Letos se koná již třetí ročník. První byl uspořádán v roce 2007. Trasa byla dlouhá 600 kilometrů a nepřihlásil se nikdo. Druhý se konal o rok později. Trasa byla dlouhá 480 kilometrů. Na start se postavilo patnáct borců a do cíle jich dojelo pouhých jedenáct. Třetí ročník, ten letošní, je dlouhý 550 kilometrů a k závodu se přihlásilo opět patnáct startujících, mezi nimi jedna odvážná žena. Uvidíme, kolik se nás dostane do cíle.
Vzorem našeho Loudání je The Great Divide Race, extrémní cyklistický závod měřící 4000 kilometrů s celkovým převýšením přes 70 kilometrů. Start je na americko-kanadských hranicích, cíl na americko-mexických. Trasa vede po hřebenech Skalistých hor, a co nejvěrněji kopíruje hranici úmoří Atlantického a Tichého oceánu. Jedná se o nonstop závod bez jakéhokoliv zajištění a podpory. Každý účastník jede na vlastní pěst a vše potřebné na přežití si veze sebou.
Loudání není Tour de France. Nejede se po silnicích, ale terénem. Nejede se pro slávu ani pro peníze. Jede se pro nádherný pocit z jízdy, v cíli ještě umocněný tím, že člověk nevzdal a dokázal odolat všem nástrahám a dojet. Nehrozí proto snad to, co se stalo v roce 1904 při druhém ročníku Tour. Z 88 účastníků jich tehdy bylo 73 diskvalifikováno. Byli přistiženi, jak si cestu zkracují vlaky či auty a soupeřům sypou na silnici špendlíky. Chovat se nefér nebyl tenkrát problém, protože dlouhé etapy se často jely přes noc.
Na startu zleva Monika, jediná žena na trati. Bojovník Miloš. Honza Vlasák, nejstarší účastník závodu
Přes noc se pravděpodobně pojedou i některé části Loudání. Zatím není nic jisté. Uvidíme až podle trasy závodu, která je ovšem do poslední chvíle tajná. Závodníci se ji dozvědí až dvě hodiny před startem, abychom však netápali v úplné nevědomosti, byly nám předem poskytnuty tyto indicie:
Trasa vede dlouho horskou a podhorskou krajinou s podprůměrnou lidnatostí a službami. Jídlo nelze koupit všude. Horské samoty nemusejí nabízet mnoho příležitostí k nákupu. Závod je dlouhý 545 kilometrů (optimální trasa bez zajížděk) s převýšením 10000 metrů, a tak buď připraven tlačit kolo 545 kilometrů! Pořadatelé nezajišťují stažení jezdců z trati. Celá trasa je zcela bez zajištění pořadatelů!!!!
Doporučená výbava: baterka, malá lékárnička, mapník (držák mapy na řidítkách), folie na mapové listy A4 (mapy jsou jen vytištěny, tudíž náchylné na déšť, pot atd.)
Povinná výbava: kolo, digitální fotoaparát, mobil, mapové listy A4 (v barvě, dostane každý na startu ve 20.15 hod.), občanský průkaz. Doporučujeme zaznamenávat trasu celou dobu na GPS.
Na trase je cca 50 kontrolních bodů, na kterých se musíte vyfotit s kolem. Není nutné být u kontrolního bodu přímo, ale musíte být do cca 100 metrů od něj, to znamená, že nemůžete vyfotit povinný hrad ze vzdálenosti pěti kilometrů, respektive můžete, ale nebude se to počítat.
Každý jezdec musí v určitou hodinu na centrálu nahlásit povinnou SMS, kde se právě nachází a v jakém je stavu podle následující stupnice:
stupeň 1 – pohoda
stupeň 2 – bolí to, ale jede to
stupeň 3 – jakž takž
stupeň 4 – bolest, únava, psychické problémy, ale nevzdávám
stupeň 5 – děs, běs, raději spím v civilizaci a ráno možná posílám vracecí SMS
Dále je nutné zaslat SMS v případě vzdání závodu a následného vrácení se domů.
Ceny pro ty, kteří dojedou do cíle: nic neslibujeme, možná diplom a hřejivý pocit z toho, že bylo dosaženo cíle.
60% trasy vede po červené turistické trase, pak následuje trasa zelená. Posledních 25 kilometrů je vedeno po silnici. Celkově se silnicím 1. třídy vyhýbáme jako muslim vepři. Dálnice budeme jen nadjíždět a podjíždět. Metro a lanovky jsou výslovně zakázané.
Každý se musí snažit do puntíku dodržet vytyčenou trasu. Při bloudění je povinností co nejdříve najít řádnou trasu a napojit se na ni.
- 3. 6. 2009, středa
Sraz účastníků je ve 20:00 ve slánské sokolovně. Oficiální start bude o dvě hodiny později. Do sokolovny přicházím asi o patnáct minut dříve. Jsem trochu nedočkavý. Loňský ročník jsem absolvoval, takže trochu vím, do čeho jdu a co mě čeká. Žaludek mám trošku jako na vodě. V koutku sokolovny už trpělivě čeká tiše a potmě Jan Vlasák, známý cyklotremp, dobrodruh, spisovatel a skutečný cyklistický svéráz. Postupně dorážejí i další startující, mezi nimi i jediná žena startovního pole, odvážná Monika. Na trasu se nás vydá celkem patnáct cyklistických šílenců.
Po prostudování trasy následuje hromadná večeře, samozřejmě vydatná. Nikdo z nás neví, kdy bude mít v následujících dnech možnost pořádně se najíst. Přesně ve 22:00 hodin v atmosféře pohodové nálady byl závod odstartován. Všichni nejprve v klidu dojíme svou porci, zaplatíme a přesouváme se ke svým strojům, které budou v následujících několika dnech našimi jedinými prostředky.
Už teď se začíná taktizovat. Je lepší vyrazit na noc? Nebo je lepší v klidu se vyspat a vydat se na trať brzy ráno? I když jisté taktizování už začalo doma při balení věcí na závod. Vézt si všechno na zádech v batohu? Nebo mít na kole nosič a brašny? Vloni jsem zvolil batoh a vezl jsem v něm minimum věcí. Dost dobře jsem si nedokázal představit, jak bych se s nosičem a brašnami proplétal přes padlé stromy, zarostlými stezkami a trnitými keři, které stezku budou lemovat. Vloni jsem si v batohu vezl minimum věcí, jen ty nejnutnější. Letos si jich vezu ještě míň. Co sebou nemám, to zkrátka nebudu potřebovat. Jak jednoduché!
Hned po startu se startovní pole dělí. Ti rozumnější, a je jich šest, jdou spát, aby se ráno odpočatí vydali stíhat nás nedočkavé, kteří na trasu vyrážíme hned po startu, střemhlav vstříc nočnímu dobrodružství. Teprve čas ukáže, která strategie byla za správná.
Po pár prvních kilometrech svěží jízdy noční ztichlou krajinou se na čele utváří naše pětičlenná skupina, ostatní jsou někde kousek za námi. „Zatim mi to připadá jako noční bojovka na dětskym táboře. Les voní, měsíc svítí, světlo mi zatim taky svítí, “ pochvaluje si začátek závodu Honza. Varovné znamení, že se o dětskou bojovku nejedná, přišlo za obcí Srby. Vašek Čépa, jedoucí vpředu, se z ničeho nic kamsi bezhlesně propadl. Jenom jeho čelovka odkudsi zespod ozařovala okolní trávu. Oddechli jsme si v momentě, kdy se ozval jeho hlasitý smích. „Zahučel sem do ňákýho výkopu a pode mnou sou asi eště dva metry dólu,“ hodnotí zvesela Čépa svůj karambol.
Jízda nočním lesem není nic pro lidi trpící klaustrofobií. Životní prostor je vymezen jen chabým kuželem světla, který před nás vrhá čelovka. Vše ostatní je zahaleno tmou. Víc čelovek pohromadě dává více světla. Kdo se na chvíli opozdí, má velký problém skupinku vpředu dostihnout. Stalo se mi to jen jednou. Pak už jsem byl při udržování tempa ostatních setsakramentsky pečlivější. Nerad jezdím na chvostu po tmě.
Kdesi v dáli věžní hodiny odbíjejí půlnoc a my si naplno užíváme nástrah noční jízdy lesními pěšinami. Kluzké kořeny, pichlavé větvičky nedopřejí klidu. Vlhké kameny a pařezy snad úmyslně skáčou do cesty. Prudké výjezdy, riskantní sjezdy. Větve se nečekaně vynoří ze tmy a neúprosně udeří přes ruce nebo obličej. Kluzké polorozpadlé lávky přes potůčky. Nezapomenutelně hlasitý žabí koncert. Noční brod přes potok vůbec není k zahození. Vyplašený statný srnec je ještě vyplašenější než Čépa, který se s ním málem čelně srazil. Přenášení kola sakra bahnitým úsekem. Suché rákosí, položené napříč, sice usnadňuje přechod na druhou stranu, ale nezabraňuje neuvěřitelně smradlavé hmotě, aby se nám nalepila na boty a nabalila na pláště a na rám kola. Když se nás les nabažil, předává nás louce, aby si s námi také pohrála. Vysoká podmáčená tráva, louže, kluzké bahno. Vlhko v botách, noční chlad a hvězdná obloha nikde. Jedeme docela pomalu, nevidíme pořádně na cestu a ještě musíme sledovat turistické značky, abychom nezabloudili. Očička se mi začínají klížit únavou a hubu si můžu roztrhnout od zívání.
Po hrbaté cestě přede mnou
jedeme všichni kamsi tmou.
Točí se nám pedály,
míříme někam do dáli.
A jediné nás trochu leká?
Že nevíme, co nás čeká.
Svatý Jan pod Skalou. Nahoru se musíme vydrápat.
Trasa Loudání nás vede kolem Rokycan a Klatov až těsně k německým hranicím do téměř opuštěných lesních hvozdů a kopcovitých kopců Českého lesa. Odtud přes Rozvadov do Dyleňského a Slavkovského lesa a následně přes Lázně Kynžvart nabereme směr k domovu. Většinou všechno samozřejmě terénem. Trochu asfaltových silnic si užijeme až v posledních kilometrech před cílem. „Jak rád bych se po tom asfaltu svez.“ Nejvyšším bodem trasy je nejvyšší hora Českého lesa Čerchov s nadmořskou výškou 1041 metrů. Meteorologové slibují vítr a deštivé přeháňky, na horách dokonce se sněhem. Máme se na co těšit. Před závodem jsem se dočetl a doslechl o borcích, kteří jsou prý schopni dát tenhle závod na jeden zátah. Jak se tak opírám do pedálů, v mezerách mezi nádechy a výdechy mě napadá jediné. Neuvěřitelné! Nepředstavitelné! Neproveditelné! Neuskutečnitelné! Nemožné!
Máme před sebou první masochisticky onanistickou úchylárnu na trase. Jedno z nejkrásnějších míst středních Čech a skutečná perla oblasti Českého krasu se jmenuje Svatý Jan pod Skalou, malá osada schovaná uprostřed šťavnatých listnatých lesů. Zdejší kostel a přilehlý klášter je ukryt pod impozantním skalním útesem Skála, který je nejmohutnějším skalním výchozem v Českém krasu. Skála dosahuje nadmořské výšky 438 metrů a nad okolní terén ční do výšky 180 metrů. Na hrotu skaliska se nachází od nepaměti veliký kříž a právě k tomuhle kříži se musíme i s kolem vydrápat. Stoupáme vzhůru každý sám, každý pohroužen do vlastních myšlenek, každý zalitý krůpějemi vlastního potu. Zkrácený dech přehlušuje hlasitý tlukot srdce. Kolo na rameno. Závan agresivního smradu z plášťů připomíná nedávno překonaný smradlavý bahnitý úsek. Občas se kolo štrejchne o oblečení, takže už budeme smrdět navždy. Provizorní schody. Jsou tři hodiny v noci a my na vrcholu. Je tady trochu vzdušno a zábradlí chybí. „Dávejte bacha a nechoďte moc ke kraji. Ty kameny docela kloužou a padat je kam. Kdo tady uklouzne, určitě se do cíle Loudání v pořádku nedostane.“
Po Svatém Janu následují Herinky, další nekonečný kopec, jako stvořený pro tlačení. Jsou čtyři stupně nad nulou, ale zimou rozhodně netrpíme. Chlad si uvědomíme a dosyta vychutnáme až při následném dlouhém lesním a pořád ještě nočním sjezdu na nejnižší místo celého závodu, a tím je řeka Berounka.
Svítání nás zastihlo na čerpací stanici v Berouně. Ládujeme do sebe bagety, kávu, pivo, kolu a snažíme se nasát trochu toho chybějícího tepla. Máme za sebou prvních šedesát kilometrů závodu. Ti, co šli včera spát, touhle dobou asi vyrážejí odpočatí na trasu, aby nás dohnali.
„Kdy myslíte, že nás můžou dohnat?“ pokládá kdosi otázku. „Nedoženou nás!“ rozhodným hlasem promlouvá Honza. „Dneska se trochu zmáčknem a dáme dvěstěpadesát kiláků na jeden zátah.“ „Nestačilo by dvěstě?“ Mírní Honzův optimismus Jožánek. „Ne! Musíme si dávat velký cíle, abysme z nich pak mohli trochu slevit. Jak si začneš dávat rovnou malý cíle, stojí to za hovno.“ „Ty si nedáš pivo?“ „Ne. Radši ne, já už se připravuju na to mačkání.“ Je nejvyšší čas vyrazit, ale když uvnitř je tak teplo, nikomu z nás se ven nechce...
Pokračování příště
Milan Silný
