Tentokrát v těch Železných horách párkrát sprchlo, ale zážitky z nedozírného hlubokého bahna, tuhého, lepivého jako kyt, přehlušily všechno ostatní.
V Chrudimi tu sobotu přestalo lít pár minut po osmé, pár minut před startem. Fajn. Jede nás skoro 250. Úvodní široké schodiště by bylo v pohodě jetelné. Ale když jdou všichni kolem mě pěšky, nebudu to dramatizovat. Další schody – úzký kaňon uličky – vypadá divoce. Foťák jsem zvedl co nejvýš nad hlavu, aby fotka byla co nejlepší, jenže jsem mířil příliš nahoru. Fotka stojí za houby. Škoda.
První kilometry vedou po cestách, pak jsme vjeli do lesa – klasika... Brzo si každý našel svoje místo ve štrůdlu závodníků, aby nemusel riskovat kolize častým předjížděním. Jedeme a jedeme, a pořád nikde žádné kopce. Kde my nasbíráme ty skoro 3000 metrů převýšení, nevím. Zprvu decentní bláto je čím dál hlubší a hutnější. Jílovitý humus. Nalepí se na pneumatiky a následně na celý bicykl. Takové mě straší ve snech... A už je tady. Teda, abych to nemístně nedramatizoval - ten jíl byl jen takový kompromisní. Nikdy nedošlo k nejhoršímu. Bahna se nenalepí tolik, aby se kola nemohly otáčet. Naštěstí na občerstvovnách nechybí kyblík s vodou a smetáček k očištění řetězu. Někde je k dispozici i hadice a olej. Příště přibalím olejničku do batůžku.
A bahno graduje. Hluboké, hutné jako kyt, rozorané úzkými pneumatikami. Tam, kde bych za normálnějších okolností v pohodě jel, bojuju o každý metr. O jízdě vůbec není řeč. Párkrát se mně stalo, že jsem špatně odhadl kam si odšlápnout a nemohl jsem nohu z bahna vytáhnout. Hrubě štěrkovaná cesta je vysvobozením. Dva vydatné deštíky a jeden mírný zahradnický bláto ještě naředily.
V polovině závodu mně ujeli ti, co jsem je měl na dohled a od té doby jedu sám. Pak jsem trochu pobloudil a když jsem se po 5 minutách vracel, vidím Kámen Úrazu, jak ostře zatáčí doprava z cesty do lesa. Tož za ní! Dál jedem v podstatě spolu. Ona mně odjede v kopcích, já jsu rychlejší ve sjezdech. Její ojeté pláště se chovají jako na náledí. Špatně jí to řadí, špatně brzdí, špatně pruží, je špatně naladěna. Chtělo by to nový kolo. K občerstvovně ňákých 35 kiláků před cílem přijela s přilbou od bláta a odřeným loktem. „Přes brejle v tom vlhku blbě vidím. Bylo to salto jako hrom.“ Fakt se tvářila ňák divně, jak tam stála a sundávala camelbag, když jsem ji předjížděl. Odjel jsem od bufetu dřív. Víckrát jsem ji nespatřil.
Kopce v tomhle rozpoložení skoro nevnímám. Limitující je dnes povrch a ne převýšení. Docela mě překvapilo, když jsem v cíli přečetl na výškoměru 3019 nastoupaných metrů.
Vítěz Ondra Fojtík mně ujel o čtyři a půl hodiny. Dumám, jestli to má lepší špica, která má před sebou bláto panenské, nebo my v pozadí, babrající se v oraništi. Zkušení říkají, že líp se jede vpředu. Zajet v týdnu za barák do lesa to vyzkoušet... Až takový nadšenec teda nejsu.
Vypadá to, že stihnu dojet v limitu, ale bude to o fous. 25 kiláků před cílem se mi to relativně dobře rozjelo. Snad ještě není pozdě. Objevuje se cedule, informující, že vjíždím na trať krátké trasy i fitness. Jsem zachráněn. Rekreantům určitě nepřipravili tak šeredné bláto.
Výrazný protivítr je v pohodě. Cesta už je hladká a tvrdá. Těsně před cílem jsem dostihl dvojici... Naposled jsem jim viděl záda před 60 kiláky. Jsou naprosto cool. Do limitu 15 minut, tak kam se štvát?! Zato já nezpomaluju. Jen jsem prohodil pár zdvořilostních frází, jako že mě těší, že je zase vidím a tak, a trapně se deru před ně. Každé místo, o které se posunu dopředu, je dobré.
Výsledky jsou ZDE >>
Text i foto: Honza Vlasák
