Dříve se po těchto úzkých cestách táhly jen karavany jaků s nákladem soli a pšenice. Dnes po bývalých jačích stezkách kodrcají náklaďáky s palivem a proviantem pro vojenské posádky. Cesta, protínající celé území Ladakhu je tím pravým místem pro cyklisty, kterým je již Evropa moc těsná a mají akutní potřebu odpočinout si od všudypřítomné civilizace. Vypravili jsme se sedle bicyklu napříč touto zapomenutou zemí. Přehoupli jsme se přes několik pětitisícových sedel. Díkybohu jen tak na lehko. Všechna čest a obdiv kolegům cykloturistům, jež Ladakhem putují i s brašnami na těžko. Pravda, některá sedla byla v půli září na hranici sjízdnosti i bez zátěže. Zima se ozvala o něco dříve než obvykle, a tak jsme testovali kola v extrémnějších podmínkách než obvykle.
Nejvyšší silniční sedlo Khardung La 5606 m se dnes uzavřelo do sebe. Zahalilo se do mrazivého hávu a společně se sněhovou vánicí se tvářilo naprosto nepřístupně. V půlce 40 km stoupání jsme se na vojenském check-pointu dověděli, že sedlo je oficiálně uzavřeno. Murphyho zákon funguje naprosto neomylně. Pokud máte na výstup jediný den, můžete se spolehnout, že špatné počasí nezklame. Vojáci nám však nijak nebránili v pohybu, a tak jsme se o výstup přece jen pokusili. Za check-pointem vás vtáhne malý kiosek, nabízející iluzi tepla. Objednávka zní jasně: „3x čaj, nudlová polévka a ponožky“. Není radno se dlouho zastavovat, neb promočený cyklista musí udržovat otáčky, aby nezmrzl docela. S přibývající výškou ubývá kyslíku a postupně se propadáte do takového toho bikového delíria. Několik uvíznuvších německých motorkářů s respektem zdraví zatvrzele se tvářícího cyklistu.
Stoupání je nekonečné a navíc není vidět na cestu. Tady máte jedinou jistotu, že do kopce je to každopádně správně. Sněhem zapadaná cesta udržuje bikera ve střehu, neboť stroj se v hlubším sněhu na lehký převod chová velmi neposedně. Do sedla se mi podařilo vyvzlínat v opojném stavu nevědomí. Je to zvláštní pocit, když vám dojde, že nikde na světě už to na kole výš nejde. Uváděná výška 5606 m na vlastní kůži najednou budí opravdový respekt. Škoda jen, že se tentokrát nekonají zasloužené výhledy na impozantní hřeben Karakoramu v dáli.
Dnes to tu vůbec není dobré místo pro živé bytosti. Symbolický obsah kyslíku a mrazivý vítr z člověka rychle vysávají energii. Vánice povážlivě graduje a cesta zmizela pod čerstvým sněhem. Adrenalin i teplo ze mě dokonale vyprchalo, je čas dát se na ústup. Sjezd 40 kilometrů zdá se být lahůdkou, jen kdyby zmrzlý sníh nezabetonoval řetěz a přehazovačku. Bez šlapání se omrzá jaksi snáz, zatínám drkotající zuby a doufám, že nedopadnu jako ta moje přehazka. Teprve o 2000 m níž procitám, a po šesti čajích mi dochází, jakou že taškařici jsme si dnes s 4EVER Virus SXC2 nadělili. Přátelé měli obrovskou vůli, ale vánice je nahoru nepustila a na poslední chvíli je zahnala zpátky do Lehu.
Cestou napříč Ladakhem nás čeká ještě několik pětitisícových sedel. Později se ukáže, že Khardung La bylo jen „zahřívacím kolem“ pro zdolání jeho menšího brášky - Baralacha La. To nás ještě pěkně potrápí, ale zároveň zocelí a stmelí dohromady. Všichni se z Himálají vracíme příjemně vyčerpaní. Nasbírali jsme 900 km s poctivým převýšením 13 500 m. Zjišťujeme, že proti těmhle velikánům jsme jen puohopouhá kosmická smítka. Vracíme se s plnou nádrží zážitků, jež se nám znovu vybaví u každého šálku čaje, kterého jsme tady vypili opravdu obrovské množství…
Další fotky ve FOTOGALERII >>
Ruda Růžička
