Na náměstí v Chrudimi se řadím na konec pelotonu. První zkouška odvahy na nás čeká asi 300 metrů po startu. Úkol je absolvovat dvoje schodiště směrem dolů. Vzhledem k tomu, že jsou schody umístěny na úvod závodu, má šanci je sjet jen čelo pelotonu, pak se schody doslova ucpou masou lidí a musí se sejít pěšky. Já si letos počkala s několika dalšími bikery, až všichni sejdou a cesta se uvolní. Jakmile se schodiště vyprázdnilo, sjela jsem první schody, ani nevím jak. U druhých schodů váhám. Myšlenka sjet je se mi nezamlouvá, obzvláště ty mezipatra se mi nelíbí. První patro scházím, ale když vidím, jak nasedá na kolo mladej talent z našeho týmu Černých koní Martin Roubalík, kterého někteří mylně zaměňují za mého bráchu, nemůžu se nechat zahambit. Když to sjede on, tak já musím taky! Okamžitě se vracím zpátky do sedla a jdu na věc. Bylo mi jedno jestli si rozflákám čumák, šlo přece o moji čest. Čest jsem uhájila a schody sjela.
Tak, zkoušku odvahy mám úspěšně za sebou a teď mě čeká poprat se zbytkem trati, což znamená ujet 50 kilometrů. Na závod jsem byla docela odpočatá, jelikož jsem si naordinovala třídenní pauzu. Nejvíc práce mi dalo sabotovat čtvrteční fotbalový trénink, který je u nás v práci povinně volitelný. Musela jsem se složitě schovávat u vrátnice pod stolem, aby si všichni mysleli, že jsem šla napřed. Dalo sice práci se z toho vykroutit, ale účel to splnilo, na závod bylo zregenerováno.
Navzdory třídennímu relaxu a pocitu plného zdraví jsem po několika málo šlápnutí zjistila, že nedokážu nohy účelně používat. Sice bylo odpočato, ale nic platné to nebylo, nohy byly jako z gumy. No co, důležité je nepřepálit začátek, to mi potvrdili i organizátoři na trase, kteří schvalovali moji taktiku. Díky své rozvážné strategii se rázem ocitám úplně poslední. Z počátku se mě snažil vytáhnout kupředu již výše zmíněný stájový kolega Martin Roubalík, ale volala jsem na něj, ať kouká jet a nezdržuje mě. Mě totiž znervózňuje, když na mě někdo čeká, byť jsou jeho úmysly sebelepší. Nechtěla jsem si kazit závod tím, že bych musela celou cestu šlapat za někým jako blbeček a mít ještě výčitky, že někomu kazím výsledek. Navíc vím, že konkrétně v Chrudimi se nemá smysl prvních 5 kiláků nikam hnát. Nejdřív jsou zašpuntované schody a druhý špunt se pravidelně tvoří na 5 kilometru na kraji lesa, kde se cesta zužuje jen na jedno kolo. Takže není stejně kam spěchat.
Mé předpoklady se potvrdily. Les je ucpaný. Taktika se vyplatila. Jsem naprosto odpočatá a o nic jsem nepřišla, řadím se na konec špuntu, a tím stírám ztrátu. Ve frontě spokojeně vychutnávám panoramata a svačinu. Díky tomu, že jsem nepodlehla startovní horečce, mám našetřené síly.
V lese zjišťuji, že to dnes bude zasloužený závod. Trať byla hodně náročná, celé klání se odehrávalo v hlubokém bahně, které bylo často až po kotníky. Můžu říci, že v takovém brouzdališti jsem nikdy nejela. Některé kaluže mě překvapily půlmetrovou hloubkou. Celkově to byla makačka, ani ve sjezdech nebylo možno odpočívat, těm člověk musel věnovat mimořádnou pozornost. Sem tam pršelo, dokonce v jednom úseku padaly kroupy jak hrachy, zkrátka a prostě, bylo to poctivé bikování. Ale nestěžuji si, mně se tenhle extrém líbil.
Zhruba na 10. kilometru začínám sbírat plody nepřepáleného startu a dávám tak do kopců nenávratně vale seniorům a maminám na nákupních kolech. Hold čtyři roky poctivého trénování a tři léta závodění se konečně projevily. V duchu jsem si představovala, jak se postupně prokoušu dopředu a sjedu další ztrátu. Ale opět následovalo nemilosrdné setkání s realitou, že zázraky se nedějí, a tak jedu poměrně značnou část závodu sama v těch nejzadnějších pozicích. Ale naštvaná jsem nebyla. Ačkoliv jsem na trati strávila bezmála 5 hodin, utíkalo mi to hezky.
Cestou mě zaskočila už jen prudká stojka v lese. Bylo nutné s kolem vyjít prudký, vodou nacucaný, blátivý svah. Moc to nešlo, dost to klouzalo. Před koncem svahu mi málem vypadlo z ruky kolo, byla bych pěkně naštvaná, jít pro něj dolů. Posledních pár metrů už nemůžu vyjít, tam to klouže fest. Beru kolo do rukou, rozhoupu ho jako vrhař s kladivem a vyhazuji na hřbet svahu, po čtyřech se sápu za kolem nahoru.
Vzápětí na nás čeká poslední občerstvovačka. Vím, že pak je to do cíle brnkačka. Když jsem tam spásla veškerou vyskladněnou uzeninu, dala jsem pokyn k odjezdu. "Došly salámy, jedeme!" Ještě jsem se za jízdy nenápadně ohlížela, jestli pořadatelé nevyskladňují další štangle, ale už zřejmě nebylo co.
Když se přede mnou objevil cíl, byla jsem ráda, že to mám za sebou. Byl to moc pěkný závod a dobře nachystaný. Další radost nám udělal Pepa Dresler. V Chrudimi na sebe oblékl dres Černých koní a uděl v něm exhibici. Prostě spokojenost.
Lucka Pouchová
foto: Dana Ševčíková, KTfoto
