Mluví se kupodivu převážně o kopcovatém profilu trati. Rovinek si tady nijak neužijete. Závod není jen tak zadarmo, vyžaduje opravdové nasazení a bikerskou zarputilost až do konce. Jelikož mám ke kopcům poměrně odtažitý vztah, myšlenka zúčastnit se ve mně musela náležitě uzrát.
Trasu jsme si s parťákem jeli nejdřív trochu „osahat“, abychom věděli, co je ten Jundrovský kopeček vlastně zač. Už při najíždění trasy jsme nasbírali velmi nezapomenutelné dojmy. Při druhém kole, již za soumraku, jsme já i parťák na kopci rozpárali plášť. Exploze pláště vydráždila přítomné vosí hnízdo k útoku. Trénink se rázem změnil v boj o přežití a závod samotný velikou výzvou. V tom okamžiku bylo jasno, tento závod je třeba zažít!
Na start se v sobotu 8.srpna sjelo asi 160 borců a borkyň z Brna a okolí, aby strávili hezké parné odpoledne v sedle biku a trošku si pozvedli hladinku adrenalinu v krvi. Hustota obyvatelstva v brněnské čtvrti Jundrov markantně vzrostla. Start vyhání nedočkavé jezdce do ulic naváděcího kolečka. Sotva se peloton trošku roztáhne, je tu první táhlé stoupání. V kopci se nabízejí nádherné daleké panoramatické výhledy. Na ty však není pro tentokrát vůbec čas. Šotolinové stoupáky posouvají v sobotním vedru tepovku kamsi do závratných výšin.
Zahrádkáři nadšeně mávají a v duchu si říkají: „to jsou přece blázni, takhle se honit v takovém vedru do kopce!“ Stoupání ještě není u konce, ale aspoň pokračuje po kořenech ve stínu lesa. Těsně před druhým kopcem se vás snaží vyhecovat rozzářené družstvo roztleskávaček. Jejich úžasný entuziasmus neutuchá, na rozdíl od mého, ani ve třetím kole. Tady už většinou každému dochází, že síly dochází. Pookřeju až v zaslouženém trialkovém sjezdu. Na tuhle část kopce se jistě těšíme všichni stejně. Někteří si sjezdík chtějí užít co nejdéle a tak se jede ve vláčku až pod kopec. Tam zařadíme to nejtěžší co máme a ženeme se Jundrovem mezi zahrádkami konečně do cíle, na zasloužené pivo. Dehydrovaný organismus má ve finiši najednou opravdu silnou motivaci k závěrečnému spurtu. Poslední zapípání na cílové čáře a hurá ke zdroji životodárné tekutiny.
Mezitím už v cíli živě klábosí kompletní biková elita, neb ti první dorazili už před tři čtvrtě hodinou. Dnes už vím, proč se o tomto závodě mezi bikery u piva tolik hovoří. Je super mít tento parádní závod za sebou, pomalu vstřebávat dojmy a dostávat se opět do stavu vědomí…
Biku zdar!
Ruda Růžička
