(Radši se budem tvářit, že ve vylepšení nedoufáme, abysme to nezakřikli.) Liják je středně hustý, takže sice nemám potíž vylézt z auta, ale po pár minutách ve své kompromisní bundičce už cítím na zádech mokro. Hlavně se udržovat v pohybu, aby jednoho nerozklepala zima. Na 60-kilometrovou trasu se nás chystá kolem 150 jedinců. Na 40-kilometrovém okruhu se jich hemžilo skoro 3x tolik.
V 10:30, když startujeme, ještě prší. Za další půlhodinu skutečně přestává. Ale dobrá nálada nás přechází už o kousek dál. Bláto se tak matlá a lepí, že se nedá jet ani do docela mírného kopečka. A to jsme, prosím, v lese, kde by člověk čekal relativně příjemné bláto smíchané se zbytky vegetace. Jak to bude vypadat v polích?! Brzo je nám souzeno se to dozvědět. Ještě nikdy jsem nezažil, že by se nám na kola nabalilo tolik bahna, že s nimi nelze otáčet. Tady to postihlo kde koho. Ti s ráfkovými brzdami jsou úplně v... vedle. Ten materiál je ideální na cihly, zvané kotovice. Hlína smíchaná se slámou a plevami. (mimochodem – hlína nejlíp tepelně izoluje). Vodou k ředění moc neplýtvat. Kdyby byl déšť vydatnější, bláto by bylo příliš řídké a tak dobře nelepilo. Podobný úkaz známe i my, co často pečeme buchty. Do těsta nesmíš dát vody příliš, aby mělo správnou konzistenci. Aby bylo tak akorát kompaktní.
Blato odstraňujeme z pneumatik v dlouhých pásech. Ten humus se dobře drží i na přesmykači. Řetěz prochází dírkou v hroudě. Takže radši moc neřadit, aby nedrhnul o stěny té koule. Nejhorší úseky se jakž takž dají objet po skromných rozměklých drnech. Šmankote, vydržet! Tohle přece nemůže trvat dlouho!
Máme to za sebou. Po cestě ještě přišlo pár úseků v tomhle stylu, ale už nás tolik nevyvedly z míry, už jsme věděli, oč běží. Ještě párkrát nám jemně sprchlo, aby cesty příliš neoschly. Nad chladícími věžemi atomové elektrárny Dukovany se vaří dramatická mračna. Kombajny v pšenici přehlušuje randál eroplánů z vojenského letiště. Je fakt hodně nepříjemný. Nedivím se, že slepice v dědině Sedlec z něj mají trauma. V jednom rychlém štěrkovaném sjezdu slyším za sebou hukot. Safra, že by mě dojížděl rychlý spoluzávodník? To snad ne. Prudká zatáčka... tuším kolizi... nikdo mě nepředjíždí. Byl to Gripen kdesi mezi mraky. Když člověku sviští vítr kolem uší, už ty zvuky moc nerozlišuje.
Od rozhledny Babylon už byla cesta fakt příjemná. Spojili jsme se tam s krátkou trasou a tak jsem až k cíli pořád někoho předjížděl. Na 63 kilometrech jsme nastoupali 1150 metrů. To je tak akorát. Výsledky jsou na webu závodu i tady >>.
Honza Vlasák
