Cesta je rozrytá až před Kukeš. Zastavil jsem u prvního cafe-baru ještě před městem. Zkontrolovat špalíky zadní brzdy (podezřele pištěla) – ještě dobrý, a dobít mobil a foťák – jako na potvoru za chvilku vypnuli kurent - a dát cafe. Pumpař a zároveň barman - mladej dravej podnikatel – chce za to cafe 100 Leků – dvojnásobek nejvyšší ceny! Chvilku jsem se s ním dohadoval o kurzech a cenách...nejde o těch pár šušníků, ale nelíbí se mně, že ze mě dělá vola. Kašlu na něj, nebudu si kazit náladu.
Hřbitovy je zvykem dělat na místech s pěkným rozhledem. A bunkry taky.
Hlavní bulvár v každém albánském větším městečku je parádní svéráz, lidská a dobytčí hemženice. Kam se hrabe Kosovo s celým zbytkem Balkánu. Ale já ještě nevím, jak na focení. Až o pár dní později si uvědomuju, že je potřeba jet krokem, pořád zastavovat, aby mně nic neuniklo. Tady je kolo přítěž. Než je opřeš abys uvolnil ruce, šance na dobrý záběr je fuč.
Dobytčí trh za městem má dnešní vrchol už za sebou. A co dál? S kamarády od Kudrny mám spicha u Fuše Ares až ve čtvrtek večer. Mám teda fůru času. Podívám se kousek po cestě k severu. Přehradní jezero budu mít po levé ruce. Vpravo se táhne hranice s Kosovem. Podle naší ambasády v Tiraně (najdete na mzv.cz) je tahle hranice zaminovaná až do hloubky 17 km do Albánského vnitrozemí. Špekuloval jsem nad variantou zkrátit cestu Kosovem a někde mezi Dečani a Djakovicou odbočit k jihozápadu. Vjet do Albanie skrz celnici u Tropoje a pokračovat na Kukeš. Od tohoto záměru mě odradilo, krom těch min, i to, že tohle je rejdiště pašeráků zbraní (tam) a drog (sem). Domnívali jsme se, že tady zmizeli v roce 2001 ti tři čeští studenti, než jsem si přečetl na webu české ambasády v Albanii, že to bylo úplně jinde – někde v horách nad pověstmi opředenou řekou Kiri severovýchodně od Škodry.
Dobytčí trh v Kukešu má dnešní vrchol za sebou
Takže já se teď vydám na sever směrem k Bajram Curri. Popojedu pár desítek kiláků, přespím někde u Krumy a zítra sjedu zpět do Kukeše a budu pokračovat na jih, na Peškopi.
Kukešani mě ujišťují, že až do Krumy jest asfalt. To by bylo příjemné. Vystoupal jsem vysoko, konkrétně 400 metrů, nad jezero, na náhorní pláň s vesnicemi. Asi bude pršet. Cesta se vine od vsi ke vsi. Věřím, že bude kde se schovat.
Pomalu se dalo do deště. A zima jako v listopadu. Hernajs – takhle jsem si jižní Balkán v červnu teda nepředstavoval. Venku před chalupami není ani živáčka. Nikdo, koho bych se zeptal, kde je tu cafe-bar, a on by řekl, že tady žádný není a vzal mě k sobě do tepla a sucha. Jsem v kraji musulmanů, takže je to reálné. Korán jim přikazuje přichýlit poutníka. Až děda na benzinpumpě mě vzal k sobě do kanclíku, abych nemusel obědvat (potravu lovím ve svém měchu samozřejmě) na dešti. S prázdným teřichem bych nikam nedojel.
Horní jezero
Venku už nejen leje, ale taky silně vyfukuje. Pokračuju stále do kopce, až na hřbet. Na druhé straně v kotli mezi kopci už vidím skrz déšť Krumu. Vítr je tady, na hraně, přímo vichr. Tož na todle se můžu...Otáčím bicykl a valím zpátky. V nížině snad bude líp. S kopce tam budu za hodinku.
V neděli odpoledne je v Kukešu klidno, až ospalo. Po dopoledním šrumci ani památky. Jen jsem profrčel městem a valím na jih, na Peškopi. I tahle trasa proti proudu řeky Drin vypadá na mapě zajímavě. Chystám se na ni už pár let.
Dřív než se začnu poohlížet po nocležišti, musím naplnit butelky. Pýtám vodu v první vsi v chalupě obrostlé vinnou révou. Pro tlupu děcek jsem těžká atrakce. Ty nejodvážnější něco pokřikují. Připadám si jako v Indii. Radši jedu, než se přiblíží na dosah. Večer na krku a já v lůnu totálně obhospodařeného přehledného kraje, ke všemu rozměklého blátem. Zřejmě dojde na variantu poprosit venkovana a svolení k postavení stanu na jeho dvorku. Padl mně do oka sad obehnaný zdí s ideálně nízkým pažitem a velkým domem uprostřed. Oslovil jsem dva mladíky před domem. Borci se tváří důležitě. Jeden telefonuje, snad taťkovi. Asi to nebude tak bezproblémové, jak to člověku připadá. Kluci přemýšlí co se mnou, až se jim kouří z hlavy. No nic půjdem do dědiny poradit se s lidmi. Posílají pro chlapa, který to láme anglicky. Ten vypadá inteligentně a vstřícně. Málo platné. Po dalším delším dohadování se a tváření se rozpačitě odjíždím.
Šarmantní muslimská žena
To jste teda, Albánci, pohnojili. Šmankote, to je dobře, že neprší. Cesta padá strmě dolů k řece a hned znovu nahoru do další vsi. Doháním pantátu, jak tlačí mopeda. Copak? Že došel benzin. Omlouvám se, že mu asi nepomůžu, že nemám vůbec žádný, že můj vařič je letos na dřívka. Příjemně mě překvapil otázkou, kde že spím. Já na to, že ještě nevím, a on, že mám jít s ním. Tož tomuhle se říká zvrat situace. Úzkými křivolakými uličkami mezi ploty spletenými z větví jsme dotlačili své stroje k domku. Vítá nás žena v nejlepších letech. Šátek na hlavě říká, že jsem u muslimů, ale vlasy moc pečlivě schované nemá. On Alláh to nějak stráví. Z paní se vyklubala na musulmanku neskutečně šarmantní osoba. Vůbec jí nevadí, že podle koránu žena nesmí mluvit s cizím mužem. Ani náznak výhrad proti focení. Nastává obvyklá nejistota. Vylovit svoje zásoby a riskovat, že urazím hostitele, nebo očekávat hostinu na počest hosta? Řešívám to tak, že vytahuju na světlo měchy s jídlem a čekám, jestli přijde znamení.
Na každém trochu horizontálním místě stojí usedlost s políčky
V Kukešu mě potkalo velké štěstí. Podařilo se koupit tvaroh. Těším se na něj celé odpoledne. Pomalu jsem jej v ešusu rozmíchal s cukrem... nikdo nic nenamítá. Domácí jsou upejpaví. Nevezmou si. Nic naplat. Musím jej sníst sám. Tu dobrotu nelze popsat slovy.
Synek hostitelů si přivedl kámoše – kluky kolem dvaceti. Hrdě mně předvádí posilovnu v blízké kůlničce. Lehnou na polstrovanou lavici a makají s činkami, dělají shyby na hrazdě a tak. Žel, nikdo nezná ani zbla jiného jazyka než mateřštinu. Dospělí se brzo vytratili. Nejsu zvyklý dělat si násilí a snažit se udržet konverzaci za každou cenu. Kluci mě napjatě sledují jak píšu smsku, přitom je mobil pro ně naprosto všední záležitost. Trochu píšu deníček. Dva nejvytrvalejší dřepí u mě a dívají se, jak v sešítku přibývají hieroglify. Stmívá se, půjdem na kutě. Kluci mě pozorují, jak oblékám noční triko a zalízám do spacáku. Říkám good night a čekám co oni na to. Pochopili správně a odchází. Uf – už to vypadalo, že na mě budou koukat celou noc. Tuhle mentalitu fakt nepochopím. Jináč jsou to docela sympaťáci. Pozdě večer přišel pantáta zeptat se, jestli něco nepotřebuju a zalehl ve vedlejší místnosti.
x x x
V chalupě zřejmě nikdo nebydlí. Gazda tu zůstal, aby mě hlídal... před bandity samozřejmě. Vstávám jako obvykle – před šestou. Gazda mě pozoruje, jak balím, jakoby se nemohl dočkat, až vypadnu. Ale to se jen tak jeví. Kočka taky má ve zvyku tě číhavě pozorovat, jakoby tě měla všecko možný, jen ne ráda. Ve skutečnosti napjatě čeká na tvoje pokyny.
Cesta mě místy vyvede vysoko nad řeku a pak se spustí až na dno údolí
Poslední sumka přivázána k bicyklu, hotovo, můžem jet. Vymotali jsme se mezi ploty a kamennými domy na hlavní asfaltku. Poslední fotka... nezbývá než jet dál. Cesta pořád strmě stoupá, tak jdu pěšky. Takhle brzo ráno není venku živé duše. Psi, polehávající a bloumající kolem, mě nezajímají, a já je taky ne. Každopádně je potřeba řešit prázdno v břichu. Sem tam potkám vesničana, jak čeká na kolemjedoucí auto, co by ho odvezlo do roboty, nebo do školy, do města na trh...
Doploužil jsem se na horní konec dědiny a tam mně kyne z terasy velké hospody pantáta, s nímž jsem se před půlhodinou rozloučil. Cafe ohromně bodlo. Dal jsem k němu skývu starého chleba a posilněn svižně pokračuju... stále nahoru. Přitom podle mapy jedu podél řeky. Cesta je členitá strmými vlnovkami nahoru dolů, ale víc nahoru. Po 2 kilometrech nechávám vesnice za sebou. Tady už by se našly plácky k bivakování. Jsem 400 výškových metrů nad Kukešem. Načež sjíždím zpátky až k řece. Byl to jen takový ostroh. Zřejmě jsem objel nějakou roklinu divokou.
Až do teď byly křižovatky bez probléma čitelné. Intuice vždycky řekla, jeď doprava. Až na rozcestí dole u řeky jsem se ocitl v rozpacích. Je tu chalupa a u ní fajn vypasená loučka se stromy – tak akorát ke spočinutí. To se hodí. Je čas k obědu. Možná půjde kolem člověk, který poradí, kudy kam. Než jsem stihl rozbalit batožinu, vyšel z chlívka. „Sednu si tady, zbaštím krajic, a jedu dál“, gestikuluju a dodávám, „Čekoslovakija, Kukeš – Peškopia.“ Zve - jak jinak - do chalupy.
Na prahu světnice se vyzouváme do ponožek. Má domek zařízený orientálně. Kromě telky na stolečku v rohu tu není žádný nábytek. Jen koberečky, ovčí kožešiny a polštáře. V televizi běží program z Kosova. Napjatě zírám na prognózu počasí. Bude variable. To jsem se toho dověděl. Uvařili jsme cafe na malém turistickém plynovém vařiči, ubalili cigáro, vděčný námět k debatě je mapa. Koukáme kde jsme, odkud kam jedu... půjčil jsem mu brejle, ale podle toho jak se šklebí, odhaduju, že jsou pro něj silné.
Ptá se, jestli ochutnám chleb. To se ví, přece nemůžu urazit. Přinesl jej v kulatém pečícím plechu. Ve stejném pečou chleb i horalé v Prokletí. Slavnostně rozkrájel chleb na čtverečky a sáhnul do plechu první, aby mi ukázal jak na to. Vzal jen horní plátek těsta. Pod ní se objevila zelená vrstva špenátu, a vespod další těsto. Brzo jsme se dostali na dno a bereme celý čtvereček naráz. Chutná to naprosto úžasně. Doma jsem se chlubil tímto zážitkem kamarádům – expertům na Řecko. Chleb se špenátem znají pod názvem spanatopita, nebo tak nějak (když to tak po sobě čtu – vždyť já tady popisuju, jak mě Albánci berou k sobě domů, hostí mě, přichýlí na noc, jakoby to byla ta nejběžnější věc na světě. Ale jo, co je v jednom koutě světa nepředstavitelné, jinde je norma. A na tohle si člověk brzo zvykne).
Přinesl jsem slabší brejle, které používám, když potřebuju zaostřit do dálky. „Šum mir“ – moc dobrý, horal se tváří spokojeně, že tyhle mu fakt sedí. Naznačuju, že je to dárek. Bez nich to do konce výletu vydržím. Horal obřadně děkuje. Kamarádi do konce života.
Trasa za další dva dny
Řeka vtéká do dalšího kaňonu a já musím znovu do kopce. Nahoře je pusto. Nejbližší usedlost je kilometry vzdálená. Jen hospoda stojí na pláni. Normální albánský úkaz. Vedou to tu dva kluci kolem dvaceti. Rozhledy po krajině tady mají parádní, ale stejně radši usednu uvnitř. Mrholí a je zima 17°. Kolo opírám tak, abych na ně viděl otevřenými dveřmi. Kluci reagují s posměšným údivem až nevolí. Si myslíš, že by někdo mohl krást?! To máš o Albáncích tak špatný mínění?! Čtu jim v očích. Chalani jsou trochu nepříjemní. Musím dát majzla. Mluví jen albánsky, ale jsou mladí a hlava jim slouží ještě dobře, takže trapné ticho nehrozí. Ke kafi mi nabídli rakyju. O.k., ta se hodí. Baštím svoje zásoby a chasníci mně k tomu nakrájeli rajčata, papriku, cibuli, okurku... ňáký ten vitamin též nezaškodí. Tak dlouho doráží s dalším panákem rakije, až jsem podlehl. Pak nalili třetí. Čuju postranní úmysly a rozhodně ho neakceptuju.
Vysvitlo slunce, tak není důvod nezvednout kotvy. „Sa kuštom?“ ptám se. Chasník si řekl o 4€. No toto, to se mně snad zdá... cholera! Vy si myslíte, že su v Albanii první den nebo co?! Nadávání prokládám hysterickým smíchem. Hážu na stůl 200 lekovku (= 1,6 €), za neustálého spílání rychle balím a mizím. Mám strach, aby nezačali být agresivní, tak volím útok jako nejlepší obranu, ale kluci se jen nejistě usmívají. V podstatě se na ně nezlobím. Proč by to nezkusili, vzít mě na hůl, že jo. Dělá se to s turisty všude ve světě. Jejich chyba (těch turistů), že to akceptují.
Pokračování příště, další fotky jsou níže v GALERII >>
text a foto: Honza Vlasák
