Po loňském debaklu jsem tentokrát neponechal nic náhodě. Přesně týden před závodem jsem s chutí přijal pozvání kamarádů k tréninku na trati závodu. Při svižné vyjížďce jsme poučovali kamaráda Vénu o nástrahách trati, došlo i na taktické pokyny. Dlouho jsem neměl z přípravy tak dobrý pocit. Škoda, že závod proběhl až o týden později. V mezidobí jsem stačil docela slušně nastydnout, a tak s bolavým krkem se v sobotu ráno zařazuji mezi sedm stovek nadšených závodníků. Prostor startu a cíle byl trošku utlačován probíhající stavbou, to však nikomu moc nevadilo. Každý si v duchu snil svůj sen o vítězství a v klidu očekával startovní výstřel. Pic a jedeme!
Tentokrát mám celkem dobrou motivaci. Jednak po loňské přestávce opět jede kamarád Sváťa a navíc dojde i na konfrontaci s našimi juniory. Navařil jsem si tedy k pití litr maté a doplnil to o vyfasovaného karbo-šneka. Stahovací podkolenky předepsané po obstřiku křečových žil mi dokonale zpevnily lýtka. Navíc dneska komprese frčí, jak se to skutečně projevuje na výkonech, nedokážu posoudit.
Takto vybaven si to mastím vzhůru na Hanspaulku. Nejedu naplno, ale snažím se nezaostávat. Dobré je, že nikdo okolo není nijak nervózní. Nezaregistroval jsem žádnou kolizi ani vzájemnou neurvalost mezi jezdci. Lidé podél trati ve stoupání k zahrádkářské kolonii v Horoměřicích nás nadšeně povzbuzují a já se jen těším, až budeme mít za sebou i ten poslední ze tří počátečních trháků. Nějak jsem se však zapomněl při výjezdech do otevřené krajiny mezi poli a vesničkami okolo Noutonic. Prakticky ani jednou jsem nedokázal docvaknout vláček, který mi mizel v dáli. To byla navíc ta hlavní věc, kterou jsem Vénovi během tréninku kladl na srdce. Nenech si ujet vlak! Zvláště když fouká, a taky že foukalo.
Trať je suchá, a i když svítí krásně sluníčko, není vůbec žádné horko. Jen před Kovárovskou strání se objevila menší záludnost. V jednom sjezdu po polní cestě mezi keři je na trávě ještě pořádná ranní rosa. Stačil letmý pohled na jezdce, který právě „slajduje" po mezi a mohl jsem se válet také. Při stoupání na Budeč ke hřbitovu nás opět povzbuzují kolemjdoucí, je to docela příjemné. Dechu mi to sice nepřidá, ale potěší to. Před brodem u Okoře raději slézám, před týdnem tam bylo přeci jen dost vody. Ostatní také většinou vsadili na jistotu a suché fusekle. Na občerstvovačce se zakusuji do banánu a do kapsy si cpu müsli tyčku. Ale na tu nakonec došlo až teď, při psaní reportu.
Energie mám dost, a tak si jen letmo vzpomenu, jak jsem loni v úseku za Okořem zápasil sám se sebou. Testovací výjezd na Juliánu proběhl bez problémů. To už je prakticky v kapse. Jenom trochu práce ve větru na polích u letiště a stíhací jízda po kořenech na kraji lesa. Následuje rychlý sjezd do Šárky a rozjezd na poslední stoupání Zlatnicí opět na Hanspaulku. Sjet mezi vilkami přes dobře zajištené křižovatky do cíle zvládl určitě každý, a tak krásně vydýchán vjíždím na 188. místě, 32 minut po vítězi závodu Michalu Bubílkovi do cíle. Tentokrát mám dost sil i náladu vyrazit opatrně proti proudu nahoru na kopec udělat pár fotek. Cestou vidím kamarády, kteří mě dnes ještě nedostali. Kdo ví, co však bude příště. Vydařený závod ještě doplnila milá výhra v tombole a kvalitní občerstvení, mytí kol i úschovna. Dík pořadatelům i všem pomocníkům a nejpozději za rok zase nashle v Praze.
Kompletní výsledky nabídne www.mohila.cz.
Vít Pokorný
