Přibližně mezi Cínoveckým rašeliništěm, jež němci nazývají Georgenfelder Hochmoor a cínoveckým golfovým hřištěm, které se s nadmořskou výškou 850 metrů řadí mezi nejvýše položená hřiště u nás, začal Jürgen občas tiše pokašlávat. Mám podezření na nachlazený řetěz a začínající zánět převodníku. Bohužel nemám čím ho ošetřit. Žádnou medicínu sebou nevezu, protože se mi nevešla do batohu. Snad ho to neskolí úplně, mám o přítele obavy.
„Na tomto místě chtěli bychom upozornit, že rozhled z Komáří vížky patří nejen k nejkrásnějším v Krušných horách, ale může se směle tvrdit, že k nejkrásnějším v celé Evropě…," napsal v roce 1890 tehdy populární Woerlův cestovní průvodce. Není se tedy co divit, že jistý učitel Ernst Törmer z Teplic vystoupil v letech 1896 až 1898 na její vrchol 530krát. Komáří vížka leží v nadmořské výšce 809 metrů a je dalším kontrolním bodem na trase. Na rozdíl od pana učitele jsem zde poprvé a mohu potvrdit, že výhled je vskutku nádherný. I když fouká ledový vítr, stojím na terase před hotelem s pivem v jedné a s kokakolou v druhé ruce a normálně se kochám. Je osm hodin večer a na nějaký závod ani pomyšlení. Téměř každý německý název je tak trochu jazykolam a třeba Komáří vížka se německy řekne Mückentürmchen. Na vrcholu kdysi stávala dřevěná zvonička. Její zvonění oznamovalo dělníkům v okolních dolech začátek a konec pracovní směny, mnohé z nich pak vyprovázelo i na poslední cestě. Když Vížku opouštím já, slyším jen hvízdání větru.
Začíná se stmívat a do městečka Tisá, pokud nezabloudím, zbývá posledních pár kilometrů. V Tisé bych rád někde přenocoval, přeci jen jsem po včerejší noci v penzionu maličko zhýčkaný. Se zapnutou čelovkou se přibližuji k vytýčenému nocležišti a nemám vůbec příjemné pocity. V lese je tma, listnaté stromy okolo podivně ševelí, větve se pohupují a ve světle čelovky vrhají tajemné stíny. Už abych byl z lesa venku. Prvního chodce oslovuji a ten mě směruje „Jeďte asi sto metrů a na rohu je tam restaurace. Teď sice změnila majitele, ale ten původní normálně ubytovával. Zkuste to tam.“ A já to zkusil. Restaurace je napěchovaná k prasknutí. V televizi běží fotbalové utkání mistrovství Evropy ve fotbale mezi Francií a Nizozemím. Celá hospoda je oblečená v oranžovém.
„Prosím vás, mohl bych tady dneska přespat?“ „Jo, můžete,“ odpovídá po chvíli přemýšlení pravděpodobně majitelka, servírka a výčepní v jedné osobě, „ale nelekejte se, na pokoji je velká plyšová opice,“ upozorní mě a podává klíče od pokoje. „A kam si můžu dát kolo?“ „Kolo nechte na dvoře, tady se nekrade.“ „Na dvoře ho nechat nemůžu, zejtra ho budu potřebovat.“ „Tak si ho zamkněte do garáže,“ a dostávám ještě klíče od garáže. Slovo garáž ovšem není to správné slovo. Za rezavými vraty v potemnělé zatuchlé místnosti je skladiště všeho možného haraburdí. Starý nábytek, rezavé trubky, plastové barely se zaschlou barvou, rozbité sklo, kartonové krabice a nevím co ještě. Tady se Jürgenovi asi moc líbit nebude. „A jak to uděláme ráno, potřeboval bych v sedm odjet,“ upřesňuji si způsob, jak zítra získám kolo zpět. „Zaklepete na mně a já vám garáž odemknu,“ obětavě slibuje majitelka. Dohoda je uzavřena.
S jedním rozpitým pivem silou vůle dokoukám fotbal a jdu spát. Mimochodem Nizozemí vyhrálo a celá hospoda oslavuje v oparu tvrdého alkoholu a ještě tvrdší hlasité muziky. Těsně před spaním mi telefonuje Jožánek. „Spíme v Českém Jiřetíně. Čtyřikrát sem píchnul, tak to teď v klidu pořádně lepim. Miloš leží vedle mě na posteli se svalovou horečkou a mluví ze spaní nesmysly. Volfíno někde cestou rozlámal nosič, ale kde je teď, vůbec netušim.“
Pokoj mám přímo nad restaurací, ale jsem tak unaven, že mi řvoucí hudba nebrání ve spokojeném spánku, vždyť jsem dneska ujel 141 kilometrů. Ve tři hodiny v noci se náhle budím a něco je jinak. To ticho! Hudba přestala hrát a mě to probudilo. Aspoň se krásně vyspím, pomyslel jsem si. Ale kdepak! Ve vedlejším pokoji nastal čas milování. Čas milování hlučného a vášnivého. Buch, buch, buch a někdy i rychleji ozývají se dunivé zvuky, jak postel naráží do zdi, která dělí naše pokoje. Nemůžu usnout. Že bych se k nim šel přidat? Přemýšlím do půl páté ráno, pak přestali. Konečně jsem znovu usnul.
Sobota 14.6.2008 sice nezačíná deštěm, ale mám jiný problém. V sedm hodin ráno lehce a opatrně ťukám na dveře majitelky, aby mi odemkla z garáže Jürgena. Ťuky, ťuky, ťuky! Odpověď žádná. Ťuk, ťuk, ťuk! A zase nic. Buch, buch, buch! „Nóóóóóóóó,“ ozvalo se nevrle a rozespale za dveřmi. Výborně už o mě ví, sedl jsem si s úlevou na schody. Jenže následujících pět minut se nestalo nic. Buchy, buchy, buchy! „Jóóóóóóóóó,“ ozvalo se ještě nevrleji za dveřmi, ale tentokrát jsem podle hlasu poznal, že „mluvím“ s majitelkou. Vzápětí se otevřely dveře vedlejšího pokoje a vykoukl asi desetiletý klučina. „Jestli chcete, tak já vás pustím ven, máma eště spí,“ nabízí se mi ochotně. „Já ale potřebuju z garáže vyndat kolo.“ „Aha, tak to musíte na mámu.“ „A nechceš na ní zabouchat ty, když je to tvoje máma?“ „Ne! Ne! Jen si jí vzbuďte sám, ona by mi vynadala,“ je upřímný chlapec. „Jasně, tak ať radši vynadá mně.“ Řach, řach, řach! Mlátím do dveří pěstí. Jestli tohle nezabere, tak snad už do nich začnu kopat. „Potřeboval bych z garáže to kolo,“ křičím na celou chodbu už bez jakýchkoliv ohledů. „Jóóóóóóóó, máte ho vopřený dole u výčepu!“ Odpověděly mi naštvaně dveře. „Tak jo a díky.“ Svižně a s potěšením opouštím budovu a následně i městečko Tisá. Vrhám se nedočkavě střemhlav čelit nástrahám dalšího dne závodu.
Hned za humny Tisé mě čeká překvapení. Staví se mi do cesty Tiské stěny, pro cyklistiku absolutně nevhodná a zapovězená krajina. Ideální to místo pro horolezce. Fantastické skalní město s mnoha bizarními pískovcovými útvary. Úzké křivolaké schodiště se klikatí puklinou mezi skálami prudce vzhůru. V některých místech je schodiště užší než řidítka mého kola. Nejraději bych jel jinudy, ale to nelze. Trasa je předem daná.
Až do roku 1918 byl do labyrintu skal bez doprovodu průvodce vstup zakázán. V této oblasti totiž žijí zlí skřítkové a každému, kdo se sem vypraví sám, nasypou do kapes bludné koření a dotyčný už ze skalního labyrintu cestu ven nikdy nenajde. Tiské skály dosahují maximální nadmořské výšky 613 metrů a nad Tisou se vypíná jejich kolmá, až 70 metrů vysoká hradba. V jemném písečku mezi skálami je možné krásně číst stopy. Ať koukám, jak koukám, žádné vzorky cyklistických pneumatik ani nic, co by je připomínalo, nevidím a z toho mi vyplývá jediné – v noci mě nikdo nepředjel a já jsem pořád ještě v čele.
Kodrcal jsem se Tiskými stěnami brzy ráno, takže jsem žádné problémy neměl, ale když tudy projížděl Ferda s Volfínem, byla už pokladna u vstupu otevřená a paní pokladní požadovala zaplatit vstupné. Navíc důrazně upozorňovala, že se do skal na kole nesmí, což bylo tvrzení naprosto logické, ale když trasa závodu je předem daná. Obměkčilo ji až předložení „Loudacího glejtu.“ Klukům nejenže prominula vstupné, ale navíc se nevědomky stala součástí závodu, protože všem dalším při průjezdu kolem pokladny hlásila, jaká je jejich ztráta na předchozí jezdce. Stal se z ní „měřič mezičasů“.
Podle itineráře mi do cíle zbývá asi 200 kilometrů, a to je ještě pořád hodně. Jak to jen udělat, abych vedení uhájil co nejdéle? Ferda i Volfíno jsou lepší cyklisté, v tom měl Jožánek pravdu. O co oni jedou rychleji, o to já musím jet déle. Ideální by bylo jet i v noci a nezdržovat se spánkem. Ale zvládnu to? 200 kilometrů v terénu na jeden zátah už je slušná porce, ještě jsem tolik v kuse nikdy nedal. Ale co když oni pojedou také přes noc? Jak tak nad tím přemýšlím, docházím během chvíle k závěru, že recept na udržení vítězství je poměrně jednoduchý. Chce to jen nebloudit, nespat, nejíst, nesrat, nepadat, nepíchat a šlapat a šlapat a šlapat a šlapat.
Při hopsání po pískovcových skálách kilometry moc nepřibývají, takže jsem rád, že mám Tiské stěny úspěšně za sebou. Přede mnou ovšem leží, respektive se tyčí další výzva. Nejvyšší stolová hora České republiky. Děčínský Sněžník s nadmořskou výškou 723 metrů. Vydat se na něj na kole jsem měl v plánu už dávno, a tak mým tajným cílem na startu Loudání bylo doploužit se stůj co stůj až sem a pak třeba ať vyčerpaný vzdám, ale na Sněžník musím za každou cenu. Teď jsem několik kilometrů od vrcholu a po fyzické stránce jsem na tom celkem dobře. Není důvod vzdávat.
Kromě toho, že je Děčínský Sněžník nejvyšší stolovou horou České republiky, je i nejvyšším místem Děčínské vrchoviny. V roce 1936 tady byl poprvé zachycen televizní signál na území Československa. Jednalo se o přenos z olympijských her v Berlíně. Na vrcholu se nachází jedna z nejstarších rozhleden na našem území. Roku 1864 ji nechal vybudovat tehdejší majitel děčínského panství hrabě František Thun za 20 tisíc zlatých. Je to hodně nebo málo?
Zpět do reality. Na vrchol Sněžníku jsem se chystal několik let, ale nikdy to nevyšlo. Teď jsem tady a je příliš brzy. Rozhledna je zavřená, nedaleký bufet rovněž. Od probuzení jsem neměl „kousek žvance“ v ústech. Teď bych jedl a není co. Ze Sněžníku mě čeká sjezd až k Labi, snad se najím někde cestou, utěšuji v duchu prázdný žaludek. Okusovat z hladu kůru okolních bříz se rozhodně nechystám.
Úzká pěšina se klikatí těsně na hraně stolové hory. Mám ze sedla kola krásný výhled do krajiny, a tak se kochám. Najednou mě čísi silná ruka prudce uchopila v levém podpaždí, až mě zabolelo pod lopatkou. Moc nechybělo a svalil jsem se na zem. Co je? Větev tlustá jako sloní chobot trčí ze stromu do cesty a já si jí nevšimnul. Rameno bude bolet ještě dlouho, jako taková malá památka na návštěvu Sněžníku. Možná je to pomsta zlých skřítků za to, že jsem jezdil v Tiských stěnách na kole. Teď to ještě nevím, ale o několik hodin později dostane za vyučenou od stejné větve i Ferda, také ho málem srazí k zemi.
Tupě šlapu lesem do pedálů, hlava vypnutá a pozornost obroušená. Po chvíli si to ale uvědomuji. Psí štěkot. Zní docela nahlas, nese se odněkud z blízka a slyším ho už poměrně dlouho. Sakra, to vypadá, jako kdyby nějaký pes štěkal na mě. Kousek od mého levého lýtka vztekle poskakuje chlupaté vyzáblé psisko, cení zuby a přemýšlí, jak by se nejlépe zakouslo. Vycvakávám nohu z pedálu a snažím se ho kopnutím odehnat, ale není to dobrý nápad, rázem nevím co dřív, jestli sledovat psa nebo se věnovat řízení. Naštěstí se objevuje sjezd. Trochu přišlápnu, dolů nebrzdím a psa nechávám daleko za sebou. Pořád je lepší rozbít si hubu pádem z kola při sjezdu, než se nechat pokousat neznámým psem. Při pádu aspoň nehrozí vzteklina.
Nastala příjemná změna, ze které se časem vyklubala docela nezáživná nuda. Opustil jsem hory, lesy i drncavé turistické stezky. Po levém břehu řeky Labe mířím asfaltovou cyklostezkou do německých lázní Bad Schandau, což je další kontrolní bod na trase. V praxi to znamená 16 kilometrů jízdy po rovině tam, přes most přejet na druhou stranu řeky Elbe a dalších 11 kilometrů po druhém břehu řeky Labe po rovině zpátky. Zajímavé je, že v obou směrech jedu proti větru. Nebo to je jen pocit?
Celou zpáteční cestu z Německa sleduji bedlivě protější břeh, jestli neuvidím své pronásledovatele. Cyklistů vidím spoustu, ale všechno jsou to takoví ti sváteční v polobotkách, džínech a nažehlených košilích. Samí lázeňští kolaři, žádný magor z našeho závodu. Že bych měl takový náskok?
Nejníže položeným sídlem v České republice je Hřensko s nadmořskou výškou 130 metrů. Ať se odtud člověk vydá na kole jakýmkoliv směrem, bude to pokaždé do kopce. A taky že bylo. Krásná příroda, zajímavé skály, bublající potůček, zelené kapradí, voňavé borovice, kluzké kameny, záludné kořeny a spousta šišek. Chvíli jedu, chvíli tlačím, chvíli nesu. Proti mně, to bych tady nečekal, muž a žena. Nebudu říkat, že na kolech ale s koly. „Koukám, že ste stejnej blázen jako von!“ Řekla místo pozdravu nakvašená žena a bradou ukázala na svého partnera. „Když sem tudy jel naposledy, tak ta cesta takovádle nebyla,“ brání se Von, ale marně. Ženě se cyklistický výlet Českosaským Švýcarskem rozhodně nelíbí.
Na okraji Arnoltic stojí bývalý větrný mlýn holandského typu a na návsi proti baroknímu kostelu zase hospůdka útulného typu, která mi připomíná, že mám od rána hlad. Kdy jsem vlastně jedl naposledy? Výborná hrachová polévka potěší můj scvrklý žaludek, nicméně v téhle chvíli ještě netuším, že se jedná o moje poslední jídlo na trase.
Na hranicích Českého středohoří leží město Česká Kamenice. Nedaleko něj se nachází Zámecký vrch s nadmořskou výškou 530 metrů. Na vrchu stojí zřícenina Kamenického hradu. A co je dalším kontrolním bodem na trase? Správně. Tahle ruina hradu, o kterém se ani přesně neví, kdy byl založen. Dolů ze sedla a vzhůru na hrad. Příkré stoupání je jedno velké suťové pole. Pot se řine po čele i po spáncích, lýtka bolí, achilovky se natahují, dech krátí a Kamenický hrad je pořád tam, kde byl už před půl hodinou. Jürgen se mi klidně rozvaluje na rameni a zádech a tváří se, jakože se ho tahle pakárna vůbec netýká. Vrcholové foto a stejně náročný sestup s tím rozdílem, že k namoženým lýtkům se přidávají i stehna.
.jpg)
V Kamenickém Šenově nad restaurací visí obrovský billboard s motivem drsného bikera na pozadí dramatické krajiny a vedle nápis „Poznej sílu zážitku.“ Jak výstižné pro náš závod.
Nejpohádkovější skálou České republiky je Panská skála u Kamenického Šenova. Rok co rok na Vánoce se u ní v televizi schovává pyšná princezna Krasomila s princem Miroslavem. Těsně kolem skály vede i naše trasa a právě tady při odpočinku objevuji závadu na výstroji. Začíná se mi párat popruh u batohu, už visí jen na pár nitích. Jestli se utrhne úplně, hrozí velké časové zdržení. Jenom s jedním popruhem jet nelze, to jsem si hned cvičně vyzkoušel. Dál bez batohu jet nemůžu. Takže bych buď musel někde pořídit jehlu s nití a popruh provizorně přišít anebo si rovnou koupit batoh nový. Nemá cenu stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. Teď se tím nebudu stresovat, situaci začnu řešit, až se popruh utrhne úplně.
Za Českou Lípou projíždím jakousi chatařskou oblastí a začíná se mi stýskat. Večerní sluneční paprsky příjemně hřejí. Chataři vytahují na krátce střižené trávníky před svá udržovaná obydlí grily, maso a basy s pivem. Jiní si zase na ohníčku opékají vuřty a hrají si s dětmi. Všichni mají neskutečnou pohodu. A já tady už třetí den šlapu na kole jako magor sám, jen abych si vyzkoušel, jestli to zvládnu. Nemůžu říci, že mě to štve. Budu věci nazývat správnými jmény. Mě to totiž sere! Mohl jsem s rodinou taky sedět u ohníčku, popíjet pivíčko, opékat masíčko a pak si jít pohodlně lehnout do postýlky. Místo toho sedím celý den v sedle kola, šlapu jako robot a kde strávím dnešní noc, nemám ani potuchy.
Zajímavé je, že jakmile jsem touto chatařskou oblastí projel, stýskat se mi přestalo a já už byl zase ten velký drsný účastník extrémního cyklistického závodu Loudání.
Pokračování příště
Milan Silný
