Setmělo se a my okamžitě ztratili modrou značku. Zabloudili jsme. Být tady teď sám, asi bych už bloudil navždy. Naštěstí Egon má v mobilním telefonu navigaci. I přes to se docela dlouho motáme setmělým lesem cestou necestou. Poslední zbytky sil rychle mizí, respektive zmizely už dávno. Citelně se ochladilo. Klacky, které ve svitu čelovek není pořádně vidět, lezou do výpletů kol, větve švihají přes ruce a obličej. Tlačíme kola mlčky, nejsou síly ani na mluvení, snad proto nikdo nenadává.
Nejobtížnější a mezi turisty nejhodnotnější výstup na Klínovec je z obce Suchá po žlutě značené stezce, přesně po té stezce, kterou se teď vyčerpaně začínáme lopotit my. Tři a půl kilometru kamenité stezky s převýšením 400 metrů. Sunu se nocí vzhůru rychlostí hlemýždě. Hlava uděluje a rozdává jeden pokyn za druhým, ale žádná součástka těla neposlouchá. Světla přede mnou tlačících spolubojovníků se čím dál více vzdalují, občas ve tmě mizí úplně. Nesmím je ztratit. Kluci vědí o nějakém penzionu za Klínovcem, kde bychom mohli přespat. Sám ho nenajdu. Musím se jich udržet za každou cenu, ale jak to udělat, když vyčerpáním už nedokážu udělat rychlejší krok. „Na Klínovec se musím dostat za každou cenu…“ je jediná myšlenka, která se mi udržela v hlavě „…a zítra to zabalím a závod potupně vzdám.“
Vyčerpání se postupně projevuje i na ostatních, a tak se na Klínovec nakonec dopotácím druhý za Petrem Tomkem. Je osm minut po půlnoci. Teplota čtyři stupně nad nulou, mlha a fouká ledově ledový boční vítr. Při nočním hledání zmiňovaného penzionu se klepeme jako jeden muž zimou.
„Konečně! Ještě tak patnáct minut a šli jsme spát. To byste se na nás už nedobouchali,“ vítá nás majitelka penzionu s manželem třicet minut po půlnoci. Jsou velice příjemní, ochotní a o naše zážitky z trati se živě zajímají. Je mi strašná zima a nemůžu se zahřát. Klepu se zimou, když jím skromnou večeři, kterou nám v penzionu připravili. Klepu se zimou, když piju horkou kávu. Klepu se zimou, když se sprchuji v horké vodě. Klepu se zimou, když piju pivo na lepší spaní. Dnes jsem z celkové délky trati odkrojil 142 kilometrů. Klápa mi prozrazuje, že dneska vyjížděli brzy po ránu ze Slaného a že si všichni posunuli hranice svých možností, protože dneska ujeli 195 kilometrů. „To jste si mohli ještě párkrát obkroužit Klínovec, aby ta dvoustovka padla,“ pokouším se vtipkovat.
Klepu se zimou, ještě když uléhám do postele, zatímco někdo z kluků už chrápe jako o život. „Chudák Jožánek, toho stoupání na Klínovec teprve čeká,“ přemítám těsně před usnutím a jsem moc rád, že pravděpodobně nejtěžší úsek závodu už mám za sebou. Moc klidné spaní mě ale nečekalo. V noci se mi zdál sen, jak se v obrovském horku prodírám s kolem tropickým pralesem až do nějaké indiánské vesnice, ve které pobíhá spousta polonahých indiánů, a všichni mají na čele namalovanou modrou turistickou značku.
Pátek 13.6.2008 začíná deštěm. Pršet začalo chvíli po tom, co jsme ulehli do postelí. Snídani máme s majitelkou domluvenou na osmou hodinu. Původně jsem chtěl vstávat o něco dřív, ale teď jsem docela rád, že prší a že nemusím nikam pospíchat. Po vydatné snídani chci v devět hodin vyrazit. Deset minut před devátou přestává pršet. Mám štěstí. Egon a spol. se teprve balí, vyjedou prý o něco později. „Tak jo, vy jste čtyři, brzy mě dohoníte,“ loučím se s nimi.
Klínovec je z dálky viditelný výrazný vrchol s nadmořskou výškou 1244 metrů. Jedná se o nejvyšší vrchol Krušných hor a celé Krušnohorské soustavy. Klínovec má i další nej. Kromě toho že je nejvýše položeným bodem našeho závodu, je i nejvyšším vrcholem České republiky, neležícím v žádném chráněném přírodním území. Průměrná roční teplota na vrcholu je 2,7 °C, takže včera v noci jsme měli ještě docela teplo. Osmiboká kamenná rozhledna na vrcholu pochází z roku 1884 a měří 24 metrů. Ovšem hlavní dominantu Klínovce tvoří 80 metrů vysoká telekomunikační věž.
Venku jemně mrholí, znovu duje ledový boční vítr a všechno, co jsem před chvílí o Klínovci napsal, už neplatí. V místech, kde normálně stává, je bílé mlhavé nic, jakoby ho přes noc někdo ukradl. Trasa po chvíli uhýbá ze silnice na lesní cestu. Během několika vteřin jsem díky vysoké trávě a nízkým stromkům od pasu dolů celý mokrý a v botách cítím loužičky studené vody. Na Měděnci mě nohy zebou, že je to až neúnosné. Myslel jsem si, že se jízdou zahřeju, místo toho se klepu zimou jako včera před usnutím. Prsty na nohou necítím. Co teď? Jak to dělají borci z Aljašky v zimě? Schovávám se do závětří nějakého skladiště. Rohlíky vysypávám z mikrotenového sáčku rovnou do batohu a sáček navlékám na holou nohu. Teprve na to promočenou ponožku a botu. Noha se sice trochu zapaří, ale nebude zábst. No jo, jenže sáček mám jeden a nohy dvě. Prohledávám batoh i všechny kapsy u bundy a mám štěstí. Obvykle odpadky po kapsách nevozím a teď jsem v jedné našel obaly od sušenek zabalené do igelitového pytlíku velkého tak akorát na nohu. Hurá! Už nebudu mrznout.
Povzbuzen nálezem funkčního prádla v podobě igelitových pytlíků se vracím myšlenkami zpět do závodu a přemýšlím o ostatních. Jarda Babangida, Čépa, Dan Brouk a Mára Novotný spali na dnešek v Kadani, ti mají docela ztrátu. Jožánek s Milošem od samého deštivého rána tlačí kola kamenitým stoupáním na Klínovec a ještě dlouho tlačit budou. „Jé, jak jsem rád, že jsem se rozhodl přes Klínovec přehoupnout už včera.“ Egon, Klápa, Petr Tomek a Honza Krupička jsou pořád ještě v penzionu a pozvolna vstřebávají včerejší koňskou dávku 195 kilometrů. Jediný, o kom nemám přehled je Volfíno s Ferdou. Kde jsou? Mám dvě možnosti. Pojedu rychle, abych je dohnal. Nebo pojedu rychle, aby nedohnali oni mě. Anebo jim zkrátka zavolám mobilem, snad mi to zvednou. „Akorát sjíždíme dolů z Klínovce a je strašná kosa,“ zachrchlal mi zvuk z telefonu. Z toho vyplývá jediné – jsem první. Uvidíme, jak dlouho tenhle stav vydrží.
Nárazový boční vítr je nepříjemný, cáry mlhy se valí přes cestu. Už abych vjel do lesa, tam snad tolik foukat nebude. A skutečně! V lese nefouká, a tak si v klidu mohu vychutnávat dočasnou samotu. I když já vlastně nejsem sám. Je se mnou Jürgen, moje kolo, téměř právoplatný člen rodiny. Celým jménem Jürgen Schwarz von Koblenz, to zní jako jméno nějakého šlechtice. „Hele, jestli mě bez jedinýho zaváhání provezeš bezpečně všemi nástrahami závodu, tak ti z moci úřední mně svěřené přidělím čestný titul Sir,“ slibuji Jürgenovi.
Z Nové Vsi na Horu Svatého Šebestiána jsou to asi dva kilometry. Dva nekonečně dlouhé kilometry. Jedu do kopce a mám pocit, že vůbec nejedu. Deštivý vítr fičí holou planinou přímo proti mně a v cestě mu nestojí nic, co by ho mohlo zastavit nebo alespoň zbrzdit. Po včerejší etapě se ale cítím moc dobře, a tak se statečně opírám do pedálů a trpělivě sleduji, jak se Hora Svatého Šebestiána vůbec nepřibližuje. Lesní krajina, kterou projíždím, je nádherná, samota mi zatím také nevadí a trošku si připadám jako Forrest Gump. Jemu řekli „běž“ a on běžel. Já mám jet po červené turistické značce, a tak jedu. Nevnímám okolní chlad a vlhko. Necítím únavu. Nemám hlad. Nepotřebuju pít. Prostě jen jedu po červené.
V Mníšku, kousek od hraničního přechodu do Německa, zastavuji u čerpací stanice s úmyslem koupit si bagetu. Z nebe se začaly lít plné konve vody, jakoby jen čekaly, až se schovám někam pod střechu. Bagety nejsou a vietnamské trhovce naproti podporovat nehodlám. Dopřávám si alespoň studenou kávu. V momentě, kdy jsem z plechovky vysál poslední kapku kávičky, déšť ustal. Tak to mám docela štěstí.
Z počátku hodně rozbahněná cesta plná louží téměř kopíruje česko-německé hranice. Na rovných přehledných úsecích se občas ohlížím a čekám, jestli v dálce neuvidím Volfína nebo Ferdu, namísto nich občas zahlédnu srnky. Na kole jsem tu skutečně sám.
Při jednom z příjemných táhlých lesních sjezdů, kdy kolo jede téměř samo s minimální námahou, křižuje cestu potůček. Jak jsem ho zahlédl, ještě jsem zrychlil, abych jím bez problémů projel. Jen mě tak trochu zarazila podivná hnědá barva půdy zhruba půl metru od potůčku na každou stranu, ale to už bylo pozdě. Přední kolo se kamsi zabořilo, že není téměř vidět, zadní se zvedlo do vzduchu a já asi dvakrát protočil pedály na prázdno. Byl to mžik, ale hlavou mi proletěl film „Král Šumavy.“ Kluci, kteří sem dojedou chvíli po mně, už spatří jen několik mých prstů čouhajících ven z téhle bažiny a nic víc. Už mi nikdo nepomůže. Nikdo mě nezachrání. Bídně tady zahynu v bažině.
Takhle strašné to nebylo. Stihnul jsem vycvaknout nohy z pedálů. Rukama jsem se trochu odrazil od řidítek, čímž jsem Jürgena zabořil ještě víc do těch sraček a doskočil jsem na pevnou půdu pod nohama. Chvíli mi pak trvalo, než se mi podařilo vyrvat ze spárů bahna i Jürgena. Bahno se bránilo a mlaskalo a chrochtalo, ale nebylo mu to nic platné. Teprve po závodech jsem se dozvěděl, že s překonáváním tohoto „potůčku“ měli problém i ostatní. Třeba Ferda se ho rozhodl neprojet, ale přeskočit. Zadním kolem dopadl tam co já předním a zákony přírody ho katapultovaly přes řidítka napřed.
Klesáním přijíždím celý kropenatý bahnem do civilizace. Nemám přehled, v jaké vsi jsem se ocitnul, a tak mezi prvními domy oslovuji asi padesátiletou ženu. Připadá mi to rychlejší než vytahovat mapu z batohu. „Dobrý den, můžete mi říct, kde teď jsem?“ „Nó, a kam máte namířeno?“ Odpověděla mi rozvážně žena otázkou. „Jedu na Vrch Tří Pánů,“ vzpomněl jsem si na název z mapy a z vyslýchajícího se stal rázem vyslýchaný. „Na Vrch Tří Pánů jezdívá manžel na borůvky, on vám poradí nějakou zkratku.“ „Já nesmím jet zkratkou, musím se držet stanovený trasy.“ „Nó, anebo jestli chcete, moh by vás tam hodit autem,“ vylepšuje žena rozvláčnou mluvou předchozí návrh. „To po něm nemůžu chtít, dojedu si tam sám, jen mi prosim, řekněte, kde teď sem.“ „Nó, tak támhle všude je Německo,“ a rozmáchla zpomaleně rukou. „A tady jsem kde?“ Začínám se v duchu smát, protože debata se protahuje. Tuhle paní sem třeba nastrčil Volfíno s úkolem co nejvíce mě zdržet. „Nó, když se zeptáte támhle chlapů, tak oni vám řeknou mnohem víc než já. Já sem jezdím z Mostu jenom na chalupu, víte, pane cyklisto?“ „Ano, máte tady krásně, a jak se to tu jmenuje?“ „Český Jiřetín. Opravdu je tady krásně, já sem strašně ráda jezdim, hlavně v létě, to jsem tady třeba taky několik týdnů v kuse.“ „Tak jo, tak vám i manželovi moc děkuju a mějte se krásně,“ loučím se. „Šťastnou cestu a doufám, že cestou nezmoknete a nechcete se zeptat támhle chlapů, oni poznají, jestli bude pršet nebo ne.“ „Né děkuji,“ odpovídám už v sedle kola a beru nohy na ramena. Podívat se do mapy by bývala byla rychlejší varianta...
Pokračování příště
Milan Silný
