Od jejího pádu uplyne letos už neuvěřitelných 20 let. Oba cyklisti patří do generace , které železná opona prakticky celý život bránila ve svobodném pohybu. Co je nyní hlavně pro mládež samozřejmostí, patřilo dříve někam do říše snů.
Díky jejich fyzické zdatnosti, odvaze, lásce ke kolu a k cestování, podnikají v posledních létech neuvěřitelné expedice a v podstatě dohánějí to, co jim v mládí nebylo dopřáno. Právě letošní 20. výročí bylo hlavní motivací a oslavou, realizovanou pro ně charakteristickým způsobem.
Po území Německa se pohybovali střídavě po obou stranách bývalých hranic NDR a NSR a to tak, aby mohli poznat co nejvíce zajímavých míst dříve rozděleného Německa. Trasa vedla podél kanálu Lübeck – Labe, asi 80 km cyklostezkami u řeky Labe, pohořím Harz, lesnatým a hornatým Durynskem až do Trojmezí v ašském výběžku. Na bývalých hranicích obou dříve rozdělených států jsou na mnohých místech ponechány ukázky strážních věží, železných plotů, pamětní kameny atd. A mnoho informačních tabulí s dokumentárními fotografiemi a už také s přípravou na oslavy pádu Berlínské zdi.
V Čechách od naplánované jízdy převážně po hraničních signálkách upustili už v Českém lese mezi Aší a Chebem a potom v okolí Dyleně. Pro krosová kola, obtěžkaná 20-kilogramovou zátěží, byly rozbité úseky naprosto nesjízdné. Proto, jako v Německu, využívali souběžných cyklotras, opět poblíž hranic z obou stran. Větší část Šumavy projeli z druhé strany Bavorskem. Na české území se vrátili na Bučině. A na signálky se vrátili znovu před Českými Velenicemi. Byly už dobře sjízdné až do NP Podyjí a ke hranicím Slovenska.
Jízda Slovenskem vedla rovinami po protipovodňových náspech u řeky Moravy. Trasa byla vynikajícím způsobem značená jako Iron Curtain Greenways. Zajímavé zastávky byly na soutoku řek Moravy a Dyje (hranice tří států – Česka, Slovenska a Rakouska) a pod Děvínem na soutoku Moravy a Dunaje, kde je velký památník obětem, kteří zahynuli při pokusech o překročení hranic.
Podél Neziderského jezera poznali část Rakouska i Maďarsko. Maďarsko svými rovinami, kromě nedohledných vinic s bohatou úrodou, nic mimořádného nenabídlo. Značení cyklotras bylo přehledné a dobré.
Slovinsko předkládalo jeden lepší zážitek za druhým. Hory, nížiny, řeky, upravené vesnice a města, příjemní a pohodoví lidé. Celkový hospodářský rozkvět země byl patrný na každém kroku. Do cíle v italském Terstu přijeli cykloturisté 8. září 2009.
Rekapitulace cesty:
Vzdálenost 2.530 km ujeli ve 24 etapách, tj. denní průměr 105,4 km, průměrná rychlost 16,8 km/hod. Nejdelší etapa 137 km ve Slovinsku. V sedlech seděli 154 hodin. Za celou cestu neměli jediný defekt ani žádné technické, zdravotní či jiné problémy. Kromě jednoho dne přívalových deštů v Maďarsku, jeli většinou v teplém, slunečném počasí. Nocovali v kempech ve vlastních stanech.
František Šesták předpokládal, že pojede opět na kole GALAXY JUPITER, s nímž najel 32 tis. km a absolvoval s ním všechny předcházející expedice. Protože mu ho při cestě z Prahy ve Štrasburku poslední noc v hotelu ukradli, dokonale prověřil kolo nové, GALAXY tentokrát to byl typ METEOR CROSS. Přes sponzorské nabídky renomovaných firem zůstal věrný značce GALAXY. Kolo v těžkých terénech a se zátěží osvědčilo svoje kvality. Přesto František na „svého“ Jupitera s nostalgií stále vzpomíná.
Cesta byla naplněná mnohými zajímavostmi, proto František Šesták i na toto téma nabízí besedy s promítáním fotografií a s největší pravděpodobností vydá knihu.
Další info: www.cyklosvec.cz/sestak
Jakub Otmar
