- Váhání před startem
Na začátku to s mou účastní vůbec nevypadalo. Termín závodu byl zvolen provokativně den po Sudetech, na které jsem byl přihlášen dlouho dopředu, a vůbec název Trans Brody ve mně budil dojem čínské kopie známého závodu Trans Brdy, který se letos dokonce nejel ve své variantě Extrém. Jak mi ale později vysvětlil Přemek Vykopal, předseda Záhořanské kliky a ředitel závodu, o kopii nejde: „My ty kopce máme také, ale prioritou je, aby tam bylo hodně brodů. V tom je velký rozdíl. Pan Dalecký má určitě pro tyhle věci pochopení, takže nehrozí, že by nás chtěl zažalovat za padělek.“
Sudety jsem přežil vcelku dobře, a proto jsem přespal u kamaráda ve Vraném nad Vltavou s vírou, že si nový závod vyzkouším. Ráno jsem ale nemile zjistil, že jsem si spletl hodinu i místo, a že se startuje již v 11 h z Libeře. Start jsem nemohl stíhat, a proto jsem přepnul plán na výlet do Libeře, ale až po generálce kola, včetně montáže rekordní trouby na řídítka.
- Vcucnutí do závodu
Někdy kolem 13 h si to šudlám v Nové Březové po silnici směrem na Černíky, když náhle vidím bikera s číslem v protisměru. Houkám na něj a jedu dál. Vidím dalšího a pak i zelenou šipku s nápisem MTB, také v protisměru. Bleskově mi proletí hlavou zásadní myšlenka: Co já tady budu jezdit v protisměru závodu, to je přeci nenormální. Ihned provádím otočku na styl amerických policajtů a v ten moment je ze mne závodník. Sice nemám číslo na řídítkách, ale mám tam rekordní troubu. To bude stačit.
Jsem sice vyjetý ze včerejška, ale na druhou stranu rozjetý z hoháče z Vraného, a tak dávám ihned jak o život. Na šotolině hrabu, na rovinkách špurtuju, zatáčky klopím, sjezdy valím a bikery sjíždím. Na všech zajištěných křižovatkách mi organizátoři ukazují trasu, neb trouba a moje tempo jsou dostačující znaky toho, že tudy neprojíždím jen tak turisticky. Závod mne prostě vcucnul.
- Rokle a brody co hrdlo ráčí
I když na webu závodu organizátoři inzerovali akci spíše jako pohodový závod pro širokou veřejnost, už na prvních kilometrech mé zkrácené tratě mne překvapuje členitost vybraného terénu: nuda není skoro vůbec. Na XC způsob se vymotávám ze Zvole a padám kolem Chalupecké stoky skoro až do Vraného, kde je ostrá zatáčka vpravo a stoupám zpět do Zvole, tentokrát po pravém břehu Zvolského potoka, kde je zkoušena moje rovnováha. Dost předjíždím ufuněné snaživce, jelikož jsem se napojil v podstatě na chvost celého závodu. V posledních zatáčkách výjezdu si docvaknu jeden pár, kde pán vysvětluje paní, že je to už poslední kopec. Radši neříkám nahlas, že to nemusí být pravda, protože bych pak v cíli mohl dostat po papuli.
Následuje rovinka na Libeň, což je podle mapy snad jediná nudná pasáž závodu. Jsem ale odpočat, dávám to celé anaerobně a užívám si pocitu, který asi mívají chrti z čela, když jedou závod na dvě kola a dvojnásobnou rychlostí v druhém kole sjíždějí tabák. Rovinka je pryč a znovu padáme do nějaké rokle, tentokrát tam teče Libeňský potok. Je možné, že je to právě zde, kde čelo závodu vyplašilo vosí hnízdo a následně několik závodníků soupeřilo i se žihadly. „Já dostal jedno a udělalo se mi hned nějak zle, takže mi poodjela skupina. Ale na bednu bych i tak neměl," přizná mi v cíli Vladimír Šidlík, sedmý na krátké.
Na úrovni přítoku z rybníku Pytlík se trať mění v totální vysvětlivku názvu celého závodu. Je to samý brod, a možná i víc. V podstatě se jede potokem, jenom občas je tam překážka v podobě suchého místa. „Ten potok nebyl nic moc", přizná Milan Černý, který nakonec skončil oficiálně druhý. "Ve předu se jely dost kule a v tom potoce bylo hodně ostrých kamenů, takže docela riziko". Je potřeba ale vědět, že jsou různé kule, a tak například mne žádný defekt nepotkává. Už začínám mít dojem, že jsem možná někde minul odbočku, když vidím hasiče, a tak troubím. Líbí se jim to, a tak dávám přídavek, ale to už se škrábu poslední polňačkou směrem na Libeř, kde je perfektně zajištěn dojezd na hřiště.
- Atmosférka na hřišti
Projíždím cílem a zděšené organizátorky se ptají, kde mám číslo. Inu trouba fungovala až do teďka, ale tady už jde do tuhého. A tak přiznávám, že nejedu. A organizátorky si oddychují, že nemusí řešit problém.
Hřiště je to klasické s rourou, kde se normálně opírají chlapi, když hraje Libeř. Dnes je ale roura obvěšena horáky a hned za ní se povalují desítky závodníků. Pod tribunou se vydává pivo a jídlo, na to ale nemám nárok. Ovšem nedlouho na to mne objevují kamarádi, kteří závod jeli. Jdu si s nimi pro pivo, že si ho zaplatím, když přijde Přemek Vykopal a dává rozkaz obsluhovateli pípy: „Prosím tě, klidně i dvě i víc, jo? Všem závodníkům. Je pohoda.“ A tak dostávám pivo zadara, protože vypadám jako závodník a protože je pohoda. Později se něco podobného přihodí u výdeje jídla, a tak nakonec mohu okusit i chutných těstovin s omáčkou.
Všude je opravdu pohoda. Je to nejen díky vydařenému počasí ale i tomu, že tu není nikdo, kdo by se něčeho dožadoval a přitom dost lidí, kteří si přijeli zazávodit a spíše se jim to líbilo. „Letošní účast byla opravdu neočekávaná, báli jsme se už kvůli loňskému jakoby propadu, že přijde minimum závodníků, ale tohle nás velice příjemně překvapilo,“ přizná se mi pak Přemek.
S kamarády dávám ještě několik piv, neb čekáme na vyhlášení. Vyhlašuje se překvapivě mnoho kategorií a dělá to problémy i pořadateli, který nestíhá výsledovku přepočítávat, tak jak kategorie vyhlašuje. Dělá v tom zmatek i to, že první byl vlastně Petr Cirkl, ale ten se nepočítal, jelikož byl velmi důležitá osoba (tedy VIP), ale pak také to, že bez čipů měli pořadatelé docela fofr vše zaznamenat. Po párminutové odmlce se nicméně dočkáváme i vyhlášení žen a zde mám znovu radost, protože po Milanovi Černém jde na bednu z naší party i Šárka Vejvodová, a to hned na nejvyšší stupínek. S časem 2:33 bych měl asi problém ji uviset. Všichni dostávají drobné dary včetně originální sošky ve formě pily s klikou v kusu břízy.
Pomalu se odebíráme k odjezdu, jak jinak než přes Záhořanské brody směrem na Davli a pak do Vraného.
- Zhodnocení
Tento lokální závod mile překvapil a dokázal, že není nutné dělat jen velké závody s velkými sponzory, ale že občas stačí malá parta s dostatečnou motivací. „Jde o to, aby ten jeden a nebo ta parta byli tak říkajíc srdcaři," vysvětluje Přemek. "Protože bez toho se to nedá dělat. Když totiž nastanou problémy, dovedou si s tím poradit... a že jich je. Do dalšího ročníku charakter závodu, trať, počet účastníků a podobně měnit nechceme. Přesto je mnoho, co zlepšovat, jak přes organizaci, časomíru, tak i nakonec i to již známé značení, jelikož i přesto, že jsme obyvatele jednotlivých lokalit upozorňovali na závod, došlo k dost velkému odstraňování a ničení značení, do kterého jsme vložili nemalé prostředky. Ale celé to jinak stojí opravdu za to. Poděkování od cizího člověka za to, že jsi něco udělal dobře, to je pocit dá se říct nad pocity.“
Já se příští rok ale musím dostat na start včas!
Václav Brož
Další informace: web Záhořanské kliky.
Fotografie převzaté z fotogalerií brody2009 a smudla-rs
