Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Loudání 2009 - nejtěžší závod? 5. část

18.11.2009 16:19

Jožánka informace o Honzovi rozklížila tak, že chce taky končit. "Je mi zima, jsem durch. Už nemůžu. Prostě na to nemám! Myslete si, že jsem třeba srab, ale vzdávám to. Úspěch je už to, že jsem s váma dojel až sem."

Bookmark and Share

To né! Jednoduše pojedem bod po bodu a normálně dojedem až do cíle,“ rezolutně odmítá Honza. „Jsem celej promočenej, je mi zima a nemám nic suchýho na sebe.“ „Tak se na ten déšť a zimu připravíme, a když to nepude, tak se trošku zmáčknem,“ nechal si právo posledního slova Honza a vytáhl z batohu nůž a zdravotnickou termofólii.


Přípravy na déšť

 

Do toho pípá mobil znovu „Už je to jenom na vás. Už vás nikdo nedožene. Egon a Petr Tomek to zabalili v Lázních Kynžvart.“ Do žil se nám vlévá bezdůvodná euforie. „Tak jo, tak já to s váma ještě kus zkusim. Odstoupit můžu třeba na Bochově,“ pochlapil se Jožánek.
Přípravy proti dešti probíhaly docela s úsměvem. Roztrhali jsme igelitové tašky a použili na holou kůži pod oblečení jako nejspodnější vrstvu funkčního prádla. Nohy od chodidel až ke kolenům balíme do termofólie. Do velkých pytlů z tvrdého igelitu vyřezáváme otvory na hlavu a ruce a pak se do nich soukáme jako do brnění. Na déšť a zimu jsme snad připraveni. Vzhůru do dalších kilometrů. Do cíle jich zbývá ještě 145.


Proč odstoupil Egon? Vydal se na trať velice na lehko, a to ho možná stálo vítězství. „Pokus s minimalistickou verzí výbavy se neukázal jako úplně optimální, v případě zhoršení počasí mimo civilizaci vznikal trochu problém, ale zase nebolí tolik záda. Když nad tím zpětně přemýšlím, tak by to asi i tak řešit šlo, ale po bitvě je každý generál, že jo? Výběr trati byl na jedničku. Nadával jsem v zásadě nepřetržitě. Obdivuju borce, co to jeli bez vodpruženýho zadku. Já jsem byl za to péro pod prdelí neuvěřitelně vděčnej. No nic, díky kluci a za rok se těším na další Loudání,“ zrekapituloval Egon svou účast.


Stejný důvod k odstoupení měl i Petr Tomek. „Proč jsem odstoupil? Jelikož jsem celou dobu jel, dá se říct docela na lehko, tak mi chyběla i pláštěnka a další nutné věci pro jízdu v dešti. Po tři a půl hodinovém průjezdu lesem mi tak nezůstalo vůbec nic suchého, ani v brašnách. A když jsem si uvědomil, že mám před sebou skoro 200 kilometrů a není možnost někde věci usušit, tak jsem si řekl, že kdyby šlo o život, tak to dojedu. Ale protože o život nešlo, tak jsem musel skončit. Ale jestli někdo měl vše mokré a dokázal to dojet a je stále naživu, tak je to opravdový borec. Z celého závodu jsem měl velice dobrý pocit, jelo se mi až na část prvního dne velice dobře a každý následující den jsem se cítil líp a líp. Asi mi mozek automaticky odpojoval věci, které mě bolely.“


Bezdůvodná euforie nás za Bečovem opustila velice brzy. Do cíle je ještě pořádně daleko. Se soumrakem se bude okolní chlad zvyšovat a kde a jak přečkáme noc, nemáme potuchy. To, že naši pronásledovatelé ze závodu odstoupili, nám tenhle problém nevyřeší. Všechno a všude je mokré a blátivé. A za chvíli se dostaví únava a hlad. Hned za Bečovem zdoláváme pěšky kamenité stoupání. Na jeho konci nasedáme, ale nedaří se mi levou botu zacvaknout do pedálu ani na čtvrtý pokus. Co se děje? Pohled na podrážku odhaluje nemilý fakt. Nemám kufr. Nemám tu malou bezvýznamnou kovovou věcičku na podrážce, bez které se do pedálu nezacvaknu. Někde jsem ji ztratil. Bez ní se jet asi nedá. Možná třeba dvacet kilometrů, ale nám jich do cíle zbývá 140. „Pod kopcem jsem se vycvakával, takže jsem ho eště měl. Musim se vrátit a najít ho.“ Jožánek jde dolů kamenitou stezkou se mnou. „Když ho nenajdeme, tak se můžeme vrátit do Bečova. Na hřišti hráli ňáký chlapi fotbal a byli tam i na kolech. Třeba by ti ho někdo pučil,“ vymýšlí Jožánek nouzové řešení. „To ne! Musíme ho najít,“ zamítám návrh. „Letos se mi nějak nedaří. Nejdřív mě chytne koleno a pak ztratim nášlap. Z toho by se jeden posral,“ nehýřím vůbec optimismem. Štěstí se na mě ale usmálo a kufr jsem po drahné době hledání přeci jen našel. Ležel tam na zemi obalený hlínou a jehličím. Jeden šroubek chyběl, ztracen nenávratně. Snad to na jednom udrží. Všechny otvory, všechny závity jsou zanesené hlínou a pískem. Trvá mi neskutečně dlouho, než se mi podaří nášlap ožvýkaným šroubkem uchytit k podrážce. Sláva. V cestě budu pokračovat, a tak se nálada trošku zlepšuje. „Ty buď rád, že se s těma rukama aspoň najíš,“ utahují si kluci, když vidí, jak se šroubek ne a ne uchytit v závitu. Nakonec se to povedlo, ale jsem ve zvláštní situaci. Pravé koleno bolí, takže si na pravou nohu trošku ulevuji. Na levé botě mi drží nášlap jen na jednom šroubku, a když zaberu moc, bota z pedálu vyklouzne. Časem snad na správnou techniku šlapání přijdu.


Bochov, poslední noc závodu

 

Posmutnělým, od deště uplakaným lesem se posunujeme vpřed s vědomím, že náš náskok před ostatními je prakticky nedostižný. Do Bochova přijíždíme už za tmy. Tamní čerpačka svítí do noci a je naší záchranou. Je tam teplo, sucho, jídlo a pití. V promočených věcech se nedá vydržet. V mokrých botách je skoro nesnesitelně. Zouváme se. Místností se pozvolna začíná šířit náš dosti hustý zápach. Přijíždí policejní auto. Policisté vstupují dovnitř. Chvíli rozmlouvají s ženou u pokladny a pak míří rovnou k nám. Asi bude zle, čekáme přinejmenším kárání. „Nazdar kluci,“ spustil ten vyšší ze dvojice. „Kam jedete? Dneska už jsme vás potkali třikrát.“ Tak on je jenom zvědavý. A my si mysleli, že nám jde vynadat za ten smrad linoucí se od našeho stolečku.


Dneska jsme z trati odkrojili dalších 130 kilometrů. Do cíle už moc nezbývá. Nějakých 120 kilometrů, a když přečkáme dnešní noc, už určitě dojedeme. Ale přečkat dnešní noc bude docela drsná záležitost, protože máme všechno mokré. Obyvatele Bochova třídí odpad, a to je dobře. Z popelnice vybíráme noviny a cpeme je do promočených bot, aby do rána alespoň maličko uschly. Ustýláme si v jakémsi parčíku, kryti před studeným větrem a jdeme do hajan. Mokré ponožky na nohou budou zábst až do úsvitu. Ve spacáku není šance se nějak zahřát. Snad pršet nebude.

  • 7.6.2009, neděle

Po třech hodinách maximálně nepohodlného ležení vstáváme ještě za tmy. Noviny v botách vůbec nezabraly. Studenou nohou lezeme do ještě studenějších nacucaných bot, přesto jsme plni optimismu. Opouštíme zvesela Bochov. Do cíle zbývá poslední den jízdy a my jsme v čele závodu. Na tom se už nic nezmění. „Pánové, když se nestane něco nečekanýho, tak vyhrajeme,“ připomíná Jožánek fakt, který máme v hlavě všichni.


Pípá mobil. Ze závodu v sobotu večer na 405. kilometru odstoupil Vašek Čépa. „V sobotu ráno jsem dostal přezdívku Vašek „Tlačil“ Čépa. Odpoledne jsem dostal novou přezdívku Vašek „Pořád tlačil“ Čépa a večer jsem musel skončit. Strašně mě bolely achilovky, že sem nemoh ani jít, natož ject. Mám v nich asi nějakej zánět.“ V závodě nás tedy pokračuje z patnácti už jenom osm. Pořád ještě jede Monika, jediná žena mezi startujícími i Honza Vlasák, ve třiašedesáti letech nejstarší účastník.


Kostel ve Skokách

 

S fungl novými mikrotenovými sáčky v botách kličkujeme od Bochova cestou mezi loužemi a přískoky míříme na Skoky. Skoky je opuštěná, dokonce třikrát vysídlená obec, po které zůstal jen mohutný barokní kostel, vypínající se vysoko nad údolím říčky Střely. Poprvé byly Skoky vysídleny v roce 1946, protože její obyvatelé byli němci. Podruhé byly vysídleny v padesátých letech, protože její noví obyvatelé nechtěli podlehnout tlaku komunistické kolektivizace. Třetí a poslední vysídlení přišlo v letech šedesátých, kdy jedinou příjezdovou silnici přeťala nově zbudovaná Žlutická přehrada. Jako spojení s okolním světem zbyla jen rozblácená polní cesta, po které sem míříme my. Zbytky vesnice jsou mlčenlivé a působí trošku mystickým dojmem. Není to tak dávno, co se střecha kostela stala terčem lupičů měděného plechu, jeden z nich se přitom zřítil na zem a díky tomu byli dopadeni. Na rozdíl od lupičů už moc energií neoplýváme a tak se soustředíme jen na nejnutnější úkony.


Cesta nás zavádí mezi louky a pole. Nahoru a dolů. Povrch je tvořen mazlavou hnědočervenou hlínou. S tou jsme během trasy ještě nezápolili. Lepí se všude, převodník pod jejím nánosem není téměř vidět. Přehazovačka nepřehazuje a řetěz si poskakuje, jak chce. Konečně asfalt. Klacíkem seškrabuji lepivý mazlák z důležitých součástek, aby kolo bylo zase funkční. V ten moment se stalo něco nečekaného. Rozhrnulo se křoví a z něj se vyřítil Dan Hora. Co tady dělá? Kde se tady vzal? Náš náskok byl přece nedostižný! Trhavě se rozhlíží sem a tam. Připadá mi trošku jako zfetovaný. Teď si mě všiml a zamířil rovnou ke mně. „Dobrý den pane, jak se dostanu na Verušice?“ „Ahoj Dane,“ přerušil jsem ho. „Jé ahoj Milčo?“ V obličeji se mu objevil udivený výraz, teprve teď mě poznal. Tak tahle jsem viděl setkání s Danem já. A jak to viděl on? „Konečně jsem se prokousal tím šíleně bahnitým úsekem a dostal se k asfaltce. Na křižovatce přede mnou domorodec, zeptal jsem se ho na cestu. On se na mě podíval nepřítomným skelným pohledem a řekl mi „Ahoj Dane.“ Oba jsme měli v tu chvíli do formy hodně daleko."


Ať to bylo, jak to bylo, Dan nás dohnal a do cíle zbývá 100 kilometrů. „Necháme ho v klidu jet. Budeme se ho držet na dostřel a v ten správnej moment se zmáčknem a ujedeme mu. Už jsem domu napsal, že vyhrajeme. Tak vyhrát musíme, aby si nemysleli, že kecám,“ má připravenou taktickou variantu Honza, kterou jsem mu automaticky odkýval. Plán je to jednoduchý, ale realizace bude těžší. Dan vnesl do naší skupinky čerstvý vítr do plachet. Díky jeho přítomnosti jsme se všichni probrali z letargie i tempo je výrazně vyšší než doposud.
Hora Vladař s 693 metry nad mořem, dominanta zdejšího kraje, čemuž odpovídá i její název, nás trošku straší. Díky Danově přítomnosti a jím nastolenému tempu vyjíždíme Vladaře během několika minut. Na vrcholu ani nebyl čas vychutnat si únavu a už mažeme dolů. Jožánek začíná remcat, takovéhle tempo prý nevydrží. „Neboj, Dan je taky jenom člověk. Taky mu musí zákonitě dojít síly.“


Po očku Dana pozoruji a přemýšlím, co s ním. Je natrénovaný. Běhává maratóny. Kopce, které tlačíme, on vyjíždí. Kopce, které vyjet nejdou, my tlačíme a on vybíhá. Udržet se ho na dostřel je dost zahlcující záležitost. Mám problém držet jeho tempo, natož mu pak ve správný moment ujet. „Neboj, on makal, aby nás dohnal. Teď je z toho v euforii a jede rychlejš, než by potřeboval. Dřív nebo pozdějš mu dojde a to bude ten správnej moment pro nás,“ zachovává Honza strategicky chladnou hlavu. Před námi prudký technický sjezd. Pouštíme se dolů střemhlav a Dan nestíhá. Při sjezdu jsem prorazil zadní plášť. Dan nás v pohodě dojíždí. „Vy ste se kolem mě dolu prohnali jako kosmonauti.“ Aha, tak ve sjezdech je jeho slabina. Měním duši. Všechno je oblemcané od hlíny a jehličí. Pospíchám, abych kluky moc nezdržoval. Koukají mi do ruky a jako mechanik jsem z toho dosti nervózní.


Za Rabštejnem je krajina nádherná i po tolika kilometrech jízdy na kole. Krásný les, povrch stezky jehličnatý, lemovaný pískovcovými balvany. Sem tam kořen, sem tam louže. Neprší. Hodně technická jízda, při které člověk nemá čas na únavu. Jožánek má přesto trošku krizi a loudá se mlčky poslední. Háj Petra Bezruče u Petrohradu. Statné stromy, velké žulové balvany a na vrcholu zřícenina Prešpurk. Do cíle zbývá necelých 70 kilometrů. Ideální místo. „Teď bude technickej sjezd a pak dlouho po asfaltu. Z toho kopce to dáme bez brždění, na asfaltce se zmáčknem, co to pude a Danovi musíme ujet,“ našeptává plán Honza, zatímco Dan opodál polyká vitamíny proti křečím. „Kluci, do toho nejdu. Už se na to moc necejtim a na těch rovinkách bych vás stejně nestíhal. Pojedu si svoje tempo, a třeba vás někde dojedu,“ rezignoval na únik Jožánek. Rychle napít, zhltnout tatranku, sundat vrstvu oblečení a být připraven na nejhorší, protože jak znám Honzu, budou následující kilometry docela fičák.

 

Pokračování příště...

 

Milan Silný 

Diskusní fórum pro: "Loudání 2009 - nejtěžší závod? 5. část"

Názor Autor Datum a čas
RE: Loudání 2009 - n... Milča 20. 11. 2009, 11:41
RE: Loudání 2009 - n... Honza V. 20. 11. 2009, 10:27
RE: Loudání 2009 - n... Tom 20. 11. 2009, 09:48
RE: Loudání 2009 - n... Karlos 19. 11. 2009, 13:04

Reklama



Tipy pro Vás

SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 - 2024 Cykloserver.cz |