Minule svítilo sluníčko, pofukoval příjemný větřík. Ptáčkové nezpívali. Nemohli. Místo ptáčků zpívá asi 1000 MW reprák příjemně motivující ukolébavky od AC/DC a KORNu. Panuje tak uvolněná atmosféra, jaká může mezi skoro 1000-hlavým pelotonem 5 minut před výstřelem být. Snažím se myslet na něco jiného, než před chvíli dotahovanou přehazovačku. „Ano ano, starosta obce Rusava slibuje tomu nejlepšímu 2 litry toho nejlepšího, co nám tu teče…“; „It's Evolution, just Evolution! And I“…10,...9,...šak je ta sviňa furt šejdrem! 3,…2,…cože?
Bum!
A nic. 5 vteřin, než elites vyklidí startovní čáru, kopáním nastavuju správný úhel představce vůči talířům. Další minuta, než vyjedou ti dobří hobíci. Dobrá, už je asi čas schovat imbusák. Zacvaknutí nášlapu se ozvalo vedle mě, takže „zaklekávám“ do pozice taky. Cyklodav se dává do pohybu. Protože výhled po malebném kraji v takovém davu ještě chvíli nepřijde, řadím se za sympatickou bajkerku uprostřed. Opatrně, abych se nezařadil svým ksichtem mezi její špice. Můj strach je ale zbytečný, kolegyně svým ladným (a tryskovým) stoupáním mizí z dohledu hned po mém pádu řetězu na uvítanou.
- Nad hlavou…mi slunce pálí, Hostýnský vrh vidím v dáli…
Jen tak z hecu cedím přes zuby první „perličku“, tubu carba, hlavou se proplétá myšlenka na zubní kartáček. Dobře vím, čím se v tomto kraji čistí zuby, a protože přece není kam spěchat, nepohrdnu místní „občerstvovačkou“ Tož to je kurňa jonťák!
Celý týden před závodem bylo počasí ukázkové – a suché. Ještě při půlnočním pivu na hotelu Rusava je nebe plné hvězd, ale už za hodinu po usnutí hromy, jak když Radegast sežere chili con carne. Důsledky takového nočního spláchnutí pociťujeme právě teď. Některé místa po průjezdu stovek jezdců působí dojmem kakaového polárkového dortu… Ale tak aspoň mi občas kaluž zchladí tu mou do běla rozžhavenou…sedlovku.
Půjčené kolo se se mnou trochu hádá, když se protlačím před snad 10 jezdců do kopce a 5 z kopce, jemně naznačí, co si o stylu jízdy myslí. Nezatočí. Zatočím jen já, pro ostatní dobře, že mimo trať, dopřeju si pohled na kvalitu terénu opravdu zblízka. Né že bych závodil, ale... 20 lidí předjíždět znova... Nu což, odplivnu půl deci bahna a jede se dál. Od té chvíle jsme si s bajkem na sebe zvykli, což bylo potřeba jak soli (na křeče). Za další kilometry potkávám desítky utrhlých řetězů a prázdných duší, ale že MTB není prdel, pochopím při pohledu na jednoho ležáka a skupinku mobilujících zachránců. Štangle i nohy v prapodivných úhlech… Začal jsem být svému kolečku víc než vděčný.
Rusavská 50 vám dá zabrat, šáhnete si na dno fyzických i psychických sil, zopakujete si seznam všech nadávek, naučíte se nějaké nové, sem tam pustíte trochu krve a hektolitry potu, půl cyklovýbavy je pak na odpis a bidon ztratíte…,ale nikdy netrpíte hlady. I kdyby projel kolem polský zájezd, na občerstvovačce jsou hotové hody. Aspoň pro mě, rekreačně jedoucího hobíka zadních pozic, je vidina první občerstvovačky motivující hodně. Kdyby se na tohle rozdávaly michelinské hvězdičky, dal bych v Rusavě 6 takových. I když uznávám, že hlad je nejlepší kuchař a po 20 km žraní bahna je opravdu velký, tak dobré broskve, koláčky, obložené chleby… to prostě jinde nemají. Bez zbytečných keců, foto mluví za vše:
Trasu 50-ky se můžete naučit zpaměti po dvou odjetých závodech, ale to neznamená, že vás tu nepotkají nové zážitky. Tak jako je jisté, že to bude bolet, je stejná jistota prožití věcí, které normální motorizovaní smrtelníci nikdy neuvidí. Obě dvě záležitosti těžko popsat, o té první vím jen já a dub vpravo. Ty druhé jsou individuální, např. pohled na bojovníky tandemu, nezapomenutelný pocit, když jste na dně, ale ještě se daří předjíždět a předstírat u toho úsměv (to mám rád), ale to nejdůležitější je solidarita mezi jezdci. Jedna věc je závodit. Jiná je ale vědomí, že jsme lidi, a pokud před váma někdo nevypne nášlap a absolvuje šutrobahenní koupel, je vaše blbost, že vás to zdrželo, nebo rozhodilo. Varuju všechny, kdo upustí na účet upadlého předjezdce něco jiného, než „jsi v pohodě?“, že Rusavská to záhy vrátí. Jak, o tom vím jen já... a dub vpravo.
Závěrečné „lyžování“ bylo letos, no vlastně jako skoro pokaždé, rychlé, drsné a mokré. Tento úsek neodpouští žádnou chybu. Mnozí se o tom přesvědčí, ale na úpění není čas. Doufám, že i ty, modrodressá bikerko, neostrouhalas svou nohu moc hluboko. O to větší je ale radost, když na posledních 100 m Rusavského asfaltu setřepáváte z dezénu poslední kusy nastřádaného bahna a cílem máte tu čest projet v rámci možností čistí – no, spíš opadaní.
Co mě dostalo nejvíc? 3 metry za cílovou čárou mi rusovlasá holka podává flašku neperlivé vody, druhá bez upejpání odstranila z nohy chip, v té chvíli tak slizký, že bych se ho štítil dotknout sám. Tak tu stojím jak měkké Y, čumím do bahenního davu a nemám sílu tu flašku ani otevřít… Zeptej se, jestli pojedu příště a na místě ti rozbiju hubu pumpičkou. No a za rok ti ju budu půjčovat u dubu vpravo!
Mirek Tábor
