Že na volbě sjetých plášťů je něco pošetilého, jsem zjistil už ráno cestou na závod. Mám to na start dobrých 18 kiláků, a tak jsem nepohrdnul zkratkou mezi poli. Když po chvilce jízdy polňačkou nešlo poznat, kde je cesta a kde brázda, věděl jsem, že bude zle. A bylo! S kolem obaleným ornicí jsem se dostavil k prezentaci. Po kratším okounění jsem se zařadil do druhé vlny v očekávání věcí příštích. Start! Přes dvě stovky závodníků a závodnic vyráží směr Okoř.
Nejdřív pěkně po asfaltu na Hanspaulku a potom z kopce do Tiché Šárky. Zaspaný start mne automaticky zařazuje někam do středu závodního pole. Letos se nekonaly žádné sněhy ani ledy, a tak bez kolizí se za chvíli celý peloton hned zase šplhá na druhou stranu údolí. Po zdolání dalšího hupu u Parukářky projíždíme polní cestou, kde už kolo docela hezky tancuje v blátivých kolejích. To je však jenom rozcvička. Po výjezdu zpět na silnici uvažuji o zapnutí blikačky, taková je viditelnost.
Tempo je pro mne ideální a pořád jsem v kontaktu s nějakou skupinou. Ani jsem se nenadál a už jsme pod viaduktem před Okoří. Na průjezd brodu rezignuji. Lepší je zkusit někoho při tom zvěčnit. A skutečně, sotva jsem vytáhl foťák, už je tu první dobrovolník. Brod je to sice lehký, ale položit se do něj by nebylo určitě k popukání. Za brodem následuje další bahenní ochutnávka. Podkluzuje to pekelně, ale je to jetelný. Známá silueta hradu Okoře, příjemné osvěžení v podobě banánu a pití a drtíme to dál. Nějaký extra výsledek dneska neočekávám, ale ohromně mne to baví a úplně cítím, jak se obrozuji. Asi na tom, že i cesta může být cíl, něco bude.
Druhá půlka už je hlavně o výdrži. Dlouhé úseky mezi poli, kde se opravdu skoro nedalo jet, se střídají s kratšími pasážemi, kde se skoro nedalo ani jít. Pomalu (někdo rychleji) se měníme v hrochy a ropáky. Teď teprve je to to pravé. Hlavou mi bleskne vzpomínka na dětství u babičky, když jsme po dešti s rozkoší proháněli svoje Esky a Favority loužemi za kravínem. Jasně, že blatníky měl pouze měkejš. Jak jsem se tak zasnil, už ležím hubou v oranici. Nejhorší bylo vymotat se z kola a zacvaknout bahnem obalené nášlapy do pedálů.
Jindy obávané stoupání na Juliánu je oproti tomu, co jsme zažili v polích, dávačka. Ještě jsem stačil nahlásit v Přední kopanině chybějící značení u křížku na Juliáně a je tu posledních pár kilometrů po rovině v blízkosti letiště. Tady v lese nad Šárkou je lesní pěšina plná vody. Cítím studící bahýnko už úplně všude. Skibobovým stylem jsem se sesunul dolů do údolí. Je znát, že je to jenom 38 kilometrů, sil mám celkem dost i na lahůdkové stoupání zpět na Hanspaulku. V cíli mi naměřili hrůznou ztrátu 40 minut na vítěze, kterým se letos stal s časem 01:36:16.8 Tomáš Kozák z Plzně. I tak z toho bylo pro mne dostatečné 92 místo. No bejvalo to i lepší. Krásně zabahněn se vydávám nahoru do menzy na obvyklé ovocné knedlíky.
Čekání na vyhlášení výsledků už tak příjemné nebylo. Přece jen mokré čapáky trošku studily.
Výsledky závodu jsou k vidění na stránkách www.mohila.cz. Byl to opravdu vydařený podnik, a tak jsem zvědav, jestli příště nebudou třeba pořádné závěje, jak by se asi na zimní maraton slušelo. Na závěr ještě pochvala pořadatelům za veškerou péči a za vydařený design triček. Nashle v Praze v září 2009 na Pražské padesátce!
Další fotky jsou ve FOTOGALERII >>
Vít Pokorný
