Trasa je v drtivé většině vedena terénem po turistických značkách a je do poslední chvíle tajná. Kudy se pojede, zjistí závodníci necelé dvě hodiny před startem. Každý si musí vystačit s tím, co si poveze sebou a plánovaná cizí pomoc je zakázaná. Pořadatelé ani nezajišťují stažení odstoupivších závodníků z trasy. V propozicích závodu je mimo jiné uvedeno „Trasa je dlouhá 535 kilometrů. Buď připraven tlačit kolo 535 kilometrů.“ Vůně dobrodružství láká.
O účast projevilo zájem přes šedesát odvážlivců, ale jak se blížil termín startu, začal se jejich počet rapidně snižovat. Někteří borci byli zranění, někteří se na zranění jen vymlouvali. Někteří se čestně přiznali, že nemají natrénováno a do toho všeho přišel mail od Terezy, která se na poslední chvíli rozhodla jako třetí žena přihlásit. „Ahoj cyklotrempové, mám tu čest se s vámi všemi potkat na skvělé akci. Myslím, že mám startovní číslo 49, ale to nemusí být poslední v cíli, a moc si toho cením. Jsem kamarádka Honzy Vlasáka, jmenuji se Tereza Skřičková, narozena 1952. Mám ráda zvířata (tím i Honzu), přírodu (která nikdy nezklame), rychlé motory (to jsou závody na Masarykově okruhu v Brně) a do důchodu se chci dostat do útulku psů, protože tam se na mě budou všichni těšit. Tak teď už toho víte o mně víc než dost a já se těším na skvělý výlet. Ahoj Tereza.“
- 9.6.2010, středa
Dnešní den je den startu. Všichni se scházíme ve Slaném a nastupujeme do autobusu, který nás i s koly veze neznámo kam. Jsme natěšení a atmosféra výborná. Parťák Pepe rozdává buchty, kterými ho na cestu vybavila manželka. Egon prozrazuje svou taktiku. „Pojedu od penzionu k penzionu, sezona eště nezačala. Když se u nich ubytuju, budou mi radostí trhat ruce.“ „Ty vole a čim pak budeš řídit kolo?“ Nese se éterem busu zákeřný dotaz.
Všechen ruch a veselí ustalo v momentě, kdy se nám do rukou dostaly mapy s trasou závodu. Každý studuje, kudy že to pojedeme a hlavou se honí myšlenky na útrapy, které čekají. Trasa nás zavede do Orlických hor, Sovích hor v Polsku, Javořích hor, Broumovských stěn, Jestřebích hor, Českého ráje a Hruboskalska. No potěš.
Pan Jan z Vartenberka, muž statečný a bojovník znamenitý, byl dne 5. ledna 1316 raněn kamenem z praku a toho dne zemřel při dobývání pevnosti kostelní blízko Hradce, která se nazývá Kostel. Tak se praví v první zmínce o místě našeho startu, kterým je právě Kostelec nad Orlicí, místo, kde navždy spočinul pán z Vartenberka. Snad se nám na trase bude dařit lépe než jemu a do cíle se dostaneme ve zdraví.
Společné foto před startem, jediná chvilka, kdy jsme všichni pohromadě. Celkem nás je 35 jezdců, kteří se postavili na start. Každý máme jinou výkonnost, jinou taktiku, každý od závodu i něco jiného očekává. Celkem pestrá společnost. Legendární extrémní biker Jéňa Kopka. Cyklotremp a dobrodruh Honza Vlasák. Murphy Klimeš na svém lehokole. Tahoun Honza, se kterým se nám společně podařilo v loňském Loudání zvítězit, takže letos obhajujeme. A v neposlední řadě je tady již zmiňovaná Tereza s dámským trekovým kolem, na kterém nemá odpruženého vůbec nic. Jezdci na těžko i jezdci na lehko. Přístup rozdílný, ale cíl společný. Všichni chceme Loudání úspěšně dojet až do samotného, od útrap osvobozujícího cíle, do cíle nasyceného euforií a štěstím. Na Loudání je totiž nejkrásnějším pocitem ten, že jste ho právě dokončili, což ti, kteří odstoupí během závodu, nemají šanci poznat.
Za zvuků bimbajících věžních hodin a svitu pouličních lamp bylo přesně ve 23:00 hodin na náměstí v Kostelci nad Orlicí odstartováno. Konečně. Možná to bylo způsobeno tím, jak jsme byli dlouho zavřeni v autobuse, možná někteří podlehli atmosféře, každopádně jsme všichni vystřelili vpřed, jako když vypustí tygra z klece, jakoby se jednalo o závod na čtyřicet kilometrů. Kdyby se ti vpředu teď otočili zpět, naskytnul by se jim nezapomenutelný pohled. Dlouhatánský had obrovských světlušek, tiše se pohybující spící noční krajinou.
Od samého začátku je pěkně rušno, tempo docela ostřejší. Sleduji světlušku před sebou a na nic jiného čas nezbývá. Snažím se pohybovat v popředí pelotonu a neúspěšně uhýbám větvím, které se zákeřně vynořují z temnoty v poslední možnou chvíli. Jejich úmysl je jasný, švihnout mě do obličeje nebo zaplést do drátů. Na druhém kilometru zjišťuji, že jsem ztratil tachometr. To mi ten výlet pěkně začíná. Na pátém kilometru se kolem mě prohnal Jéňa Kopka. Ve sjezdu asi na osmém kilometru jde Honza přede mnou docela brutálně přes řidítka. Vypadá při tom trošku jako tanečník „breakdance.“ Plachtí vzduchem, dopadá na obě ruce, čímž tlumí pád, chvíli se klouže po břiše a zastavuje se v pozici kleče na kolenou, lehce rotující kolem své osy. Věci z batohu má rozházené všude kolem, blikačka ulomená. Bez zranění se zvedá a to je hlavní. Může pokračovat dál.
- 10.6.2010, čtvrtek
Je teplá půlnoc, jedu jen v kraťasech a tričku, přesto mi z čela a ze špičky nosu odkapává pot. Kdo by to býval řekl? Světlušky se sjíždějí do skupinek, které se po chvíli rozpadají a vytvářejí se skupinky jiné. Tempo trošku opadá a je před námi první těžké stoupání. Jedu ve skupince s Honzou a Danem Broukem. „Kolik jich je před námi?“ „Určitě Kopka, ale toho nepočítej, to je jiná kategorie, pak Jarda Semík, ale ten nevydrží,“ vidí to Brouk optimisticky. „A pak možná ještě někdo, nevim.“
Tlačíme kola nocí lesem do kopce ke zřícenině hradu Žampach, kde v dávných dobách sídlil loupeživý rytíř Jan ze Smojna, zvaný Pancíř podle toho, že svou zbraň a brnění téměř nikdy neodkládal. Loupil a loupil, až králi Karlu IV. došla trpělivost. Hrad nechal dobýt a podle legendy Pancíři vlastnoručně navlékl oprátku kolem krku. Na vrcholu u zříceniny sedí Štěpán Stránský, jeden z černých koňů na celkové vítězství. Je zle potlučený a maže si bolavá místa nějakou zázračnou mastičkou. „Mam blbou čelovkou a letěl sem přes řidítka,“ vysvětluje svůj stav a pomoc odmítá. „Před vámi je jen jeden borec. Jéňa Kopka šel spát někam na nádraží,“ volá za námi, když mizíme nocí dolů.
Počet naší skupinky se ustálil na tři. Dan Brouk, Honza a já. Prudká bolest v levé noze. Asi jsem přehlédl ve sjezdu větev a z vnitřní strany kousek nad kotníkem mám asi třícentimetrový krvavý šrám. Jsem rozpumpován a krev docela teče. Nemám moc času se tím pitvat, co je pod tři stehy, se stejnak nepočítá. „A hele už jsme čtyři,“ slyším hlas světlušky Dana. Otáčím se a skutečně, někdo nás dojel. O pár vteřin se otáčím znovu, abych zjistil kdo, ale nikoho nevidím. Dvě světlušky někam zmizely. Zůstali jsme s Honzou sami.
V Jablonném nad Orlicí začíná svítat a my pozvolným stoupáním míříme na Suchý vrch, s nadmořskou výškou 995 metrů nejvyšší kopec Bukovohorské hornatiny a současně první velký kopec na trase. Vrcholem prochází historická zemská hranice Čech a Moravy, ale to nám je úplně jedno. „Začínám bejt ňákej vláčnej,“ prohodil Honza. „Já sem vláčnej už pěkně dlouho,“ odpověděl jsem, ale spíš už jen pro sebe. Honza mou odpověď neslyšel, zmizel kdesi v dálce přede mnou. „Hm, tak toho asi už letos na trase neuvidím.“ Zůstal jsem sám, kopec začal být prudší a za chvíli skončí asfalt. Vůbec mi to nejede. Krize přišla docela brzy a je maximálně maximální. Tlačím vzhůru podmáčenou loukou, chce se mi spát a lituji, že jsem letos vůbec odstartoval. Honza je někde milion kilometrů přede mnou. Jsem vyřízen. Mám odstoupit? Suchý vrch pokořen.
Jízda po asfaltu uspává. Mám trošku strach, že mi každou chvíli padnou víčka a sklátím se z kola. Musím hlavu udržet v činnosti, a tak hulákám nahlas do krajiny nejrůznější zvuky a hesla, čímž se bráním spánku. Naštěstí jsem široko daleko sám. Jedu na kole a halekám jako o život. Pro nezasvěceného bych vypadal jako blázen. Jenom pro nezasvěceného? Ne, na tuhle otázku odpověď znát nechci. Záchranu přináší Zemská brána. Říčka Divoká Orlice zde vyhloubila v rozpukaných skalách údolí. Její tok rámují velké balvany a voda v říčce je až bolestivě studená. Celý se máčím tak dlouho, dokud mi není zima. Únava a spánek je rázem pryč.
Lesní cesta vede přímo, po obou stranách lemována vojenskými bunkry. Je jich tady víc než Maďarů v kukuřici. Jak se tak dívám na ty betonové bunkry, nohy se začínají pozvolna roztáčet. Paráda, forma se dostavila. Začínám se cítit skvěle. Ptáčkové štěbetají, kukačka kuká, datel datlí, les intenzivně voní. Pohltily mě Orlické hory. Slunce začíná pálit a vody nemám nazbyt.
Pár šlápnutí za rozcestím Pěticestí jsem ho spatřil a poznal hned. Proti mně jede Honza. „Tudy nejezdi, to je špatně, bloudim tady už pěkně dlouho, na rozcestí musíme uhnout víc doprava.“ Jako by mi ho poslal samo nebe. I já se vydal špatným směrem. Včas mě zarazil. Nebýt jeho, bloudím taky.
Stromy téměř žádné, stín nikde. Sluneční paprsky začínají být pěkně drzé. Razantně a bez ostychu nás grilují. Definitivně mi došla voda. Naštěstí občas zavane svěží větřík. Až ke Kunštátské kapli jedeme s Honzou společně. Kunštátská kaple, jeden z našich kontrolních bodů, byla postavena někdy kolem roku 1671 na hlavním hřebeni Orlických hor ve výšce 1035 metrů nad mořem. Sloužila k bohoslužbám dřevařských dělníků, většinou pocházejících z Tyrol, ale i jako útulna při namáhavém přechodu hor. V dobových materiálech se uvádí, že „nezvyklé ticho panuje v tomto pochmurném koutu hor.“
Od kaple se brodíme bažinatou stezkou mezi nízkými jehličnany a klečí. Chvilku v sedle, chvilku ze sedla. Jakmile zastavím, jsem obklopen muškami, mouchami a další havětí. Mršky nepříjemné bzučí v různých tóninách a do toho krvelační komáři a zákeřní ovádi a všichni dohromady šťórajó a bžódajó až ušťórajó. Zvláštní lahůdkou je pro ně krvavá rána nad kotníkem, na tu snad mají rozepsaný pořadník. Rád bych se napil, ale není čeho. Začínám se cítit jako ryba na suchu i přesto, že mám boty promáčené od bahna. Nejbližší místo, kde můžu nabrat vodu, leží asi deset kilometrů daleko. Masarykova chata na Šerlichu. Nebude-li v provozu, budu mít velké problémy. Musím doufat, že otevřeno bude, jiná varianta nesmí nastat. To by byl konec. Tak jako v Krkonoších vládne pevnou rukou Krakonoš, v Orlických horách vládne stejně spravedlivě Rampušák. Snad mě tady na hřebenech nenechá bídně zhynout, vždyť bych mouše neublížil, když se mi tedy zrovínka nesnaží zalézt do nosu nebo do uší.
.gif)
Bez nich by to nešlo...
Než se doplahočím na Šerlich, musím ještě překonat Velkou Deštnou, nejvyšší horu Orlických hor a zároveň nejvyšší bod celé trasy Loudání. Dalekých výhledů do sluncem rozpálené krajiny se moc nenapiju. Došly mi síly. Závěrečné stoupání k vrcholu, ač po asfaltu, potupně tlačím. Tělo nemá sílu a hlava se lehce přimotává. Potřebuji se napít. Bez vody to nejde, nejsem kaktus. Pevná pěst dehydratace mě svírá pod krkem. Honza mi dávno ujel a mně se pletou nohy i při chůzi pěšky. Velká Deštná má 1115 metrů nad mořem a kdysi dávno byla nazývána Sedmihradská hora. Na dřevěnou vrcholovou vyhlídku určitě nepolezu. Nedaleký kiosek horské služby je zavřený, přesto pociťuji lehký optimismus, čeká mě asfaltový sjezd.
Pokračování příště...
Milan Silný
