Příprava byla jako obvykle „systematická“. Během pracovních dní se urvat večer na kolo, lehce se projet - v poslední době se krystalizuje příjemná skupinka na zličínské straně Prahy (Míša, Roman,Mirek, Honza,…) – a co nejsvědomitější najíždění závodních kilometrů, protože nejlepší trénink je závod.
Bezprostřední přípravou se tak staly deštivé Doksy okořeněné pádem v Čičelicích a „letecký den“ v Sojovicích. Nárůst formy a skvělý výsledek byl tedy statisticky nevyhnutelný. Stejně tak i „zaručená“ výhra v sázkové kanceláři CFC Kladno – Podraz. V pátek jsme tedy zkontroloval kolo a vsadil všechny virtuální dolary na výsledek kategorie „Ž“. V sobotu ráno pak na benzínové pumpě ve Zličíně nabral naftu i Léňu a vyrazil směr Beroun, Nižbor, Leontýn.
Dějství první: Pekelná brána (časovka 13 km, zvlněný profil, 00:21:25, 36,14km/h, 30.místo)
Letos jedu časovku v týmovém dresu, neboť jsem si již pořídil o dvě čísla menší „aerodynamický“. Pořadatelé opět zazářili a startuje se z rampy. Mám trochu strach, abych ty dva metry sjel po prkně a nespadl, ale čest mi nedá a startuji jako profík. Walkmana jsem tentokrát zapomněl, tak jedu pěkně za své. Na obrátku to tradičně jde. Přede mnou jede Tomáš a vidím, že ho lehce sjíždím. Obrátka jako obvykle trochu užší než jsme čekal, takže vjíždím až na štěrkovou hranici, ale přehozeno mám správně tak se rychle rozjíždím. Teď je to do kopce a proti větru. Sil mi dodá, když předjedu Tomáše. Sám jsem také předjet. Snažím se, aby ztráta moc nenarůstala. Ty brdky jsou opravdu nepříjemné, ten poslední obzvlášť. Ani nevím, zda jsem spurtoval. Čas je o pět sekund lepší než loni... To jde.
Později z výsledovky zjišťuji, že na své letošní soupeře, Roberta z CKKV a Orlíka-nestraníka lehce ztrácím, „Hruška“ mi nandal půl minutu a RiC je pár sekund za mnou. To jde. Celkově jsem 30. ve druhém balíku a kolem mne, před i za, je dost borců na dostřel. Odpoledne bude o co jet. Také moje sázka u kanceláře Podraz se vyvíjí správným směrem, neboť Andrea se dostala v ženách do čela.
Honem sníst těstoviny od La Zorry a do spacáku. Snít a regenerovat...
Dějství druhé: Luciferova pomsta (51 km, zvlněný profil, 1:23:29, 36,65km/h, ve skupině 12-21.místo )
Hodinku před 15. hodinou ven, „italská“ káva z termosky a rozhýbat opatrně ztuhlé „svaly?“. Trochu mne děsí „Hruška“, který snad neslezl z kola upnutého v trenažéru. Já spoléhám, že se rozjedu v prvém kole. V 15:10 jdeme na to. Na první křižovatku za zaváděcím autem, pak k Leontýnu na čele (obr. 2) a už se přese mne žene balík. Tachometr nevezu, ale prý se jelo 70. Převody tomu odpovídají. Oči na šťopkách, prsty na brzdách. Za chvíli jsme na odbočce z hlavní a jedeme k technickému sjezdu. Jsem tam dobře, kolem 10. místa. Vpředu se závodí ve sjezdu. V té nejprudší zatáčce se zrcadlem vedoucí jezdec padá. Všichni se stihnou vyhnout. I on skáče rychle zpátky do sedla.
Do stoupání se nastupuje, nechávám se trochu procedit, ale držím kontakt. Na větru se to zase rovná. Cestou několik nástupů a zvolnění a je tady první spurt. Nikam se neženu, dávám pozor na vlny a abych nechytl díru. Ve stoupání za cílem je třeba na krev docvaknout balík. Od Leontýna už jsem zase přisátý. Průběh se moc nemění. Držím se většinou v první třetině balíku. Znovu sjezd a kvapík nahoru. Párkrát je třeba docvaknout díru, ale celkem to jde. Je tu druhý spurt. Tentokrát jsem více vzadu a zdá se mi, že se začíná spurtovat o něco dříve.
Deset jezdců odskakuje. Já jsem zůstal ve skupince dalších deseti. Nikdo to nechce dotahovat. Na dlouhé rovince hledáme tvar, ale moc se nám to nedaří. Před pravou zatáčkou na Otročíněves jdu dopředu a volám i na RiCe. Za zatáčkou jsme na prvních dvou flecích. Za sebou periferně vidím Lu. Sjíždíme serpentiny. RiC první. U zrcadla bohužel padá. Já sjedu dolů bez úhony.
Nahoru za to pár borců vzalo, ale zůstávám s nimi. Zdá se, že se připravují pozice na spurt. Tady možná bylo lepší spolupracovat a dojet skupinu před námi. Stejně jsme pak nespurtovali a dojeli jako skupina. Těch deset před námi, bojujíce o poslední bonifikace mělo jenom minutu k dobru. Před cílem se ještě trochu “pošťuchujeme“, abychom pak disciplinovaně v poklidu jako jeden muž (Igor na konci trochu nastoupil a získal sekundu) projeli cílem. S odstupem vidím, že jsem zajel výborně. Velmi silná skupina. Svědčí o tom i to, že Orlík i „Hruška“ chytili ztrátu. Robertovi praskl výplet a do souboje tak bohužel nezasáhl. Já se takto posunul do top 20 :-)
Moje sázka se naopak úplně zhroutila, protože Andrea si prošla „peklem“ a dojela s velkou ztrátou, asi hlaďák.
Dějství třetí: Očistec (40km, výrazně kopcovitý profil 1:14:10, 33,98km/h, 18.místo)
A je tady „Královská etapa“ kolem hradu. Včera se na tomtéž okruhu jely „Lidice“. Krátké rozjetí. Tuby do kapes, jeden bidon, jede se jen 40 km, takže nebude čas pít. Tepák mi přestal ukazovat, asi ví proč. Po startu se začalo svižně. Za chvíli jsme na Pískách. Sem mi to tradičně jde. Pak dvojitý magnet, tady je třeba nezaváhat, a dlouhá rovina s vlnou v Novém Domě. Pravoúhlá zatáčka směr Městečko, vysypaná pěkně štěrkem, se stala osudnou Lukášovi, který jel v té chvíli vedle mne a dostal smyk. Jsem zašitý asi až příliš, tak se posunuji trochu dopředu. Ve sjezdu to stejně nestačí a propadám se až docela dozadu. Tady se opravdu závodí i dolu. Na rovince se v poslední chvíli přisávám, ale stojí mne to dost sil.
A už jsou tady kostky ke Hradu. Vše při starém. Trpím. Začnu co to dá, ale před koncem kostek mi dojde a až nahoru jedu jak mrtvola. Na asfaltu mne předjede postupně několik jezdců, kteří na Pískách vytvoří pěknou druhou skupinu. Já mám dost. Přijíždí borec z KC Brno, kterému to jede pěkně. Na střídání nemám a hlásím mu to. Vypadá, že to odtáhne až do konce. A také ano. Ukazuje se, že jede na první místo v příchozích, protože Orlík je až za námi. Do Městečka sjíždíme velice opatrně. Dva hupy a jsme pod hradem. Na kostkách už každý za své. Mám vepředu o tác víc (ten malý pro veterány :-). To se opět jeví jako výhoda. Vzhledem k práci v posledním kole si ale můj společník zaslouží dojet přede mnou. A tak se i stane. Je z toho 18. místo v etapě i celkově.
Rychle do auta, přejet do Zbečna, sundat nástavce, najíst se a dát dohromady duševní síly na „Pětikopec“, fyzické zůstaly na Křivoklátě.
Dějství čtvrté: Poslední soud (časovka do kopce: 5,2 km, furt do kopce, 00:14:16, 22,29km/h, 19.místo)
Poslední etapa jsou „Čertovy schody“. Pět prudkých úseků proložených krátkými „rovinkami“. Stejně jako loni nasazuji hrazdu. Zkusím první kopec při rozjíždění, ale nejde to vyjet. Bohužel neznám celkové časy přede mnou ani za mnou, ale jak si tak pamatuji z dojezdů, jsou tam na obě strany možná 2 minuty. Dopředu se posunout je nereálné, ale mělo by to jít, udržet se v dvacítce. Že to bude bolet, o tom není pochyb. Do kapsy walkmana a do uší playlist s názvem „rychle“. Jsou tam mimo jiné: „Don´t stop me now“ a „Crazy little thing“, ale i „Pražce“, „Josefína“ nebo „Báječná ženská“. „Poslední kovboj“zatím ne :-).
Přede mnou startuje Karel Šejna. Udržet ho na dohled, to je můj cíl. Startuje se opět z rampy. Docela to jde. Prvních pár metrů. Pak začíná boj s kopcem. První rovinka. („Crazy litle thing,..“) Dát se dohromady. Druhé stoupání, rovinka, stoupání („Pražce“), rovinka, stoupání. Tady řádí šílené Kuře, které křičí: „Na horizontu zrychli, to už dospurtuješ!“ Vím, že je to teprve čtvrtý kopec, ale nechám se vytočit a jedu jak do cíle. Předjíždím Karla. A v pátém kopci za to platím. Kuře nikde, zato Karel mne předjíždí zpět. „Don’t stop me now“ přichází jak na zavolanou. Snažím se minimalizovat ztrátu a je tu cíl.
UFFF.
Nádhera, je to tam, teď se můžu zase projet na kole. Kolem mne mnoho dalších v podobném stavu. Vyprávíme si, jaká to byla pras.rna a jak jsme byli dobrý. Pomalinku sjíždím dolů. “Děkuji“ Kuřeti. Cestou se na rovince vyjíždím. Vychutnávám si ten krásný pocit. Dovedu si alespoň představit, jak je těm borcům na konci července na Champs Elysees.
Suma sumarum: Super víkend podruhé
Po loňském úspěchu se zdálo, že laťku nelze zvýšit. Dnes víme, že lze. Tým kolem Petra Pohořalého to dokázal. Hladký průběh od registrace až po závěrečné vyhlášení spolu s výtečnou atmosférou nadchl všechny účastníky. Děkuji a držím palce, ať se daří i dále.
Gratuluji též všem účastníkům, těm co vyhráli, dojeli i těm, co měli problémy a bojovali s tratí či smůlou. Letos bylo i pár zraněných a škody na velo materiálu. Těm přeji rychlou nápravu a návrat do sedla.
P.S.: 18. místo jsem i na Pekelných schodech udržel :-)
Pavel Zach
