5 minut před startem není na startovní čáře ani noha. Všichni jsme do poslední minuty schovaní pod okolními stříškami. Dnes člověk nemá dilema, jestli vzít pláštěnku. Snad brzo přestane. Na trať, dlouhou 115 km s převýšením necelých 3000 m, nás vyrazilo skoro 200 – podle moderátora, šílenců. On má v popisu práce všechno pořádně zdramatizovat, že jo.
Prvních 30 kiláků mě naplnilo optimismem. Bláto není hluboké. Dobře naředěné neustávajícím deštěm, tak neklade odpor. Ve slizu to jede trochu pomaleji, ale do limitu bych se měl vejít.
Jenže je hůř a hůř. V hustém lijáku se cesty změnily v potoky. Jízda proti proudu je boj o každý decimetr. Vody je tolik, že problémy s bahnem, zalepujícím zubatá kolečka a řetěz, nejsou aktuální. Rašeliniště po 30. kiláku si pamatuju z loňska, tak mě už tolik nekonsternovalo. Tlustá dřeva tam leží na „stezce“ podél. Tady neprojede ani akrobat. V lese je tma jako pozdě večer. Na občerstvovně v polovině závodů končí několik jezdců, jedoucích jenom v promokavých úborech. „Není špatného počasí. Jest pouze nevhodné oblečení.“ Říkají seveřani, a mají pravdu. Já mám pod pláštěnkou totální mokro, ale teplo. Za svých 600 kaček startovného si chci dnešek pořádně užít. Není důvod to balit. Zvláště, když brzdy pořád ještě brzdí.
Bahno je hlubší a hlubší. Tam, kde bych za lepších podmínek v pohodě svištěl, protlačuju kolo horko ťažko vrstvou bláta. Je to hodně namáhavé a jde to pomalu. Zrychlit, na to fakt nemám a nadávám si, že jsem více netrénoval. V hustém lijáku ani nemám chuť fotit. Mám jen tuhle klidnou tůň bez peřejí.
Z loňska si pamatuju, že 25 km před cílem to se stihnutím limitu vypadalo skoro beznadějně, ale pak se mně to tak rozjelo, že jsem do cíle dospěl čtvrt hodiny před šestou. Vypadá to, že to dopadne stejně. Projel jsem posledním šeredným, šíleným bahniskem... takhle si to od loňska pamatuju... potůček s brodem je teď divoká říčka s rychlou vodou nad kolena. Kolem čtvrté přestalo definitivně pršet. Na následné šotolině jsem si oddechl. Konec dobrý, všechno dobrý, jenže nastal další úsek hlubokého bahna... a za ním další. Ten břeh, do kterýho musím vyrvat kolo, bych si přece pamatoval. Buď jsem už totální sklerotik, nebo změnili trať. Už je jasné, že do šesti to nestihnu. Třeba budou časoměřiči funkční déle. Dobří pořadatelé při takhle extrémních podmínkách prodlužují limit. Ještě 5 kiláků před cílem u areálu JZD musím přes hutné bahniště, hluboké po nápravy kola. Loni přestalo pršet ráno před startem a bláto stihlo během dne trochu oschnout, tak se tady jelo líp.
Cíle jsem dosáhl 37 minut po šesté, teda po limitu. Všichni už mají padla. Nafukovací oblouky jsou vypuštěné a personál likviduje stánky. Je mi z toho hodně nepříjemně. Podařilo se mně najít funkční hadici k umytí nohou a kola. O jídlo jsem se jaksi nezajímal. Možná by se ňáký zbytek ještě našel. Podle ranního moderátora jsou všichni, co dnes dojedou do cíle, vítězové. Jenže o mě a minimálně šesti lidech, které jsem potkal před cílem, to nikdo neví. Kolik spoluzávodníků nestihlo limit přede mnou, nevím. SportSoft změřil čas 102 jedincům. Zbytek má holt smůlu.
Honza Vlasák
foto autor a Jan Herda