- Honička k prezentaci a letmý start
Ráno jsem vyjel z domu později, než jsem chtěl. Pak jsme u Náčelníka čekali na kamaráda Haua. Namísto abychom ho nabrali cestou u dálnice, ho Náča donutil jet vlakem a pak po vlastní koloose k jeho bytu. To, že to šlo řešit elegantněji jsem jim sdělil až já. Do Horní Cerekve jsme tak dorazili půlhodinky před startem. Zrovna končila prezentace, ale i tak se Náčovi podařilo draftovat mě oficiálně do týmu Tryskomyší, s nímž se usilovně drží v rámci Galaxy série na bedně v týmové soutěži. Potřeba bodů byla zřejmě vyšší než poplatek za adhoc změnu týmu.
Pět minut do startu začal Hau zmatkovat, že nemá rukavice a brýle. Brýle nakonec našel jiné, rukavice jsem mu půjčil a start nakonec stihnul. Já ne. Díky vypomáhání s hledáním a zamykáním auta, jsem se trochu opozdil s vlastní přípravou. Startovní čárou jsem se potom prodíral přes dav padesátkářů, kteří se tam začali houfovat, aby měli dobrou pozici pro start za půl hodiny. Horší to měl snad už jenom Nikola, kterého zastihlo odpočítávání poslední půlminuty do startu z reproduktorů zrovna ve chvíli, kdy na něho konečně přišla řada s volnou mísou na WC. Holt si neodlehčil. Ale stihnul to!
- Stíhačka kolegů
Já ne, vyrazil jsem na trať s 250 metrovou ztrátou na poslední jezdce. A k tomu jsem zapom
něl v autě brýle. No zkraje to až tak nevadilo. První dva kilometry byly po asfaltu do kopce. Když asfalt skončil, tak se nám až ke Křemešníku (765 m n.m.) také od kol moc neprášilo .-) Jenže od nějakého 10. km už jsme začali jezdit i dolů a navíc vyšlo zpoza mraků slunce. A pálilo. A pokud jsme jeli louky, tak se nám fakt prášilo od kol. Až oči slzely.
A jelo se ostře, na 30. km, kdy jsme za sebou měli chuťovky v podobě dvojího zdolání Křemešníku i Čeřínku (jeden z nich dokonce po sjezdovce) jsem měl stále průměr 22 km/h a pohyboval se někde v první padesátce. Bylo tomu tak především díky soutěžení s Hauem a Liborem. S oběma jsem se předjel nejméně dvakrát – z kopců jsem na ně dokázal najet i pár set metrů, do kopců jsem to jakž takž udržel a přede mě se posouvali, hlavně když jsem tlačil nebo fotil.
- Únava a vedro
Jenže pak začaly úřadovat moji cyklističtí strašáci – únava, vedro a hlad. S rostoucím počtem nastoupaných metrů se nohy začaly rozvzpomínat, že jsem je celý týden v tréninku trápil. Snažil jsem se dojet manko vzniklé po vykloubení ramene na Drásalovi a kapánek jsem to asi při spurtech do práce přehnal. Vedro mi nedělá dobře nikdy, a přestože si v poslední době zvykám i na závodění v létě, nějak mi to tentokráte nesedlo. No a hlad jsem měl už na startu, první občerstvovačku v Novém Rychnově na 17. km jsem jen prosvištěl a na druhé po zdolání Čeřínku (cca 29. km) jsem měl celkem dost. Tedy fyzicky. Hlad jsem měl dost velký, ale dokázal jsem do sebe dostat jen dva melouny a jednu tyč typu tuhnoucí čokolejno.
Na 39. km jsem věděl, že tempo už dál neudržím. Smutně jsem zvolnil a nechal odjet Libora a za chvíli mě bez většího úsilí předejel Hau. Zprvu jsem si říkal, že si odfrknu pár kilometrů. Nakonec jsem se vzpamatovával nějakých patnáct kiláků.
- Srovnal jsem se včas
Naštěstí v neštěstí jsem se vzpamatoval v pravou chvíli. Při postupném stoupání na nejvyšší bod – Javořici (836 m n.m.). Výrazně k mému vzkříšení přispěla výborně zásobená a organizovaná občerstvovačka v Batelově. A také průběžné polévání vodou při průjezdu téměř každou vesnicí s požární zbrojnicí. Ostatně mnohem více z připravených kelímků vody jsem tentokráte vylil na sebe než vypil.
Prostě někde za Lovětínskými rybníky (58. km) jsem zjistil, že mi to opět jede a začal jsem postupně předjíždět. A to prosím pěkně do kopce. Před prémií na Javořici jsem v dálce uviděl tryskomyší dres a motivace ještě stoupla. Haua jsem dojel na poslední občertsvovačce po sjezdu z Javořice. Sice mi ujel, zatímco jsem doplňoval živiny i tekutiny, ale při opětovném stoupání (zase a přitom se v názvu moc nezmiňuji, že každý kopec je nutno zdolat dvakrát) na Javořici jsem šel už definitivně před něj. Trochu se vymlouval, že předtím upadnul a narazil se. Možná, ale v každém případě byl pěkně prošitý. Takže i když jsem jel zbytek vesměs klesající cesty hodně výletně, ujel jsem mu.
- Závěrečná pasáž a spurt
Na posledních deseti kilometrech jsem dojel borce jedoucího v kategorii 50-60let. A vykecávali jsme se. Loni prý dojel třetí a prohrál se Spurným až v samotném spurtu. Letos prý má najeto jen 500 km a v kategorii má větší konkurenci. Za zajímavého povídání o tom, zda je horší vedro či zima jako byla vloni jsme dojeli k prostoru cíle. V posledních zatáčkách jsem ho utrhnul, ale dojel mě, když jsem se musel ptát chodců kudy do cíle. Ta závěrečná pasáž byla zvolena trochu nešťastně – po silnici mezi auty a značení žádné. No nic.
Tak jsem ho aspoň vyzval aby si zaspurtoval se mnou a vylepšil si statistiku. Nu vyrazil v nestřeženém okamžiku hodně rychle. Sotva jsem ho zachytil. S blížícím se cílem po cestě podél rybníka jsem šel na jeho úroveň a asi bych se posunul i před něj. Jenže jsem přehlédnul závěrečnou šikanu snad jen 20 m před cílem. Musel jsem na brzdy, do smyku a čilý padesátník byl šikovnější. Prosmýknul se podél mě a cíl proťal o půl předního kola dříve. Spurt o 121. pozici jsem tedy prohrál, ale aspoň bylo veselo.
- Po závodě
A veselo bylo i nadále. Libor se smál mému spurtování. Za chvíli dojel Hau i Nikola a společně jsme probírali nástrahy trati a hasili žízeň místním pivkem. Náčelník dorazil za hodinu – viděl jsem ho jak se také poptává na správnou cestu do cíle. Ale to byl jen malý detail na jinak velmi organizačně povedeném závodě. Sice poměrně náročném, ale i díky krásné Vysočině a zvolené trase velmi pohodovém.
Vyhlášení vítězů proběhlo také perfektně - podrobné výsledky lze nalézt zde >>. Na hlavní 85 km trase s přehledem zvítězil Robert Novotný (3:16:10) před Standou Bambulou ml. (3:21:46) a poměrně neznámým Davidem Kozielem (3:21:49). Ženám dominovala Alžběta Havlasová (4:17:37) před Michaelou Pickovou a Hankou Nenadálovou.
Robert Novotný mi sice nadělil hoďku a půl, ale já byl v tom vedru rád, že jsem vůbec dojel a nespadnul na stále ještě úplně nedohojené rameno. Koneckonců jsem bral tento závod coby přípravu na Manitou Železné Hory. Ty pojedu příští týden po mnoha letech a vím, že tam to bude ještě o dost náročnější. Však se nejspíš přesvědčíte osobně nebo v mé další reportáži za týden.
Pavel Macháček
