mžik a Jožánek s výkřikem „Jaj, kurva,“ zmizel. Před chvíli jel přede mnou a teď tu není. Uklouznul a i s kolem zapadl mezi trní, odkud se teď pracně s nadávkami vyháčkovává. Chvíli na to píchnul. Veze sebou dvě náhradní duše, přičemž jak právě zjišťuje, jedna z nich je děravá. Jakpak jsem na tom asi já? Vezu si jen jednu duši, ale vezu jí sebou už několikátým rokem, takže může být klidně zpuchřelá. Miloš na nás získává další drahocenné minuty. „Při takhle dlouhém závodě pár minut nehraje roli, když nebudeme bloudit, tak ho do zítřka hravě doženeme.“


Za Vintířovem nás modrá značka navádí do kopce na louku s vysokou trávou a tam mizí. Po kolikáté už? Tráva se namotává do přehazovačky, chytá nás za pedály i řidítka a nechce pustit. Kuličky z bodláků se na nás lepí, kam se dá. Jsme vydáni na pospas klíšťatům. Začínáme propadat beznaději. Chvíli tlačíme sem, chvíli tam, chvíli doprava, chvíli doleva a Miloš si zatím buduje náskok.


Štíhlý osmiboký kužel září bílou fasádou do daleka a je symbolem města Kadaň. Zakončuje 54 metrů vysokou radniční věž na náměstí. A právě radniční věž je dalším kontrolním bodem. Po patnácté hodině přijíždíme na náměstí, kde se plánujeme naobědvat. Už najedený Miloš právě odjíždí. „No tak to zas tak velký náskok nemá. Když si pospíšíme, tak ho do večera dojedeme.“


Během pozdního oběda dostáváme těžkou ránu do naší závodnické psychiky. Na kadaňském náměstí se totiž objevuje Volfíno s Ferdou. „Kde se tady berete?“ Ptáme se hodně překvapeni, protože jsme si bláhově mysleli, že náš náskok je nedostižný. Oba vyrazili společně ve čtvrtek brzy po ránu a ženou se za námi, protože mají docela podrobné informace, kolik závodníků je na trati před nimi.


Vy ste v tý trávě za Vintířovem pěkně bloudili co?“ projevuje se Ferda jako rozený stopař a pokračuje „Já na osmdesátém kilometru rozlámal nosič, a tak sem ho zahodil. Věci sem přivázal gumicukem k rámu kola a zatim to drží.“  Ani ne dvacet minut po Ferdovi s Volfínem přijíždí další čtyřčlenná skupinka – Egon, Klápa, Honza Krupička a Petr Tomek, asi nejlepší cyklista ze všech účastníků. Je zajímavé, jak jsme se v Kadani všichni pěkně sešli. Honza má vylámané tři dráty ve výpletu kola, a tak místo oběda hledá rychlý pružný cykloservis.
Kadaň docela zamíchala pořadím. První jede Miloš, zhruba padesát minut za ním Volfíno s Ferdou, a teprve pak se ztrátou dalších deseti minut já s Jožánkem, přičemž nám na paty brzo začnou šlapat Egon a spol. To, že nás všichni takhle najednou v Kadani dohnali, se na naší psychice hodně podepsalo, protože jsme s něčím podobným absolutně nepočítali. Soustředili jsme se jen na Miloše před námi.


Poď, zkusíme je dohnat,“ obracím se na Jožánka. „To nemá cenu! Volfíno i Ferda sou mnohem lepší cyklisti, než sme my. S těma se nemůžeme rovnat.“ „Poď to aspoň zkusit, zkusíme zabojovat.“ „Já nechci bojovat! Jestli chceš tak jeď sám.“ Jožánkův pesimismus mě překvapil a zároveň nakazil, protože zrovna teď nemám vůbec chuť jet sám. Trasa vede údolím řeky Ohře a neomylně nás směřuje do Krušných hor na Klínovec, na nejvýše položený bod závodu. Ráno jsme si naplánovali, že bychom se dnes chtěli přehoupnout přes něj, abychom už měli tenhle těžký úsek za sebou a zítřejší ráno začínali jízdou z kopce.


Další kontrolním bodem je zřícenina hradu Egerberk nad vesničkou Lestkov. Funíme lesní pěšinkou pěšky vzhůru v krůpějích vlastního potu. Kola tlačíme či poponášíme a Jožánek začíná zaostávat. „Já tě brzdim, tak na mě nečekej a jeď dál sám. Zkus zabojovat,“ posílá mě napřed Jožánek, evidentně se topící v krizi. A já na jeho pokyn vyrážím vpřed jako střela. Asi po pěti kilometrech mě Jožánek v pohodě dojíždí. Těžkou krizí si teď procházím já. Řeka Ohře mlčky z povzdálí sleduje, jak jedu lehké převody a nohy ne a ne se s tou námahou vyrovnat. Krátká pauza, správně vychlazená kola a půllitr piva v Okounově nám oběma prospívá.


Ze Stráže nad Ohří už zase kopírujeme modrou turistickou stezku vedoucí od Ohře vzhůru do kopců. „To snad ne! Už zase modrá značka, to jsem zvědav, co nám přichystá.“ Nejprve se nám do cesty staví ohradník pro krávy pod proudem. Nechtěně o něj škrtám paží. Za odměnu dostávám takovou pecku, až se mi rozklepaly nohy a vyskočil pot na rukou. Dopřávám si chvíli na rozdýchání. Za ohradníkem překonáváme vysoké kopřivy a křoví, sotva znatelnou stezku po sobě zanechali kluci, jedoucí před námi. Miloš, který se tudy prodíral jako první, se snad musel prosekávat mačetou. On nám tu cestičku s těmi brašnami na kole vlastně prošlápnul.


Prostrčit kolo skrz spleť padlých stromů a větví je téměř stejný hlavolam jako vytáhnout ježka z klece. „Kolo položit na ležato a malinko posunout, pak trochu natočit řidítka, rám mírně přizvednout a posunout, bacha na přehazovačku, pootočit pedálem, řidítka vrátit do původní polohy a znovu posunout.“ V tomto úseku ztratil hodně času i sil bojovník Dan Hora. Musel odmontovat brašny, přenést kolo, přenést brašny, namontovat brašny a při tom všem dávat pozor, aby se mu spacák neskutálel ze svahu dolů.


Na první dvojici ztrácíte třicet minut a na třetího tak dvacet minut,“ křičí na nás puberťáci kopající si na lesní cestě míčem. To znamená, že Volfíno s Ferdou Miloše už předjeli. A taky že ano. Po chvíli doháníme Miloše. V téměř netknutém turistickém přístřešku u cesty s lavicemi a malou terasou rozbaluje spacák s úmyslem přespat. „Tohle je ideální místo na spaní,“ rozplývá se Jožánek a nezbývá než s ním souhlasit.


Přímo z přístřešku se nám naskýtá impozantní výhled na Horní Hrad neboli Hauenštejn. Až mě z té podívané trochu mrazí. Hrad leží na vysokém skalnatém ostrohu a nemůžu od něj odtrhnout oči. Přesně takhle nějak si představuju „Tajemný hrad v Karpatech.“ Moji představu ještě umocňuje tvrzení některých jedinců, kteří na hradu na noc hlavu složili. Druhý den líčili své těžké sny a neklidné spaní. Jiní také vzrušeně vyprávěli a stále ještě vyprávějí o zaslechnutých krocích nesoucích se nočním několikapatrovým kamenným schodištěm. Když do tmy zavolali, aby zjistili, kdo se na schodišti v této pokročilé noční hodině nachází, odpovědí jim byla jen ozvěna jejich vlastního hlasu.


Z představ mě vytrhává zvuk přibližujících se kol. Přijíždí Petr Tomek následován Egonem, Klápou a Honzou Krupičkou. Egon vypadá nějak jinak. „No jasně, za Kadaní byla taková past, já do ní vjel a šel přes řidítka. Ulomil sem si naštěstí jenom štítek na helmě, ale bolí to jako svině.“ Krátce se s námi zdraví a pokračují všichni čtyři v cestě. Takhle to přeci nemůžu nechat. Ráno jsme byli s Jožánkem první a v průběhu dne jsme se propadli až na sedmé místo. „Hele je devět hodin, ještě můžeme do setmění hodinku a půl šlapat,“ zkouším Jožánka. „Já už nikam nejedu, ráno vstaneme ve čtyři a hned vyrazíme,“ rozkrývá plány Jožánek. „Co když bude ráno pršet? Bylo by dobrý dostat se dneska aspoň na Klínovec,“ oponuji. „Na Klínovec se stejně za světla už nedostaneme a budeme se někde motat v noci po lesích. Zejtra za světla to zvládneme rychlejš,“ vytahuje trumf Jožánek. „Kluci u těhle závodů není důležitý, jak jede člověk rychle, ale jak vydrží jet dlouho,“ jsem pevně rozhodnutý, že budu pokračovat v cestě. „Třeba se zejtra někde potkáme,“ loučíme se a já vyrážím na vlastní pěst po stopách, které zanechala čtyřčlenná partička jedoucí zhruba deset minut přede mnou.

 

Pokračování příště.

 

Milan Silný 

Diskusní fórum pro: "Loudání aneb Great Divide Race po Česku, 2. díl"

Názor Autor Datum a čas
RE: Loudání aneb Gre... Fidak 8. 1. 2009, 21:57
RE: Loudání aneb Gre... Pořadatelé 7. 1. 2009, 08:02
RE: Loudání aneb Gre... Radek 6. 1. 2009, 16:17
RE: Loudání aneb Gre... panTau 3. 1. 2009, 13:50
RE: Loudání aneb Gre... Milča 23. 12. 2008, 11:48

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Odkazy

Žádné odkazy

Reklama



Tipy pro Vás

SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 - 2024 Cykloserver.cz |