Noc před závodem pršelo a foukalo, ráno sice vysvitlo sluníčko, ale jen na chvilku a přišla další oblačnost. Okolní kopce byly schované v mracích a teplota zůstávala i před polednem na nějakých 14°C. (Ale sněžit prý nebude, tvrdil pár minut před startem spíkr Tomáš Hauptvogel :-) Nakonec doopravdy nesněžilo ani nepršelo a dokonce občas vysvitlo sluníčko.
Startovalo se v poledne od nádraží (neb náměstí je v rekonstrukci). Had asi 650 závodníků se vydal na trať a od začátku se jelo do kopce. Tedy my v zadu spíš šli či běželi… Silnice se zužovala, závodníci se tam nevešli… a tak se šlo pešky snad 2 kilometry! Asi začnu trénovat běh, protože jediná možnost, jak se pohybovat rychleji, bylo vzít kolo na rameno a obíhat peloton…
Až na 10. kilometr se jelo stále do kopce, okolo Večerního a Mariina pramene, pak kousek s kopečka (hurá! už dojíždím kolegyni z týmu, co startovala z předních řad). A znovu do kopce, obkroužit areál Lázní Jeseník, občerstvit se a singlem zpět dolů do Jeseníku. Na konci sjezdu brod… málo vody, ale kameny, a tak při vzpomínce na to, jak jsem se v Olomouci loni koupala, jsem brod raději proběhla. I když diváci byli jiného názoru :-). Rychle dál, dojet Zuzku… za zatáčkou ji vidím tak 20 metrů před sebou… bezva, za chvilku ji mám… jenže najednou tssss... a zadní kolo je prázdné. Takže sundat, vyměnit, dofouknout…už mě z pumpování bolely ruce a kolo bylo stejně stále „ naměklé“. Mezitím mě snad všichni dojeli a předjeli..
Zbytek cesty jsem si rozdělila na dvě etapy. V té první jsem se snažila ztrátu dojet, ovšem asi 3x se mi podařilo se málem v nějakém sjezdu přizabít a korunu tomu dodala moje šipka z kola při jízdě do kopce (asi fakt nemám den). A v té druhé už jsem jen rezignovaně šlapala na Bílé skály a druhou občerstvovačku na Rejvízu. Tam jsem sotva vypila kelímek a jela dál…sama… nikde nikdo… za chvíli mě dojel chlapík na „dřevěném“ spešlu a povídá „Jsme jim docela ujeli že?“. Nevím co tím myslel, ale doufám, že neslyšel můj komentář k naší zadní pozici. Do cíle jsem dojela s časem něco přes 4 hodiny (hrůza) a jela rovnou ke sprchám.
Závod jako takový vydřený, zajímavá trasa, pěkné výhledy, terény (na poměry KPŽ závod docela těžký, na konečném převýšení jsme se v týmu neshodli, ale bylo to více než těch 1350 m). Na značení nemám jedinou výtku, v cíli jídlo, bezpečná zóna, vapky, sprchy…Tak snad zase znovu příští rok.
Jitka Slabá
foto: Markéta Navrátilová, Kolopro.cz
