„Když sem přijel, akorát odtud odjížděl Jarda Semík. Vypadal naprosto svěže, žádná únava. Né jako my! Máme na něj tak půlhodiny ztrátu. Držíme ty vole druhej flek!“ Vypočítává mezi sousty Honza. V žaludku mám po borůvkových knedlících jako v pokojíčku. Vody dostatek. Sil na rozdávání a v pohodě stíhám Honzovo tempo. Na hřebenech Orlických hor je fakt nádherně.
Kamínky na cestě za námi šustí známým zvukem. Ano, blíží se k nám cyklista. Dojíždí nás Ondra Bílek, který automaticky dostává díky svému dresu pracovní přezdívku Mercedes. Je na tom skvěle. My některé kopce tlačíme a on je všechny dává v sedle kola. Netrvá dlouho a ujíždí nám. Kousek za Novým Hrádkem nás dojíždí další borec. Ne, tak ne! Situace tak špatná není. To nás jen znovu předjíždí Ondra Mercedes. Někde si v krámě kupoval pití a my se díky tomu dostali před něj. Po proudu říčky Olešanky klesáme do Pekla, alespoň tak se jmenuje rozcestí, ke kterému míříme. Z Pekla vede cesta do nebe, jak jinak než prudce vzhůru. Tlačíme lesem, posléze loukou. Slunce do nás pere. Honza v jeho žáru začíná chřadnout. „Z toho horka je mi normálně na blití, asi se pobleju,“ připravuje se na krizový plán.
Stoupání končí u Dobrošova v nadmořské výšce 624 metrů u Jiráskovy chaty s rozhlednou, na kterou vede 99 schodů. Díky, nemáme zájem. Pofukuje vlahý větřík, moc příjemné. I Honza odkládá krizový plán na pak. Dostáváme první zprávy o ostatních. Asi 45 minut před námi jede Jarda Semík, kolem nás se motá Ondra Bílek. Všichni ostatní jsou kdesi za námi. Ze závodu už odstoupil první jezdec. Na 29. kilometru vzdal Parťák Pepe, patrně zaplatil nováčkovskou daň závodu. Vezl sebou příliš mnoho věcí, všechny naložené na zádech, a to ho dostalo. I když odstoupil velice brzy, postavil se k Loudání optimisticky. „Musím na příští rok zvolit jinou bagáž, nejlépe žádnou na zádech, ta nevydržela. Smekám před všemi loudaly, jenž se vcílili. Je to hodně o morálu. I přes mé nedojetí díky za super zážitek, novou cyklozkušenost a příští rok, přátelé, se těším na reparát.“
Znovu nás dojíždí Mercedes Ondra. Je to trošku paradox. Už nás předjíždí potřetí, zatímco my jsme ho nepředjeli ani jednou. „Byl jsem na Jiráskový chatě na obědě. Chtěl jsem si trošku odpočinout, ale vůbec se mi to nepovedlo. Obsluha byla ňáká rychlá a přinesla mi oběd hned.“ Vysvětluje důvod, proč je znovu za námi. Na řidítkách si veze malý spacák, který mu zároveň slouží jako mapník. Na zádech lehký batůžek a to je všechno. Jede maximálně na lehko a jede opravdu dobře. Není na něm znát špetka únavy. A to se diváci před startem dohadovali, že on bude první z těch, kteří ze závodu odstoupí. Vypadá to, že opak bude pravdou. Jestli se nestane něco nepředvídatelného, tak Ondra má na to, aby celé Loudání vyhrál. Z trasy máme odkrojeno necelých 140 kilometrů a on mizí nenávratně v časoprostoru před námi.
Opouštíme hory, klesáme do města Náchod a hle, řeka Metuje tu je. Co jsme sjeli, musíme zase vyjet. Slečna s dlouhými tmavými vlasy ve fialových přiléhavých šatičkách je ideálním objektem pro ověření si správného směru. „Dobrý den, prosimvás jedeme dobře na Pavlišov?“ Reakce žádná, jsme pro ni vzduch. Přijíždím blíž a opakuji otázku. Znovu žádná reakce. „Vona se nás asi bojí,“ hledá důvod jejího chování Honza. Najíždím až těsně k ní. Trošku se chudinka lekla, protože si mně až teď všimla. Sluchátka na uších a hlasitá hudba je důvod jejího přehlíživého chování. „A my si mysleli, že se s námi nechcete bavit.“ Obdařila nás krásným úsměvem a potvrdila správný směr. „Do Pavlišova? Tak to jedete správně. Pořád nahoru a pak ještě vejš.“
Sjíždíme do Hronova a taky tu je Metuje. V okolí Hronova bylo v roce 1901 zaznamenáno zatím nejsilnější zemětřesení na území České republiky. Při našem průjezdu se nic podstatného neděje. Slunce pálí jako zběsilé a síly už nám dávno došly. „Pořád je lepší jet v horku než v dešti,“ říkám si, ale Honza můj názor nesdílí. On to vidí přesně opačně. „Kdyby bylo hnusně, určitě by odstoupilo daleko víc borců, ani ti dva by třeba nebyli před náma.“
Začínáme nabírat směr Polsko. Funíme lesem vzhůru k Machovskému kříži. Potůček vedle cesty vesele skotačí. Kdo by v té slunečné výhni odolal. Do půli těla se osvěžujeme. Nevýslovně slastná, možná trošku bolestivě chladná úleva. Studená voděnka účinkuje jako živá voda. Energie se začíná vracet. Zatímco osycháme a bojujeme s přesilou komárů, blíží se k nám cyklista. Jéňa Kopka. „Vy už ste pěkně daleko,“ pochvaluje nás. „Vy ste ale nespali co? Já jsem si v noci ustlal na peróně vlakovýho nádraží. Ráno mě tam přeskakoval výpravčí v trenýrkách. Moc dobře se mi nespalo, ale lepší než nic. Je třeba aspoň ty tři hoďky strávit ve vodorovný poloze. Tak čau, já jedu, aby mi neztuhly nohy.“ A byl pryč. Propadli jsme se na čtvrté místo.
V Božanově, poslední české vísce před vjezdem do Polska Jéňu dojíždíme. „Kde se loudáte? Objednal jsem v hospodě tři piva, a když jste dlouho nejeli, musel sem je všechny vypít sám,“ utahuje si z nás. Polské hranice překračujeme společně. Jéňa však jede tempem, které nedokážeme udržet moc dlouho. Zatavili bychom se. Mizí nám na silnici kdesi mezi Radkówem a Tlumaczówem.
Polsko je pro nás velká neznámá a těch 50 kilometrů trasy, které jím vedou, jsou hodně zvláštní kapitolou. Panují trošku obavy. Nikdo z nás neví, jak to tam bude vypadat. Jaké budou silnice? Jaké bude značení turistických stezek? Jaké bude stoupání na Wielkou Sowu, nejvyšší bod Sovích hor? Pro jistotu máme v plánu projet Polskem ještě dneska a zabivakovat se na noc, až se vrátíme do Čech. Stejný plán má i Jéňa Kopka.
Polské obavy se ukazují jako oprávněné. Silnice jsou špatně záplatované a hodně prašné. Řidiči bezohlední. Vesničky a městečka taková ošuntělá a zašlá, avšak lidé vstřícní. Všichni oslovení se nám ochotně snaží poradit, až na jednoho, ale ten byl opilý. Ve městě Nowa Ruda je silnice zablokována dvěma policejními auty a mezi nimi na silnici leží roztržená igelitová taška s nákupem a od ní se směrem k chodníku táhnou široké krvavé šmouhy. Brrr.
V Jugówě začíná stoupání do Sovích hor. Jejich zalesněný hřeben se před námi hrdě tyčí. Došla mi voda. „Proše pana vodu,“ oslovil jsem chlápka okopávajícího záhonek před domem. On mi polsky, nevím co, odpověděl. Já to odkýval a podal mu prázdnou lahev. Za chvíli mi jí s úsměvem přinesl plnou. Snad je pitná. U potůčku na konci vesnice odpočíváme a psychicky se připravujeme na stoupání na Wielkou Sowu. Kdybychom však věděli, co nás čeká, asi bychom odpočívali mnohem déle.
Chvíli po dvacáté hodině dostáváme další průběžné informace z trati. Další, kdo ze závodu odstoupil, je Patrik Procházka. Zabalil to na šedesátém kilometru. Budiž mu omluvou, že se na start postavil zraněný. „Hodně jsem se na to těšil, ale zdraví zklamalo. S natrženým vazem v kotníku to opravdu jet nejde. Ale i tak mám zážitky, a pokud to půjde, rád pojedu i příště a v plném zdraví.“
Sluneční výheň ustala. Z Jugówa se začínáme šinout vzhůru kopcem s vědomím, že Jéňa je prý jen deset kilometrů před námi, prý ho můžeme dohnat. „Hm, jenže deset kilometrů v tomhle terénu může znamenat taky dvě hodiny.“ Navíc nás znovu zlákala čisťounká bystřina ke koupeli. Tentokrát se koupeme pěkně od podlahy celí nahatí, i na zuby se dostalo. Nečekaně registrujeme kousek od nás pohyb. Co to? Roztomilý koloušek nás ze tří metrů zvědavě pozoruje a asi nevěří svým očím. „Tohle můj táta v rozkroku přeci nemá,“ říká si nejspíš překvapeně.
Soví hory, neboli polsky Góry Sowie, s nejvyšším vrcholem Wielka Sowa, 1015 metrů nad mořem, jsou od roku 1991 národním parkem. Kromě klasických turistických lákadel a dalekých rozhledů přitahují i rozsáhlým podzemním komplexem z období 2. světové války, o kterém není dodnes úplně jasno. Budoval si tady Hitler svůj hlavní stan? Nebo se jednalo o továrnu na tajné zbraně? Kdo ví. Výstavba začala v létě roku 1943. Pro otrockou práci nacisté zneužívali vězně nedalekého koncentračního tábora Gross-Rossen. Přestože byl komplex téměř dokončen včetně elektroinstalací, nebyl nikdy využíván. Dnes jsou některé části podzemního komplexu Osówka zpřístupněné, jiné jsou částečně zaplavené.
Stoupání do kopce je dlouhé. Začíná se hlásit únava z nevyspání. Asfalt skončil, tlačíme pěšky areálem opuštěných lyžařských vleků a sněhových děl až k horské chatě Zygmuntówka. A tady bych celé vyprávění nejraději ukončil. Právě tady u Zygmuntówky pro nás s Honzou nastal zlomový okamžik celého závodu, ale díky únavě a nevyspání si to uvědomíme až za několik dlouhých hodin. Teprve u Zygmuntówky začíná skutečné stoupání na Wielkou Sowu po červené turistické stezce. Táhneme kolo lesem přes kořeny vzhůru. Kopec je strmý jako kdyby člověk lezl po žebříku. Sem tam proletí vzduchem nadávka. Uklidňuje nás pomyšlení, že borci před námi se tudy už protrápili a borce za námi to nemine. Setmělo se, nasazujeme čelovky. Chvíli jedeme a zase tlačíme vzhůru. „Szukaliśmy góry sowa. Doufám, že tady nežijou medvědi.“ ulevuje si Honza. K červené turistické značce se připojuje žlutá. Výborně, vrchol je nedaleko. Skupiny na sebe bez ladu a skladu navalených obrovských balvanů se z lesní tmy vynořují poměrně nečekaně. Ve svitu čelovky vypadají trochu hrůzostrašně. Jsem ale tak unavený, že bych se nebál, ani kdybych tady byl sám.
Jdeme pomalu pěšky, rozhledna na vrcholu Sowy není k nalezení. „Když neni tady, musíme jít ještě kus dál, asi bude tam.“ A skutečně. Je tady. Vytahuji foťák, abych pořídil povinné vrcholové foto. „Co chceš fotit?“ Ptá se zastřeným hlasem Honza. „Tohle neni rozhledna na Velký Sově, ta má bejt zděná.“ „Jak to?“ Nechápu a tupě civím na plechové monstrum před námi. Nechápe ani Honza. Bezradně civíme střídavě do lesní tmy, na mapu, na sebe navzájem. Jsme tak unavení, že nejsme schopni rozumně uvažovat. Na mapě žádná jiná rozhledna zakreslená není. „Musíme jít dál a narazíme na ni. Podle mapy to nemůže bejt daleko.“ Jenže cesta začíná prudce klesat dolů. „Ty vole, tam už asi žádná rozhledna nebude.“ Vracíme se zpět ke kovovému monstru. Normálně uvažující člověk by vylezl na rozhlednu a rozhlédl se kolem, jestli neuvidí jinou rozhlednu. Nás tahle myšlenka napadá až po téměř půlhodině bezradnosti.
.gif)
Bez nich by to nešlo...
Pěkně schod po schodu stoupáme na rozhlednu, už jsme nad hranicí stromů, vítr fouká, přidržujeme se zábradlí. Hvězdy na nebi jasně svítí, kdesi dole pod námi blikají polské vesničky, ale v předpokládaném směru rozhledna žádná. Otáčíme se směrem, odkud jsme přišli a je tam. Rozhledna Wielka Sowa svítí v daleké dálce jako malý lampiónek. Wielka Sowa svítí na vzdáleném a hlavně úplně jiném hřebeni než se nacházíme my. Jak je tohle možné? Díváme se do mapy a začíná to zapadat do sebe. Od Zygmuntówky tlačíme kola čtyři hodiny po červené turistické, ale opačným směrem. Už jsme dotlačili úplně mimo mapu, kterou máme s sebou. Ke vší smůle i těmito místy vede žluté a červené turistické značení. Nacházíme na vrchu Kalenica v nadmořské výšce 964 metrů. Jsme na kopci, na kterém jsme vůbec neměli být. Z toho by jeden až brečel. Únava je pěkné svinstvo, zatemňuje mozek. Čtyřicet jedna hodin jsme nespali a tohle je výsledek. Co teď? Jde se spát, za třicet minut bude půlnoc. Máme najeto 206 kilometrů. Ráno se musíme rychle vrátit zpátky na rozcestí u Zygmuntóvky a vydat se tím správným směrem. Ustýláme si hned vedle kovové rozhledny. Hvězdy na nebi jasně svítí, ale kdyby se přihnala bouřka, budeme první na ráně. Těsně před usnutím jasně slyším rozhovor mezi mužem a ženou, ze kterého nerozumím ani slovo. Široko daleko jsme v lese sami. Že by halucinace?
Pokračování příště...
Milan Silný
(přihlášení na ročník 2011 je možné od 11.11.2010 na mailu milan.silny(at)catherine.cz)
