Prezentace na Ráztoce proběhla v pohodě, dokonce jsme vyzvedávali čip skoro v 21 h. Dostali jsme i suvenýr v podobě ponožek. Tyčku jsem si nechal na závod, ale jaksi mi nesedla, pak slevový poukaz do hotelu Duo. Plakát si letos radši nevystavím, poněvadž můj výkon byl od Pusteven více než bídný ...
Teplo nemám rád, nejlíp jsem Beskydy zajel v roce 2006, kdy to vypadalo na déšť a ráno byla fakt kosa, to se letos opravdu neopakovalo a již na náměstí ve Frenštátě při čekání na start nám bylo sakra horko! Díky kolizi s amatérským mistrákem v nedalekém Frýdku byla šance na nějaké umístění. Byla… Tradičně poněkud nervózní úvod, v kopci asi na 15. km pár lidí lehlo. Jelo se tak nějak svižně, brdky „na pilu“, takže záhy se čelo zredukovalo na cca 60-80 borců. Kontroloval jsem chvost, na víc jsem neměl.
Můj plán uviset pod Pustevny vyšel, jenže už za Štramberkem jsem byl „na šrot“. Vezl jsem tepák a půjčený wattmetr, do Frenštátu jsme přilétli za 1 h 20 min – průměr 36 km/h, na což bylo potřeba průměrných 215 W. Díky vedru jsem ale tepal jako při časovce a závod tady teprve začínal. Já ovšem s elánem končil… Už v táhlém kopci k Ráztoce mi to ujelo, netakticky jsem projel občersvtovačku, na což jsem doplatil za Solání vyschlými bidony…
Pustevny, jak hezké stoupání v lese, konstantní sklon, nádhera. Pro mě letos bída, vzadu mi zbyl jediný pastorek jako rezerva, rychlost byla taková, že jsem mohl pozorovat díry na silnici z detailu a čelo mi ujelo o hezkých pár minut. Do 1000 m výšky jsem se vyškrábal 12 km/h a byl u konce s dechem, až jsem uvažoval, že dám srabácky krátkou. Pěkný 10 km sjezd jsem si užil, ani jsem nešlapal a zkoušel se nějak otřepat. Dole mě dojela čtveřice co jela do cíle, takže jsem na Soláň odbočil sám.
Vedro bylo čím dál horší, zkusil jsem sníst druhého karbošneka a tyčku, ale žaludek se vzpouzel a od této chvíle už to byl boj o dojetí. Na Soláni mě předjelo asi 5 lidí (díra za čelem byla asi velká). Při rychlosti 11 km/h někdo poznamenal, že by to chtělo „pětadvacítku“. Jo s 39/23 na dlouhou radši nejezdit. Já se vybavil kazetou 11-26z, ale stejně to bylo letos málo… Seklo mi fakt krutě. Za horizontem jsme se sjeli do skupinky a přes Velké Karlovice jsme mazali k zařezávajícímu kopci na Kasárna. Krásy krajiny jsem přestal vnímat a brzy si z vláčku vystoupil :-) Přemýšlel jsem kde sehnat vodu a v tom jsem uviděl studánku!
Fláknul jsem kolem, doplnil oba bidony – 1,7 l a rovnou se polil krásně chladnou vodou. Projela skupinka, pak jsem se odhodlal pokračovat, ale po snažení na 39/26 při rychlosti 8 km/h jsem to v půlce zapích a vypil litr vody. Teď už nemá cenu závodit, tak jsem vyndal mobil a cvaknul projíždějící borce. Evidentně lépe rozvrhli síly. Konečně jsem se odhodlal dorazit zbylých 1500 m k bufetu. Bylo to utrpení, plížil jsem se rychlostí chůze a jen smutně vzpomínal na roky minulé, kdy jsem tady ostatním ujížděl… Jo to jsem trénoval víc než 60 km v kopcích do 5 minut jako letos :-) Kdo bydlí v rovině, vřele doporučuji kompakty nebo 3 pilu pokud nechcete zkoušet kadenci 36 ot/min jako já letos!
Na kostkách jsem se nějak zmátořil, na občerstvovačce (99. km) dal rozinky, čapnul plný bidon ionťáku a svůj jim tam nechal. Suchý rohlík jsem strčil do kapsy a marně zkoušel dojet Kolíkáče. Neklaplo to, na Slovensko jsem dojel samospádem sám, na celnici mě dojela grupa pěti, kde bojovaly ženy o celkové prvenství. Bára Radová vyklepala křeč a znovu se dotáhla k Lence Sýkorové. Na Bumbálku jsem se trošku zmátořil a vydržel v této dámské společnosti. Sjezd k přehradě byl okořeněn dole vyfrézovanou silnicí, kde lehnul Filip Ryška co doprovázel Báru, ale krom roztržených kalhot se mu nic nestalo.
Na posledním bufetu jsem marně hledal nějakou tyčinku či něco sladkého do dresu. Na salám jsem chuť neměl, takže jsem pokračoval „na dietu“. Za 3 hod jsem snědl 1 rohlík, takže fakt nebylo z čeho brát. Mezitím dorazil Lukáš a hnedka vypálil tak, že rozerval skupinku, která se sunula do kopce na Jamník 12-15 km/h. V neustálých brdcích jsme si nevychutnali panoramata nad Šancí a bojovali s vlastní morálkou. Mé kalhoty bílé od soli a dres mokrý, že bych ho mohl ždímat jasně dokládaly, že dnes jsem to opravdu nezvládl.
Bára urvala Lenku, já jsem zůstal ve trojičce za Lukášem. Na Smrček to bylo stylem „na stojáka“. Nahodil jsem kašpárka jako ostatní a modlil se, abych se dostal nahoru. Krušné 3 km, sakra krušné! Předjel jsem Kolíkáče, v dáli viděl Lukyho, ale ten byl v mnohem větší pohodě, takže jsem na víc neměl. Sjezd dost drncal a jeden borec se vyválel. Já byl tak zničen, že jsem chtěl zastavit u studánky pod kopcem, jenže pramínek skoro netekl, a proto jsem se dost naštvaně vydal do cíle. Ionťák mi nechutnal, vodu jsem už neměl, tak jsem se jen připravoval na ty „stojky“ před Trojanovicemi.
Uf, přežil jsem! Na rovině fouklo do zad, což mě trochu povzbudilo. Stahoval jsem Poláka přede mnou, ale viděl mě a trošku přidal, na což jsem už neměl jak odpovědět a po 6:17hod jsem byl v cíli na 87.místě na dlouhé s hrozivou ztrátou 1:15h na Pavola Polievku z Dukly Trenčín. Druhý skončil Jakub Svoboda z Kolokrámu, třetí byl Swaczyna.
V cíli mě postavila na nohy až zakoupená kola, neb opět k těstovinám nebyla ani voda. To je asi jediná větší chybka, kterou jaksi nemohu pochopit. Po pár minutách začínám normálně vnímat okolí a nafotím vyhlášení vítězů, které se stihne ještě před bouřkou a lijákem. Musím spolu s ostaními říci, že Beskydy jsou v ledasčem nejnáročnějším silničním maratonem u nás. Kopce fakt zabíjí, i „pouhých 166 km“ z vás vysaje všechno a když slunce paří, tak chce hospodařit se silami jinak, než se vyprášit na „rovinatých“ 50 km od startu. Letos jsem ty 3 km převýšení přejel o 45 min hůře než loni, Beskydy chyby neodpouští, ale právě proto jsou tak krásné a především spravedlivé.
Jan Herda
