Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Honza Vlasák exkluzivně: Bicyklovačka po Albanii a okolí, díl 6. – stále v Albanii

30.1.2009 14:02

Další cesta mě zavedla znovu dolů k řece. Jakmile vysvitne slunce, hned se příjemně oteplí. Cesta je skromnější a skromnější, až končí na dvorku usedlosti. Naštěstí jsem tam zastihl paňmámu u slepic. Hustota osídlení v tomto kraji nic moc. Možnost poklábosit je svátek a babka jí hodlá maximálně využít. Aktivuju kreativní myšlení na plný výkon, abych pochopil jestli je potřeba jet vpřed nebo nazad. To ostatní se bude řešit operativně po cestě. Je to jednoznačný. Zpátky.

Bookmark and Share

Než jsem dospěl k rozhodujícímu rozcestí, projel jsem kolem několika domů. Od jednoho slyším veselý hlahol, tudíž jsou tam lidi. Možnost ještě jednou se zeptat na cestu není dobré ignorovat. Šmankote, tyhle chlapy jsem potkal před hodinou, když jsem jel směrem tam! Nadšeně se zdravíme. Slaví se tu jakési narozeniny, tak jsem se několika kalíškům rakije nevyhnul. Na talíř jogurtu nikdy nezapomenu. Chlapi se brzo začali rozcházet. Přijel jsem pozdě. Jináč - ještě půl kilometru na rozcestí, tam doleva a po mostě přes řeku a dále po druhém břehu.


Když jsem jel kolem, oslava se už chýlila ke konci

 

Proti mně projelo osm motocyklů obtěžkaných batožinou. Kdybych měl vyvěšenou vlajku, nebo CZ v elipse, a byli to krajani, nepochybně by zastavili. Škoda. Cesta mě vyvedla vysoko nad řeku. Naplnil jsem všechny butelky z napajedla u cesty. Všude kolem jsou jako na potvoru strmé kamenité stráně porostlé divokými křovisky. Tady na noc nespočinu. Na jižní straně už křižují oblohu blesky a hřmí. Pak mně padly do oka terasy s loukami a stromy ve svahu padajícímu k řece. Jsou tam i chalupy, ale s osadníky se domluvím.


Lidé mají práci venku před domem. Doráží na mě hlídací psík. Pantáta je evidentně zaskočen mou prosbou – a že postavit stan na jednu noc někde tady poblíž nemožno. Ale to říká jen v prvotním šoku. Chce to nespěchat na něj. Za minutu už říká, že snad jo. Jde se mnou, a s námi několik ženštin a děcek, obhlédnout okolí. Líbilo by se mi na louce pod velkým stromem, ale pantáta se vyjadřuje, že nelze,páč ta louka není jeho. Přes tuhle skutečnost se snad přeneseme. To přece není racionální důvod. Strejc nepochopitelně trvá na svém, tak jsem mu prostě oznámil, že bydlím tady a šmytec. Smířil se s tím. Sice nerad, ale co se mnou má dělat...


Louka je krásně vypasená. Nemám rád vysokou šimrající trávu plnou všelijakých chrobáků. Strom ořešák, pod kterým stavím stan, je mohutný. Kdyby přišla průtrž mračen, hustá koruna ji ztlumí. Výhoda je i v tom, že nejsem blízko frekventovaných stezek, kterými pasáčci ženou stádečka zvířat z pastvy.


Majitel louky přišel na pokec

 

Chlap, co se tu zčista jasna objevil, je zřejmě majitel pozemku. Dali jsme cigáro, probrali počasí... takhle deštivé a chladné jaro tady nepamatují... Pár kluků mě zahlédlo a došli za mnou. Dřepli proti mně a zírají. Aby řeč nestála, ptám se jestli mluví anglicky nebo rusky. Smějí se a říkají si to mezi sebou jako vtip. Neskutečně dlouho vydrží zírat zblízka do mého deníčku, jak tam tvořím klikyháky... už mně to ani nepřijde. Předvádí se, jak umí lozit po stromech... pak jsme uslyšeli spílání babky od nedaleké chalupy. Kluci schlíple sehnali krávy do houfu a ženou je domů. Na déšť to nevypadá. Chráněn před rosou bude ráno stan suchý jako troud.

 

x   x   x

 

Kotvu zvedám po osmé. Vracím se na hlavní kolem včerejší chalupy. Před domem je jen selka a mladé děvče. Manipulují se stavidýlkem. Pouští vodu do stružky zavlažující políčko brambor. Na moje „mirdita“ (= dobrý den) čumí jako bubáci. Prostě musulmanky.


Po půlhodině stoupání strmými suťovými svahy jsem dospěl na perfekt obyvatelné louky s křovisky, aby bylo kde se schovat před větrem. Sem naplánuju nocleh příště. (Na rozcestí se dát rovně – ne doprava.) Divoké svahy naproti přes údolí mám jako na dlani. Usedlosti mezi stržemi a kamenitými strminami jsou učiněná orlí hnízda. Od jihovýchodu tam širokým údolím přitéká říčka klikatící se v širokých naplaveninách. Proti slunci se parádně leskne. Bude to pěkná fotka.


Fotím proti slunci krásně se blyštící říčku

 

O vodu není nouze. Umělé strouhy přivádějí vodu komplikovanými traverzy k chalupám a do vesnic. Ale jeden váhá, jestli té vodě může věřit. Kdoví, kolik dobytčích stezek ten akvadukt přetíná. Brzo se údolí rozšířilo, a já si začínám připadat jako v nížině. Na cestě leží přejetá želva. A za chvilku druhá. Té třetí jsem zachránil život. Odnesl jsem ji mimo cestu.


Po 20 kilometrech už je vhodné navštívit hospodu. Na druhém břehu řeky vidím velkou dědinu, i na dálku odhaduju, že některé chalupy nemůžou nebýt hospody. Ale tady jako na potvoru... vesnice tu je, ale bez krčmy. Ale s útrapami cest do divočiny se počítá. Rozcestí. Lepší cesta vede doprava do kopce. Jedu po ní. Po půl kiláku jsem u studánky dohnal horala. Pokurili jsme, a že prej tohle není správná ruga na Peškopi. On jde do vsi Lura vysoko v horách. Ještěže jsem ho potkal...


Vracím se tedy zpět – úplně dolů, a na tom rozcestí se dávám druhou cestou – škaredou polňačkou, po mostě přes přítok řeky, a za chvilku jsem v té dědině, o které jsem se domníval, že je na opačném břehu. Bezva. Vybírám hospodu na vpravé straně návsi. Chlapi bez váhání zaběhli do blízké školy a vrátili se s klučíkem, který mluví anglicky. Takže se dařilo i ponadávat na politiku. To člověk úplně pookřeje na duši. Ta ves se jmenuje Arrasi.


O pár kiláků dál jsem se ocitl na dalším sporném rozcestí. Mám teda důvod ke spočinutí. Musím počkat až půjde kolem někdo, kdo poradí správnou cestu. Ke všemu je tu příjemné místo u potůčku ve stínu velkého stromu. Potok je zanesený odpadky (jak jinak) a přitom plný života. Žáby hlasitě kvákají, ale jak se zvednu na zadní, hned zmlknou a schovají se pod kameny a pod škaredý hadrový cár. Velký mlok zaplul pod řasy, vlající po proudu. Pulce nic nevzruší. Blíží se osobní samochod. Na moje mávnutí zastavil a poradil, že mám jet doleva. Do Peškopi 26 kilometrů.


Most přes řeku vyhlíží zchátrale, nicméně jezdí po něm náklaďáky. Za mostem začíná asfalt. Už je jasné, že města Peškopi dnes dosáhnu. Těším se, že prozatímní dnešní průměr 8 km/hod (dnešek je v podstatě s kopce) na asfaltu vylepším, ale těším se jen chvilku. Silnice začíná hned za mostem strmě stoupat. Sklon se za chvilku zmírnil, ale do kopce jedu pořád. A k tomu děsný vedro. Pořád ňáké útrapy. Když není kosa, tak je vedro. Když neprší, je sucho. Ach jo.


Na korze v Peškopi

 

Peškopi je vysoko v kopcích. Korzo je jedna nepřerušovaná řada malých krámků se vším, nač si vzpomenete. Je tu rušno i v pozdní odpoledne. Zastavuju u hospůdky, ale hned se začínají srocovat typy nepříjemně ostrých pohledů. Prohlíží si mě se směsí odporu a zájmu. Jako exotického atraktivního tvora v ZOO. Ani děcka nebudí dobrý dojem, tak jedu hned dál. Skoro 10x se musím ptát kudy na Burell. Peškopi stojí na špičatých kopečkách, takže musím buď prudko nahoru nebo dolů.


Na periferii už je klid. Vzhledem k dnešnímu vedru kupuju pivo. Origoš AMSTEL za pouhých v přepočtu 20 kaček. Snad se povede je večer v klidu vyžahnout. Před pátou se přede mnou objevují čítankové bouřkové mraky. A už tam vpředu leje. Tak zase nervy, jestli najdu nocležiště dřív, než promoknu na kůži.


Pantáta u silnice prodává třešně. Za ním je obyvatelně vyhlížející sad. Ptám se, jestli můžu. Pantáta na to, že jo. Teda - „po“. („Jo“ znamená po albánsku „ne“.) A přidal sáček třešní. Zašel jsem dál od silnice, aby na mě nebylo vidět. Nejdřív ze všeho stavím stan, ale spadlo jen pár neduživých kapek. Slunce zapadlo už v osm. O hodinu dřív než u nás doma. Ten jih je tady zatraceně znát. Cvrčci rámusí, žaby skřehotají, nikde nikdo, prostě klid a pohoda.

 

x   x   x

 

Jak tak koukám do mapy, začínám si myslet, že mám co dělat, abych to do zítřejšího večera do Fuše Arez stihl. Vstávám teda o hodinu dřív a v pět už mám uvařeno. K hlučným cvrčkům se přidal randál ptáčků, ale žaby jsou po ránu potichu. Nebe je plechové bez jediného kazu.
Další cesta k jihu pokračuje strmými výraznými vlnovkami. Asfalt je extrémně hrbolatý. Drncá to, hází, ale je to asfalt. Průměr 12 km/hod nečiní problémy. Často teče přes silnici potok nebo provalený akvadukt.


Kluci a pes v Maquelare

 

V dědině Maquelare jsem předloni odbočil do Makedonie. Je půl osmé a slunko už začíná péct. Hospodu, kde jsem tenkrát dal poslední albánské cafe, si dobře pamatuju. Za plůtkem zahrádky se tenkrát srotilo deset chlapů divokého vzezření, ale to mě neznervozní. Ten divoký vzhled je relativní pojem. Potkat takového zjeva v Brně na rynku, položíš portmonku na pařez (pokud tam nějaký bude) a prchneš. Tady ti to vůbec nepřijde a srdečně poklábosíte. Jenže tenkrát to nabralo ten směr, že chlapi začali objednávat rakiju jako o život. A jakmile se necháš hostit příliš, oni si na tebe začnou dělat nárok. Nelíbí se jim, že chceš odejít. Prekérní situace. Honem rychle a nekompromisně pryč, dokud jsme při smyslech. Vždyť cesta je daleká.


Ještě v městečku se začíná vozovka svažovat dolů. Klesl jsem o 400 metrů zpátky k řece. Od Kukeše jedu v podstatě proti proudu Drinu. Na mostě přes řeku ukazuje výškoměr 440 metrů. O 150 výš, než kolik jsem naměřil před pár dny u Kukeše. Tady je údolí hustě zalidněné. Do střediskové vesničky Hapur se stahují obyvatelé ze všech stran. Množství lidí na silnici připomíná takovej řidší prvomájový průvod. Přijemně vyhlížejících hospůdek je hodně, ale ještě je brzo na zastávku.


Á safra – zase silnice ve výstavbě. Hlína, kamení, těžké mechanismy, bahno, zvířený prach, otrava. Pod úža špičatým kopcem nad městem Bulquize předloni parta sekáčů kosila louku. A já jsem to nevyfotil. Ještě to nepřebolelo. Dnes si ho můžu vyfotit s děvčaty v lánu kukuřice a s rypadlem v úbočí. Cafe-baru, kde jsem se zastavil i minule, dnes šéfuje desetiletý klučík. Cafe vaří dobrý a vzal za ně jen 10 Leků.


Od Srbské Niše jsem za 11 dnů urazil 920 km a nastoupal přes 12 000 metrů.

 

Za Bulquize končí práce na silnici. Konečně klid. Přejel jsem horský hřeben ve výšce 850 metrů a dále pofrčím po proudu... minimálně několik desítek kilometrů...

 

Pokračování příště.

 

text a foto: Honza Vlasák 

Diskusní fórum pro: "Honza Vlasák exkluzivně: Bicyklovačka po Albanii a okolí, díl 6. – stále v Albanii"

Názor Autor Datum a čas
V diskuzi zatím není vložen žádný příspěvek.

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Odkazy

Žádné odkazy

Reklama

automobiloveDILY24.cz



Tipy pro Vás

Galaxy série
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Kolo pro život
 
Phone Maps - Svět doslova na dlani
 
FOR BIKES - veletrh cyklistiky Praha

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 Cykloserver.cz | | Tel.: (+420) 731 136 014

Design by OVX.cz


Reklama: Praktické láhve na pití botanela ze zdravotně nezávadného plastu