Tatry jsou nejvzdálenějším závodem serie. Stejně jako na Beskyd tour se mi nepodařilo odjet v pátek večer. „Výlet“ tedy začal až v sobotu ve třičtvrtě na jednu ráno. Nejel jsem sám, tentokrát mne vyrazili podpořit a podívat se do Tater manželka a jeden ze synů. Díky tomu jsem nemusel odřídit celou cestu, nicméně o spánku se hovořit nedalo.
Na posledních sto kilometrech před Popradem nás chytla průtrž mračen, která v cyklisticky vyšňořeném Popradu polevila ve vytrvalý déšť. Proto jsem se ani nerozjížděl a s novinami pod dresem se vydal rovnou na start. Cestou jsem ještě mezi barevnými obytňáky cyklistických týmů z mnoha zemí stačil nasát atmosféru. Vůbec, startovní listina byla nabitá špičkovými závodníky a týmy z mnoha zemí, včetně současných i bývalých profesionálů a reprezentantů. Závod má mezi nimi zjevně vysoký kredit.
“Přeskočením“ přes barieru jsem se pak dostal do blízkosti „Cancellary“ a „Yettiho“. Zamával jsem svému doprovodu a už se jede. Déšť ustal, silnice jsou mokré. Po startu se jelo až do Starého Smokovce za zaváděcím autem, zpočátku volně, pohoda, plynulé tempo, oproti startům na jiných maratónech velice uspořádaná a bezpečná jízda, mírné stoupání zřejmě pomáhá. Podíval jsem se až na samé čelo balíku, tam jsem pozdravil „Olina“ a „Astrála“ a zase se „zasunul“ zpět do hloubi balíku.
Zaváděcí auto i čelo balíku začaly stupňovat tempo. Nenápadně, ale trvale. Zpočátku jsem tuto změnu následoval, později jsem začal couvat a propadat se dozadu, popravdě rychleji než jsem si přál, ale hlava ani tělo nechtěly jet hranu, přeci jen respekt z trati tu byl. Zejména pak vědomí že stoupání pokračuje až na sedlo Štrbského plesa na 30. km a pak na 220 km trati celkem 3000 metrů převýšení s tím, že všechny ostatní kopce přijdou až po stém kilometru. Hlavně nepřepálit začátek. Kolem mne bylo stále dost jezdců, takže jsem jel pro mne přijatelné tempo, nechtěl jsem vystřílet všechen prach na prvních třiceti kilometrech a pak ve druhé dvoustovce trpět, umístění neumístění. Projeli jsme Smokovcem, kousek rovinky a pak znovu nahoru. Skupina složená ze Slováků, Maďarů, Poláků, Němců a Čechů pokračovala v příjemném tempu a už jsme nahoře. Tam vidím La Zorru i Angela povzbuzovat, fotit a natáčet. Rád je vidím. Fotky později ukázaly, že jsem zde ztrácel 5 minut na čelo a 2 minuty na „Pedrovu“ skupinku.
Přehoupli jsme se přes sedlo a hurá dolů. Na cestě je spousta nečistot, klacků, kamínků a kamenů, je třeba jet opatrně a vyhnout se defektu. U krajnice je vidět pár jezdců, kterým se to nepodařilo. Defekt se nevyhnul ani jednomu z Maďarů, ostatní jeho krajané vystupují s ním, škoda pro ně i pro nás, vypadali, že by to na rovinách pěkně roztočili.
Víceméně po rovině a z kopce projíždíme Liptovským Mikulášem. Skupina nepředvádí zrovna ideální spolupráci, každou chvíli někdo nastoupí, jízdě chybí plynulost, úplné šílenství nastane v Liptovském Mikuláši, tam se nastupuje kanál nekanál, semafor nesemafor. O neefektivitě takového počínání nejvíce vypovídá, že na „Pedrovu“ skupinu jsme tímto stylem jízdy ztratili ze sedla Štrbského plesa ztratili dalších 15 minut, celkem tedy 17. Takto to doválíme až na osmdesátý kilometr. Tam začíná 12 km stoupání na Huty. Opravdová lahůdka. Lepší vrchaři odjeli již na prvních 30 km, takže teď si mohu jet svoje a v podstatě se držet v přední části skupinky. Na konci dokonce zrychluji a odpoutávám se od skupiny s vírou, že v následujícím sjezdu někoho dojedu.
Dáme se dohromady tři. Jeden je po defektu. Společně stíháme skupinku, co je na dohled. Na rovině je máme. Je složená z dalších jezdců, co měli defekt, takže ve stoupání se ukazuje jejich vyšší výkon. V prvním kopci to ještě zuby nehty uvisím, ale v dalším vystupuji a jedu sám. Dost dlouho mne nikdo nedojíždí. Až za Oravicí mne docvakne skupinka, která zaostala na Hutech, a nabalila cestou další jezdce. Je nás asi dvacet. Odpočívám v balíku, nikdo nijak moc netahá, nezdá se, že bychom někoho dotahovali.
Další občerstvovačka má poetický název Hladovka :-). Je na mimořádně strmém kopci. Další atrakcí jsou ženy ve Slovenských krojích, podávající občertvení. Beru od nich kelímek ionťáku, rychle ho do sebe házím, od výborně připraveného a běžícího Angela beru postupně nový bidon, banán a srpek melounu. O meloun se dělím s jedním z dalších členů skupiny. Ve stojce se skupina částečně rozpadá, já zůstávám v její přední části.
Přejíždíme hranici do Polska. Tam projíždíme zajímavou vesnicí, postavenou ze samých srubů. Dlouhé stoupání na Zab, skupina se znovu trhá, ve sjezdu prší, silnice je kluzká. Vesnice jsou plné diváků, úplně jak na Tour. Diváci byli i ve slovenských obcích, ale v Polsku je to ještě silnější. To je oproti ostatním maratónům unikátní, nikde jinde tolik diváků není. Každá skupinka je v Polsku navíc doprovázená policejní motorkou.
Začíná jít do tuhého, je jasné, že ve skupině jsme 3-4 jezdci „připraveni“ k závěrečnému zrychlení nebo, chcete-li, ataku. Dochází k nim ve stoupáních a sjezdech těsně před a za Polsko-Slovenskou hranicí. V jednom z kopců nastupuji s vidinou vrcholu, ale za zatáčkou pak musím pokračovat ještě asi 4 km, tím se spolu se dvěma Slovenskými jezdci odpoutáme od zbytku skupiny, ve sjezdu pak náskok držíme a zvyšujeme. Na dalším kopci dojíždíme další skupinku. Ta je složená z jezdců, kteří mi odjeli před Oravicí. Další kopec jedeme s nimi, v dalším se situace opakuje, před vrcholem odskočíme a ve sjezdu náskok udržujeme. Ani na rovinách a z kopce nepolevujeme, ti dva jedou lépe po rovině a z kopce, delší stoupání vyhovují mně. Vrací se mi bolest kolena, která začala při tréninku v Krkonoších, takže se snažím jet plynule a frekvenčně.
Konečně je tady poslední dvoukopec do Tatranské Lomnice a Starého Smokovce. V Lomnici vidím v dálce oranžový dres. „Pedro“! Mám radost, že ho vidím. Společně stoupáme do Smokovce. Sil mám dost, tak jdu kilometr před vrcholem zase na čelo a trochu přikládám pod kotel. Nahoře docvakneme ještě jednoho a za sebou slyším slovensky: „sme tu dvaja, jedem“. Neohlížím se a doufám, že jeden z těch dvou je Pedro. Ve sjezdu za přejezdem jdou přede mne, „Pedro“ tu není. Jsou to ti dva „rovináři“. Chytám díru, kterou už sám nesjedu. Dojíždím cizince, nevím odkud, anglicky se domlouváme, co dál. On je hotovej, já sám také nemohu. Za chvíli je tu „Pedrova“ skupina. 5 km do cíle. Posledním kopcem je nadjezd dálnice. Za ním odskakuje jeden Polák. Čekám, kdo ho bude stíhat, nikdo nic, co je to za taktiku? Když už má snad 200-300 m zkouším skupinu rozjet, párkrát šlápnu ze sedla a čekám, kdo mne vystřídá, ohlédnu se a za mnou díra, co teď. Přede mnou uprchlík, za mnou pasivní skupina, jejíž čelo kotví „Pedro“. Nedá se nic dělat, musím jet. Můj náskok stoupá, ztráta na Poláka se pomalu zmenšuje. Skáču přes retardéry. Je třeba ještě přidat, přece ho nenechám ujet, poslední kruhák, pak nájezd na pěší zónu. Dotahuji Poláka, ten se ohlíží. Cíl je příliš brzy, chybělo mi deset metrů. Necelou minutu za mnou přivádí skupinu na cílovou pásku Pedro. Mám za sebou nádherný závod, po utrpení na Beskyd Tour určitě pokrok, ne výsledkem, ale pohodovou jízdou.
Tatry Tour je výborně zorganizovaný závod. Mimořádná divácká kulisa. Krásná příroda, kromě sjezdu ze Štrbského plesa výborné silnice. Doprovodné motorky pro každou skupinku, policií na obou stranách hranice důrazně zastavovaný provoz. Silná zahraniční účast, včetně profesionálních klubů, velké množství doprovodných vozidel. Celkově výborný závod, z mé strany pak spolehlivý, byť konzervativní a pokorný výkon, který umožnil v závěru stupňovat tempo a v kopci „tvrdit muziku“. Ke stoprocentní spokojenosti snad jen jet o 15 minut rychleji, nejlépe uvisením o jednu či dvě skupinky v předu na prvních 30 km do kopce. A na tom se do příštího roku zapracovat dá.
Pavel Zach
