Jediné, co je vždy bez záruky, je tu počasí. Po večerech jsem vzýval Velkého Rampušáka, nechť zajistí slunné počasí a suchou trať. Odbahňování kola bylo v letošních květnových marastech už opravdu dost. Rampušák to skutečně zařídil. Nachystal krásné bezmračné azuro. Slunko pálí jak ďas, a tak se na startu tísním úplně na konci ve stínu mezi pohodovými rajdry, abych se hned ze startu nespálil.
A je tu startovní výstřel. Tak honem dokončit zajímavou debatu a jde se na to. Dlouhý asfaltový výjezd roztáhne peloton na mnoha kilometrech. Vzadu už to známe, pojďme se pro změnu podívat vpřed. Jakmile zahne trať do terénu, bude už každá pozice těžce vydobyta. Každý, kdo si dovolil předjíždět mimo vyjetou stopu, má teď v kladce a v převodech navinuté klubko stébel luční trávy. Později vám přestanou řadit těžké převody, takže trávu raději nebrat.
Pestrobarevný had bajkerů se táhne do kopce, aby se konečně přehoupl přes nejvyšší bod etapy, Bukovou horu, 953 m.n.m. Kopec z člověka dokonale vycucá přebytečné kilojouly. Naštěstí už v Červenovodském sedle vjedete do oázy první občerstvovačky. Neprozřetelně jsem zde přibrzdil a už se ke mně hrnou nadšení občerstvovači. Paní mi bez ptaní nalila plnou nádrž do bidonu. Ostatní mi nabízeli různou racionální stravu. Šupl jsem banán za jednu žgrani a abych neurazil, tak ještě pomeranč za druhou. Byli fakt moc hodní. Musel jsem z depa vyloženě prchnout. I tak mi ještě stačili dobrosrdečně nacpat spoustu dalšího ovoce do zadních kapes dresu.
Konečně je tu zasloužený sjezd ze sedla. Lesní šotolinovou cestou to opravdu pěkně fičí. Přesně jsem si vybavil místo, kde jsem se před třemi roky nepěkně rozstřelil v 50 km/h rychlosti. Jeden nešťastník přede mnou havaroval. Nebylo jej však kudy objet, tak jsem to musel kolegiálně taky položit do makadamu. Odplazil jsem se tenkrát asi na 20 minut chytat vyražený dech do lesa vedle cesty. Proražený plášť šel opravit, ulomené sedlo už hůř. Jedinou šancí, jak přebít bolest, bylo „sednout“ na bike a objet si vytýčených 60 km. Takovéto zpestření vyjížďky se jen těžko zapomene, zato však bystří váš pud sebezáchovy pro příště.
Tentokrát si užívám rychlosti hezky bez pádu v sedle kola. Až do Štítů to s námi jde pěkně z kopce. Průjezd městem je zábavný, fanoušci nadšeně povzbuzují do druhého kola.
Jen pár kilometrů po průjezdu prvním okruhem jsem zvedl zadním kolem nějaké dřevo. Rána jak hovado. Nemůžu otočit klikama. Mrknu na přehazku a nestačím valit oči. Přehazka z kola trčí pod prapodivným úhlem. To by mohla být konečná. Okem zkušeného tajwanského konstruktéra srovnám patku do trochu pravděpodobnější polohy a zaléhám do kokpitu. Pod kopcem řadím a přehazka kupodivu opravdu funguje. Jsem zpátky ve hře. Zvedne se mi nálada a dech beroucí výjezd na Orlí hnízdo se mi jeví jako velká pohoda, přestože tepovka hlásí přesný opak.
A je tu další sjezd. Regulovčík upozorňuje na číhající skalnatou pasáž ve sjezdu. Právě na tohle se těším každý rok nejvíc. Je to technické poskakování strmým skalnatým singltrailem, pěkně natěsno mezi smrčky. Sjízdnost tohoto místa nevypadá moc pravděpodobně, ale s trochou odhadu to jde. Rozumní jezdci to raději obezřetně seběhnou. Zdá se, že zlatý hřeb etapy máme za sebou. Přichází další velká zkouška, nekonečně táhlý výjezd na rozhlednu Lázek. Přestávám vnímat okolí, přepínám na autopilota, stávám se chladným funícím strojem. Stoupám bezduše vzhůru a fandím předjíždějícím borcům. Za velkou odměnu považuji ty neuvěřitelné výhledy do kraje. Vyplatí se i při závodním nasazení, vnímat tyhle jedinečné okamžiky.
Každý kopec má svůj vrchol a zpravidla následuje podobně dlouhý sjezd. Ve sjezdu konečně nastřádáte trochu drahocenné energie a mnohdy i nálož adrenalinu. Je tu úsek značený třemi vykřičníky. Bajkerské srdce zaplesá, neboť adrenalinu není nikdy dost. Značka „!!!“ v místním podání znamená opravdu střemhlavý padák mezi stromy. V tomhle klesání se vám při výraznějším přibrždění velmi pravděpodobně vysypou tyčinky ze zadní kapsy. Prostě nádhera. Zbývá ještě asfaltový dojezd s malou „tlačenicí“ na Rasovnu. Pak už jen jedna z nejkrásnějších maratónských koncovek, parádní trailový sjezdík až na předměstí Štítů. Kdo by toho snad ještě neměl dost, je tu ještě třetí okruh na rovných 90 km.
Ve Štítech vás čeká spousta práce. Například ošplíchnout bike. Né, že byste jej dnes mohli nějak zasvinit, ale rozhodně si za tu skvělou práci zaslouží v ostrém poledním slunci malé osvěžení. Pak prémiové pivko Holba, na kterém jsou prý odkojeni všichni místní obyvatelé. To osvěží zase jezdcovu mysl. Již po prvním doušku se dostanete do normálu a začnete vnímat typickou místní atmosféru. Dojezdy borců ze silničních a mtb tratí, vůni udíren, psi olizují sůl ze svých zpocených pánečků. Všichni vypadají stejně: krásně vyčerpaně, ale na výsost spokojeně. Jak říkám, jde o jedinečný cyklistický zážitek!
Biku zdar!
Ruda Růžička
foto Ivo Cygrýd
