Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Jak se letos loudalo, část 1.

6.8.2010 11:12

Loudání Českou krajinou je nepochybně nejtěžší bajkový non stop závod v Evropě a okolí. Letos bude dlouhý 535 km při převýšení necelých 13 000 metrů. Limit je čtyři dny, ale když přijedete v pondělí, určitě vás nediskvalifikují.

Bookmark and Share

Existují dva způsoby, jak se dostat do cíle. Někdo si veze propriety k přespání v lese – to je můj případ. Pytel od psích granulí – absolutně vodě odolný – se spacákem, alu-matkou, jeden igelit jako prostěradlo, další jako střecha (kdyby bylo nejhůř) a pár svršků - váží něco málo přes tři kila. Na rozdíl od loňska má být teplo, takže vezu o jedny tenké tepláky a triko míň. Několik bajkerů jede na lehko a plánuje trávit noci v penzionech. Každopádně když chceš vyhrát, moc toho nenaspíš.

 

Celý květen šeredně hustě lilo. Bahno je i tam, kde jsem je neviděl za celý svůj relativně dlouhý život. Přes den je kosa deset stupňů. Ale ve čtvrtek, týden před startem, přestalo a nebe se vyčistilo. Rázem stoupla teplota na 25° a následně i naše nálada. Ke všemu meteorologové věští pěkné počasí až do příští neděle. Jsme holt děti štěstěny. Bahno je skutečně hodně hluboké, ale je červen. Za týden stihne jakž takž vyschnout. Konečně je tady den D – středa 9. června. My Moraváci se na start v Kostelci nad Orlicí dopravíme svépomocí. Lidé ze západu přijedou společně autobusem. Mapky s trasou dostaneme až před startem. Trať bude spolehlivě (doufejme) značená turistickými značkami.

 

V Kostelci chcípl pes už po 19 hodině. Na náměstí jsme neidentifikovali ani jednu hospodu. Ta u hlavního vlakového nádraží je docela použitelná. Spoluzávodníci dojeli o půl jedenácté. Zdravím se s Honzou Kopkou a zároveň se s ním loučím. Není reálné, že se ještě potkáme. Start proběhl hladce ve 23 hodin. Většina bez váhání vyráží do terénu. Pár borců volí bungalovy v místním kempu. Já s kamarádkou Terezou jsme přes kopec popojeli jen do Potštejna a zůstali do rána v domě její dcerky. Postel je přece jen postel. To je marný.

  • Čtvrtek 10. června

O půl páté jsme už na cestě. Optimismus se brzo vytratil. Terka je neskutečně pomalá. Spacák v karimatce má na nosiči připevněný jedním gumicukem... Vždyť todle jí na těch hrbolech musí za chvilku upadnout. Fakt nemá šajn o tom, co Loudání obnáší. Příští rok to nepochybně zmákne líp. Zatím ahooj. Kdybysme se už nepotkali, zavoláme si. Ani mě moc nehryže svědomí, že jsem ji akorát zneužil na nocleh a teď ji bez váhání opouštím. Život je boj.


U hezké říčky Divoké Orlice jsem naďabil na bráchy Michala a Mirka s Jiřkou, jak zrovna vstávají. „Brzo mě doženete“, říkám a bez váhání pokračuju. Dojeli mě už za prvním kopcem, a je s nima i Brňák JSt s Michalem Trávou z Jižní Moravy, kteří spali v kempu ještě v Kostelci. V Letohradu v 8 hodin dáváme druhou snídani. Teď pojedem delší čas po silnici. Slunce peče jako ďas. Ty sandály jsou přece jen nejlepší obuv do tohoto počasí. Nejlíp se ochladíš, když vstoupíš do potoka celý i s nohama.


Vyploužit se na hřeben Orlických hor v té výhni, konkrétně na hrbol jménem Hvězda, bylo hodně únavné. Stezka vede po louce bez kouska stínu. Takhle si představuju peklo. Pachtíme stále výš a výš. Až hospoda na Suchém vrchu (995m n.m.) je vysvobozením. Dotlačili jsme tam kola v pravé poledne. Hostina stála za to. Starý smrkový les je stejný, jako před desítkami let, kdy jsem tady trempoval. Pod stromy, kde by jeden čekal jehličí, roste hustá svěží tráva.


Kamarádi mě ženou za sebou tak, že nestíhám vůbec kontrolovat kudy jedem, nestíhám vyměňovat mapové listy. Kdyby mě utrhli, ztrácel bych moře času špekulováním na rozcestích kudy dál, tak se jich držím jako klíště.


Severně od Rokytnice, blízko populární pevnosti Hanička, jak křižujeme silnici, je hospoda. Už dlouho žádná nebyla, takže nemáme dilema, jestli se tu zdržet. Je tu lehokolista Murphy ještě s jedním spoluloudalem, a netváří se, že mají v úmyslu brzo odjet. Chápu tu únavu. Vedro je fakt strašný, a k tomu tvrdá práce za řidítky... Zato JSt je celej nesvůj. Rezignuje na neustálé popohánění nás k větší aktivitě a jede napřed. „Asi mě brzo doženete“, prohodí, ale nám je jasný, že se potkáme nejdřív za 14 dní na brněnským "priglu" v hospodě U Vesla... Někteří. Taky jsem vyjel dřív, abych užil klidné pomalé jízdy, než mě chrti doženou. Čeká nás pořádný kopec, Velká Deštná, 1115 m n.m.. V sedle pod ním je rozsáhlé rašeliniště. Nedá se obejít. Zapadáme po kolena do vody. Na kola se nabalují tlející zbytky rostlin.


Nahoru, dolů, nahoru, dolů... Před hlaďákem nás zachránila Masarykova chata na Šerlichu. Zrovna od ní odjíždí parta tří loudalů, jedoucích na lehko. Je půl osmé, chata už napolo zavřená, ale personál má uznání. Klobás zatraceně bodl, a k tomu hromada iontů, vitamínů, stopových prvků a hlavně joulů ve formě piva. Tady nahoře je docela zima. Ještě naplnit butelky vodou, a můžem jet dál. Stále po červené. Tady se to jmenuje Jiráskova cesta. Za vsí Nový Hrádek už máme tmu jako v pytli. Po delším tápání zaleháváme na anglickém trávníčku před chalupou lufťáků blízko říčky Olešenky. Lehnout si na záda... uvolnit všechny svaly... to je blaho. Od Kostelce nad Orlicí jsme urazili zhruba 125 kiláků. Když chceme přijet do cíle ve Slaném v neděli, měli bychom přidat.

  • Pátek 11.června

Vstávám při rozednění, sezobnu kousek buchty, zapiju vodou a jedu. Kamarádi mají ještě půlnoc, ale oni mě doženou. Včera jsem vůbec nestíhal sledovat kudy jedem, tak jsem dlouho tápal, kde vlastně jsme a kudy dál. Pak už to plynule odsejpá... jen po letovisko Peklo. Kopec k Jiráskově chatě je zatraceně krutý. Je teprve 7 hodin. Zrovna dovezli rohlíky. Paní, která je přebírá říká, že otvírají až v devět, ale když se za chvilku přihrnuli mí spolujezdci, otevřela pro nás kiosek s limonádami a perníčky. Brzo pokračuju dolů do Náchoda. A dále pořád k severu přes kopec, ale po asfaltu, do Hronova. Tam dávám dlouhou pauzu. Velký nákup v samošce a následná pozdní svačina, nebo časný oběd, zabral hodinu. Objevili se tři loudalové, ti, co jsme je potkali včera večer. Krátce jsme poklábosili... že spali v Náchodě trochu dýl. O to více teď mají elánu.


Předtím než vjedu do Polska, musím přejet ještě dva kopce. Převýšení dělá dokopy zhruba 500 metrů. Machovem jsem projel bez zastávky. Bylo to mírně s kopce a po větru. Hned jak jsem za vsí najel na mírně se zvedající šotolinu, uvědomil jsem si, že jsu vlastně unaven a trpce lituju, že jsem nezůstal v Machově v hospodě. Za chvilku vjedu do Polska. Nemám Zlotúvky ani Eura, abych tam koupil jídlo. Každopádně je nutné pojíst. V polovině kopce je v lese studánka. Vydatně jsem poobědval, načež se odspoda objevili kamarádi, co s nimi jedu od včerejška. No to je ohromný! Byl jsem si jistý, že mě předjeli, když jsem složitě hledal správný směr přes Náchod. Naplnili břicha právě v Machově. Přece jen nám byla dopřána hospoda ještě Čechách – v Božanově.


Polské silnice jsou výrazně hrbolatější než naše. Urazili jsme po nich 35 kiláků k severu. A zas do hor. Tyhle se jmenují Góry Sowie. Cesta na Wielkou Sowu je tak hrbolatá, kamenitá, a my tak zmožení vedrem, že více tlačíme, než jedeme. Wielka Sowa je jen o 200m výš než Jugowsky průsmyk, a nám zabralo hodinu, než jsme se tam vyploužili. Dál to nejede o mnoho rychleji.


Po osmé jsme dospěli na hranice paňstva a stočili se k severozápadu – po hřebenu Gór Walbrzyskich. Cesta je tady dobře jetelná, kopce objíždí, tak to frčí relativně rychle. Tady někde, včera už za tmy, postihl Václava nejvážnější karambol Loudání. Zavinila ho podélná rýha na cestě, kvůli zraněnému ramenu musel zabalit. Zprávy o stavu závodu a taky o počasí nám posílají kamarádi. Tahle pohoda netrvala dlouho, jak jinak. Užili jsme nejetelných kořenů, bahna i polomů, to vše ve strmých traverzech.

 

Stmívá se, ale kamarádi chtějí dojet až do Meziměstí. Vždyť je to daleko... To se nemůže podařit. Vší silou rveme kola do šeredného kopce. Kdyby to aspoň byl už Ruprechtický Špičák. Nebyl. Jsu docela grogy. Dole v sedle to v každým případě zapíchnu. Kamarádi taky zůstávají. Nacházíme místo bez vysoké trávy pod velikým habrem. Jsme na 224. kilometru. To bude honička, stihnout to do Slaného do neděle. Ještěže máme každý další den o něco delší. O 4 minuty ráno a 4 večer.

  • Sobota 12.června

Výstup na další kopec je stejně strmý, jako byl ten večerní. Na temeni se objevila rozhledna. Je to Ruprechtický špičák, sláva! Konec utrpení! (Než nastane další.) Pod kopcem je spleť cest, značky všude, kam se podíváš. Dlouho jsem tam tápal, než jsem našel správný směr. Krkolomě sestupuju do Čech. V polích před Meziměstím už je dobře.


Před samoškou v Broumově nastala vydatná ranní žranice. Mezitím přijeli kamarádi a pokračujem společně. Následné schodiště na Hvězdu v Broumovských stěnách bylo, podle některých, vyvrcholení útrap letošního Loudání. Polici nad Metují jsme objeli, a o kousek dále pražský Michal ulomil nosič. Tyhle nosiče na sedlovku jsou záludné. Mně se tohle přihodilo loni v Albánii. Sjede dolů do Teplic a zkusí sehnat jiný. Jede s ním Michal Tráva. Je už po dvanácté – sobota. Krámy budou zavřené. Chyba. Ve Svatoňovicích se stavíme u kamarádů, co tam bydlí. Tam na ně počkáme.

 

Pokračování příště...

 

Honza Vlasák

Diskusní fórum pro: "Jak se letos loudalo, část 1."

Názor Autor Datum a čas
John Smithb161 5. 5. 2016, 06:25
RE: Jak se letos lou... Milča 18. 8. 2010, 13:38
RE: Jak se letos loudalo, část 1.
Ahoj Honzo, pěkně se to čte. Díky. Už jsem si pomalu začínal myslet, že letos o Loudání nic nenapíšeš. A co příští rok? Jedeš?

Odkazy

Žádné odkazy

Reklama



Tipy pro Vás

SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 - 2024 Cykloserver.cz |