Ohledně počasí to tentokrát věštcům nevyšlo. Bylo pěkně. Až tak, že jsem odložil dlouhé čapáky a vyrazil na start v kraťasech, jinak ale celý rozechvělý, obtížen mindrákem po krachu v Dubnici minulou sobotu. Fakt jsem zvědav, jak mně to dnes pojede. Jestli se komplexu méněcenosti zbavím.
U rybníka Olšovec je hned po ránu hustá hemženice. Nás – aspirantů na zlaté kolo – není tak moc, ale kratší trať 54 km pojede více než 500 lidí. Na start dlouhé se nás postavilo kolem 230 jedinců. První havárka se odehrála už na retardéru v ulicích městečka. To nám to pěkně začíná. Foukalo ostře do obličeje, ale poblíž byl pořád někdo, za koho bylo možné se schovat. Až po sedmi kilometrech asfaltky nás šipky zavedly do lesa. Suchá cesta je přeci jen parádní vymoženost. Kopce jsou docela dlouhé, ale mírné. Sjezdy to samé. Jen pár jich bylo strmějších a techničtějších. Většinou valíme po široké cestě, místy decentně vymleté, místy hrubě štěrkované. Jede to hodně rychle, a to já nerad, tak jsem se chvilkama cítil trochu nesvůj. Čerstvě navezené kamení, někde velikosti koňských hlav, nás naštěstí dovedlo zpomalit. Když člověk ucítí pořádnou pecku kamenem do rámu, nebo výpletu, hned zmáčkne brzdy o trochu víc.
Místní bikeři strašili , že lesáci zase úřadovali. Že stezky jsou zavalené kupami haluzí. Pořadatel však stihl binec odklidit, za což má naši pochvalu. Postav ve firemních tričkách na rozcestích i jinde bylo příjemně mnoho. Ani se značením tratě jsem neměl problém. A to jsem měl mezi trempistama ironickou přezdívku Sokolí oko. Pořadatelé zaslouží pochvalu.
Do druhého kola (vede jinudy než to první) jsem se prořítil 50 minut před limitní půl třetí hodinou. Nicméně nepochybuju o tom, že chrtům na špici se vzdaluju každou vteřinou. Had jezdců se natahuje a mezery mezi nimi se prodlužují. Přesto většinou před sebou někoho vidím. Načež se za mnou ozve strašidelné funění a hekání. Kdosi mě dojel, chvilku mně dejchá na záda a pak mě předjede, nebo mu znovu ujedu. Jestli to dopadne tak nebo tak, neovlivním. Zrychlit nemůžu. Zchvátil bych se a na konečnou nedojel. Každopádně se mně jede tak příjemně jak už dlouho ne.
Přes oblohu se valí hustý mrak. Trochu postrašil a vytratil se. Před závěrečným, neskutečně udrncaným sjezdem slyším za sebou zase typické funění. Mladík se drze dere přes mě. Na těch koňských hlavách jsem ho dohnal a na následujícím vodorovném kamenolomu předehnal. Nepochybně si dobře zaspurtujem. Přílišný spěch by byl kontraproduktivní. Borec jde tedy do čela a já ho ženu před sebou v háku. Leč neudělal jsem ho. Zbylo mu více sil. Ale bylo to pěkný. Proti předloňsku jsem zlepšil čas o 37 minut.
Celá sobota byla vydařená. Jen ta slíbená vstupenka na SportLife by mohla někomu trochu zkazit dojem. Kdybyste ji, přátelé, v propozicích neslibovali, všichni by byli spokojení. Vzkaz a omluva organizátora: sponzor zrušil smlouvu. (Dobře mu tak. Dodávám já.)
Bohužel zlaté kolo jsem nevyhrál a vůbec nevím, jak jsem v této svérázné soutěži dopadl. Další pořadí se totiž nestanovuje. Zajímavý je pouze vítěz. Kdyby měl někdo zálusk – další závod o zlaté kolo se jede 20.9. v Japonsku. Web závodu: www.gtzaskar.cz
Honza Vlasák
